7 As 190/2021 — Nejvyšší správní soud

7 As 190/2021- 115 - text 7 As 190/2021 - 121 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra a soudců Tomáše Foltase a Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. Š., zastoupen Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti žalovanému: Policejní prezident ve věcech služebního poměru, se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 9 Ad 19/2019153, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 10. 2019, č. j. PPR2194631/ČJ2019990 131 (dále též „napadené rozhodnutí“), policejní prezident zamítl odvolání proti rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 28. 5. 2019, č. 478/2019, jímž byl žalobce propuštěn podle § 42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozhodném znění (dále též „zákon o služebním poměru“), ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, neboť porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu zpronevěry dle § 206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též „trestní zákoník“). Tohoto jednání se měl dopustit tím, že v období od 1. 1. 2013 do 10. 6. 2018 v prostorách Speciální pořádkové jednotky Praha, Lhotecká 559/7, Praha 4, jako předseda Základní organizace Unie bezpečnostních složek (dále též „základní organizace UBS“), vědomě, v rozporu s vnitřním Finančním řádem (dále též „finanční řád“) odborové organizace Unie bezpečnostních složek (dále též „UBS“), neodváděl členské příspěvky, které osobně vybral od členů základní organizace UBS a ponechal si je pro vlastní potřebu. Tímto jednáním měl způsobit škodu v celkové výši 76 000 Kč. II. [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí rozsáhlou žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. [3] Městský soud neshledal nepřezkoumatelnost žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, jakému právnímu posouzení správního orgánu prvního stupně přisvědčil a jeho argumentaci dále doplnil a rovněž to, jak se vypořádal s jednotlivými odvolacími námitkami. Je z něj patrné, z jakého důvodu považuje žalovaný odvolací námitky za liché, mylné či vyvrácené. [4] Městský soud se zabýval tvrzeným zásahem do práv nikoliv v nezbytném rozsahu a rozporem se zásadou proporcionality a zásadami správního řízení, omezením práva žalobce na spravedlivý proces zahájením zvláštního řízení doručením rozhodnutí o propuštění a nepoužitím § 40 odst. 1 zákona o služebním poměru, jakož i námitkou postupu služebního funkcionáře v rozporu s předpisy vyšší právní síly. Současně se zabýval i související námitkou nezákonného opatřování podkladů rozhodnutí, nezákonného nahlédnutí do spisu GIBS a předčasností řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru. Uvedl, že při postupu dle § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru nedává právní úprava služebnímu funkcionáři jinou možnost než příslušníka bezpečnostních sborů propustit. Smyslem § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru, na rozdíl od § 40 odst. 1, je propuštěním příslušníka ze služebního poměru zajistit, aby službu nevykonávala osoba, která se dopouští tak závažného jednání, které lze považovat za zavrženíhodné jednání, jež má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Oproti tomu stojí zproštění výkonu služby, kdy příslušník zůstává i nadále ve služebním poměru, byť má dočasně omezena práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru. [5] Neproporcionálním neshledal městský soud ani postup služebního funkcionáře podle § 184 odst. 2 zákona o služebním poměru, neboť ten služebnímu funkcionáři umožňuje, aby prvním úkonem ve zvláštním řízení podle § 183 až 185 téhož zákona bylo doručení rozhodnutí o propuštění. Neshledal rozpor ani s právem na spravedlivý proces, pokud žalovaný výslovně neuvedl, z jakého důvodu volil jako první úkon doručení rozhodnutí o propuštění a předtím provedl dokazování listinami pořízenými z trestního spisu GIBS. Současně odmítl tvrzení o porušení § 137 odst. 4 správního řádu, podle kterého záznam o podání vysvětlení nelze použít jako důkazní prostředek, neboť žalovaný postupoval podle § 158 odst. 6 trestního řádu, u kterého je konstantní judikaturou potvrzeno, že úřední záznam pořízený v trestním řízení není vyloučen z okruhu důkazních prostředků. Shoduje se s žalovaným, že na základě shromážděných důkazů v rámci zvláštního řízení bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že žalobce zmařil základní účel svěření peněz v hotovosti a získal možnost neomezené dispozice s těmito penězi, přičemž není rozhodné, jak konkrétně s nimi následně naložil. Služební funkcionář zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a proto důvodně přistoupil k doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru jako k prvnímu úkonu v řízení. [6] Za nedůvodnou považoval městský soud i námitku nezákonného nahlédnutí do trestního spisu GIBS, pročež mělo být řízení zatíženo závažnými procesními vadami. Poukázal na § 65 odst. 4 trestního řádu, podle nějž právo státních orgánů mj. nahlížet do spisů podle jiných zákonných předpisů není předchozími odstavci dotčeno. I když zákon o služebním poměru výslovné zmocnění služebnímu funkcionáři v tomto směru nedává, je ze smyslu zvláštního řízení a samotného § 42 odst. 1 písm. d) zřejmé, že pro ověření, zda jsou splněny podmínky pro postup podle tohoto ustanovení, je třeba podklady (i z trestního spisu) pro jejich posouzení opatřit. Pokud je prvním úkonem v řízení doručení rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru z důvodu uvedeného v § 42 odst. 1 písm. d) podle zákona o služebním poměru, může služební funkcionář nahlížet a pořizovat si kopie z trestního spisu, z něhož podklady pro své závěry čerpá dle § 18 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť je to nezbytné pro posouzení, zda jednání příslušníka má znaky trestného činu a pro posouzení zavrženíhodnosti jednání příslušníka. [7] Městský soud odmítl tvrzení, že GIBS zaslala opis usnesení o zahájení trestního stíhání žalovanému předčasně, a že toto předčasné zahájení řízení mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. Řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru je nezávislé na trestním řízení a tato dvě řízení nelze směšovat, neboť mají odlišný předmět. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba § 42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru chápat jako možnost služebního funkcionáře autonomně posoudit, zda jednání příslušníka má znaky trestného činu. Ke stěžovatelově stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bylo toto usnesení zrušeno s tím, že nebylo prokázáno přisvojení si cizí věci, resp. nebylo objasněno, zda vůbec a jakým způsobem žalobce se svěřenými prostředky nakládal. Vzhledem k tomu, že ke zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání došlo po vydání prvostupňového rozhodnutí, zabýval se správně žalovaný otázkou, zda závěry uvedené ve zrušujícím usnesení vyvracejí správnost úvahy služebního funkcionáře o tom, že jednání žalobce má znaky trestného činu. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný správně na základě kontroly jednotlivých bankovek vyhodnotil, že se žalobce zpronevěry dopustil, neboť vše nasvědčuje tomu, že s nimi neoprávněně manipuloval, nahradil je jinými bankovkami a následné vydání finanční hotovosti bylo toliko náhradou škody, která vznikla UBS. [8] K námitce o nenaplnění znaků zavrženíhodného jednání městský soud zdůraznil ve shodě se správními orgány, že od policistů nelze očekávat, že budou sami porušovat zákon a dopouštět se jednání, za které jiné postihují, přičemž takové jednání je u občana, jenž se jako policista zavázal, že tak jednat nebude, zavrženíhodné o to více, vykazujeli znaky trestného činu. Poukaz žalobce na možný postih pokladníka UBS městský soud shledal nepřípadným, účelovým a neodpovídajícím skutkovému stavu, který byl správními orgány zjištěn. Odmítl rovněž poukaz žalobce na to, že členské příspěvky měly být hrazeny základní organizaci UBS a že služební funkcionáři nevysvětlili, proč bylo právě žalobci přisouzeno postavení pověřeného člena, jakož i tvrzení, že nebyl povinen k odvádění přijatých členských příspěvků. Tím, že přijímal členské příspěvky, fakticky vykonával funkci osoby pověřené k jejímu vybírání, a proto byl povinen zajistit, aby se tyto dostaly do dispozice UBS. [9] Z obou rozhodnutí je zřejmé, jakého jednání se žalobce dopustil a že vybrané příspěvky vydal až na základě výzvy GIBS. Nedostatky výzvy pokladníka základní organizace UBS shledal městský soud míjejícími se s podstatou věci. Nadto žalobce nebylo nutno