7 As 172/2022 — Nejvyšší správní soud

7 As 172/2022- 49 - text  7 As 172/2022 - 56 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Michala Bobka a Davida Hipšra v právní věci žalobce: J. K., zastoupen Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4, proti žalovanému: Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2022, č. j. 6 A 88/2016 - 160, takto: I. Soudnímu dvoru Evropské unie se předkládají následující předběžné otázky: 1) „Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 Směrnice č. 2016/680? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu? 2) Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) Směrnice č. 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti potřebnost pokračujícího uchovávání profilu DNA hodnocena orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? Pokud to v souladu není, s ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem? 3) V případě zvláště citlivých osobních údajů spadajících pod čl. 10 Směrnice č. 2016/680, jaký je minimální rozsah hmotně-právních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven „obecně závazným předpisem“? Může mít kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu článku 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 Směrnice 2016/680 také judikatura soudní?“ II. Řízení o kasační stížnosti se přerušuje. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní řízení [1] Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality skupiny kriminální policie a vyšetřování v Expozituře Plzeň, který je útvarem Policie ČR s celostátní působností („žalovaný“, v řízení před Nejvyšším správním soudem a dále v tomto usnesení pak „stěžovatel“) zahájil usnesením ze dne 11. 12. 2015 trestní stíhání žalobce za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle ust. § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl žalobce dopustit ve formě spolupachatelství podle ustanovení § 23 trestního zákoníku. Skutek měl spočívat v přidělení dotace, přestože žalobce věděl, že posuzovaná žádost nesplňuje náležitosti pro její poskytnutí. [2] Dne 13. 1. 2016 stěžovatel žalobce v rámci trestního řízení vyslechl a nařídil provedení identifikačních úkonů. Před úkonem byl žalobce poučen dle § 65 odst. 1 a 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Stěžovatel i přes žalobcem vyslovený nesouhlas sejmul daktyloskopické otisky, provedl bukální stěr, z kterého vytvořil profil DNA, pořídil fotografie a popis žalobce, které následně zařadil do příslušných databází Policie ČR. [3] Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 44 To 55/2017, byl žalobce pravomocně shledán vinným jednak z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a jednak ze zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. f) trestního zákoníku. Uvedené žalobce spáchal jako náměstek ministra tím, že při vědomí o nesplněných podmínkách ze strany žadatele (občanského sdružení) využil svůj zásadní vliv na rozhodnutí o schválení požadované dotace, který vyplýval z jeho pracovního zařazení a vedoucí funkce, a cíleně prosadil schválení žádosti o neinvestiční dotaci a její vyplacení žadateli. Přitom však věděl, že při dodržení řádného postupu a přezkoumání žádosti o neinvestiční dotaci by dotace nebyla schválena a vyplacena. Tedy věděl, že vyplacením dotace získá občanské sdružení neoprávněný prospěch ve výši vyplacené dotace, a tímto jednáním způsobil škodu České republice v celkové výši 4.500.000 Kč. Žalobce byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody ve výši tří let, trestu zákazu činnosti spočívající ve výkonu vedoucích funkcí ve veřejné správě, s nimiž je spojena správa nemovitého i movitého majetku na dobu čtyř let. Byla mu rovněž uložena povinnost podle svých sil nahradit způsobenou škodu. [4] Žalobou podanou dne 8. března 2016 se žalobce domáhal určení, že provedení identifikačních úkonů, uchovávání vzorků a informací při nich získaných a následné vložení záznamu o provedení těchto úkonů do informačního systému Policie ČR představuje nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“), v této věci místně a věcně příslušný soud, přerušil řízení, aby vyčkal posouzení ústavnosti § 65 zákona o Policii ze strany Ústavního soudu ČR, kterému tuto otázku v jiné právní věci již předložil. Po rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. března 2022, sp. zn. Pl. ÚS 7/18 (publikován pod č. 119/2022 Sb.), kterým tento soud návrh městského soudu zamítl, pokračoval městský soud v řízení v projednávané věci. [5] Rozsudkem ze dne 23. června 2022 pak městský soud žalobě vyhověl. Výrokem určil, že zásah stěžovatele vůči žalobci dne 13. 1. 2016, který spočíval v sejmutí daktyloskopických otisků, provedení bukálního stěru, pořízení fotografií a popisu žalobce, byl nezákonný. Městský soud dále určil, že uchovávání těchto osobních údajů žalobce v databázích Policie ČR, s výjimkou v mezidobí zničeného bukálního stěru žalobce, představuje rovněž nezákonný zásah. Městský soud proto nařídil stěžovateli ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku smazat z databází Policie ČR všechny uchovávané osobní údaje žalobce. [6] V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud předně zdůraznil, že odběr genetického materiálu představuje výrazný zásah do práva na ochranu soukromí, chráněného čl. 8 Evropské úmluvy, stejně jako čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Současné znění § 65 zákona o Policii však nedává dostatečná legislativní vodítka pro posouzení přiměřenosti podobného zásahu. Bylo tedy na stěžovateli, aby sám posoudil zásah z hlediska legality, legitimity a proporcionality. Stěžovatel však trval na skutečnosti, že jediné kritérium pro odběr genetického materiálu v těchto případech uvádí § 65 zákona o Policii, a sice naplnění subjektivní stránky trestného činu: tedy že se jedná o osobu obviněnou ze spáchání úmyslného trestného činu nebo osobu, které bylo sděleno podezření ze spáchání takového (tj. úmyslného) trestného činu. Toto kritérium bylo v projednávané věci naplněno: žalobce byl obviněn ze spáchání úmyslného trestného činu. Nic dalšího stěžovateli dle jeho názoru hodnotit nepříslušelo. [7] Městský soud byl proto nucen posoudit přiměřenost zásahu do práva žalobce sám. Odmítl přitom argument žalobce, že identifikace pomocí biologických vzorků bude smysluplná především u pachatelů násilné trestné činnosti. Akceptoval, že pořizování biologických vzorků může být za určitých okolností vhodné i u trestných činů hospodářských (tzv. trestná činnost „bílých límečků“). S ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci však konstatoval, že stěžovatel nedoložil, jaký účel měl být provedením a uchováváním identifikačních úkonů v případě žalobce dosažen. Městský soud zdůraznil, že v okamžiku odběru byl žalobce pouze obviněn z přečinu, tedy trestného činu typově méně závažného; menší společenskou závažnost vytýkaného skutku rovněž potvrdil trestní soud, který výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil; jednalo se o osobu do té doby netrestanou, u které není vysoká pravděpodobnost recidivy; rovněž nebylo jasné, zda trestné činy žalobce patří mezi trestné činy, u kterých pachatelé následně páchají takovou trestnou činnost, k jejímuž odhalení mohou napomoci v databázi uchovávané osobní údaje. Dle městského soudu tak bylo provedení identifikačních údajů v případě žalobce nepřiměřené. Jednalo se proto o nezákonný zásah. [8] Městský soud se dále rovněž zabýval zákonností dalšího uchovávání osobních údajů žalobce. Zákonnou úpravu § 65 odst. 5 zákona o Policii shledal v tomto ohledu zcela nedostatečnou a v rozporu s čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na relevantní judikaturu ESLP zdůraznil, že situace, kdy si má Policie ČR podle § 65 odst. 5 sama vnitřně posoudit, kdy další uchovávání osobních údajů „není nezbytné pro účely předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti“, ve skutečnosti znamená ničím neomezenou úvahu policie a tendenci k nadužívání časově neomezeného uchovávání osobních údajů. Odkazy stěžovatele na obecný rámec a instituty zákona č