8 Afs 161/2022 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 161/2022- 43 - text  8 Afs 161/2022-47 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobkyně: RONDA INVEST, a. s., se sídlem Výtvarná 1023/4, Praha 6, zastoupená Mgr. Davidem Černochem, advokátem se sídlem Brněnská 1154/46, Plzeň, proti žalované: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 864/28, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady žalované ze dne 10. 6. 2021, čj. 2021/058703/CNB/110, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2022, čj. 14 A 164/2021-59, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Česká národní banka (dále jen „žalovaná“) svým rozhodnutím z 1. 3. 2021 uložila žalobkyni pokutu ve výši 50 000 Kč za neposkytnutí součinnosti. Tím měla žalobkyně porušit ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu (dále jen „zákon o dohledu“). Žalobkyně nabízela možnost investovat do úvěrů pomocí tzv. participací. Participace je právo investora účastnit se na výnosech a ztrátách konkrétního úvěru poskytnutého žalobkyní. Žalobkyně úvěr poskytuje a spravuje a investorovi nevzniknou žádné nároky nebo práva vůči dlužníkovi. Podnikatelská činnost žalobkyně mohla podle žalované vykazovat znaky poskytování investičních služeb ve smyslu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále jen „zákon o kapitálovém trhu“). Žalovaná totiž považovala tento nabízený produkt za nástroj peněžního trhu ve smyslu § 3 odst. 1 písm. c) zákona o kapitálovém trhu. Jelikož však žalobkyně nedisponovala oprávněním k podnikání na kapitálovém trhu, žalovaná ji vyzvala k předložení podkladů týkajících se její činnosti. Tyto podklady žalobkyně nepředložila, čímž se dle žalované dopustila právě výše popsaného přestupku. [2] Toto rozhodnutí žalované bylo v rámci řízení o rozkladu potvrzeno bankovní radou žalované v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. [3] Městský soud úvodem shledal napadené rozhodnutí přezkoumatelným a konstatoval, že žalobkyni nebyla uložena pokuta za poskytování investičních služeb bez příslušného povolení, nýbrž za nesoučinnost se žalovanou. Argumenty žalobkyně podporující její závěr, že její činnost přeci nespadá do působnosti zákona o kapitálovém trhu, se tak míjí s meritem věci. Městský soud se proto těmito argumenty, tedy zejména ignorováním zásad směrnice MIFID II (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU), eurokonformního výkladu této směrnice, podstatou participace anebo otázkou provozování sekundárního trhu, nezabýval. [4] Městský soud se však zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaná jednala ultra vires („za mezemi své pravomoci“), jestliže i navzdory neúčasti žalobkyně na kapitálovém trhu žalovaná nad ní vykonávala dohled. Městský soud k tomu uvedl, že informace podle § 8 odst. 3 zákona o dohledu je žalovaná oprávněna vyžadovat od kohokoliv, pokud tak činí pro potřeby dohledu nad kapitálovým trhem. Žalovaná je vyžadovala pouze pro setření, zda žalobkyně poskytuje investiční služby, přičemž otázka efektivního šetření není totožná s otázkou, zda v tomto případě skutečně dochází k podnikání na kapitálovém trhu. V této fázi řízení nelze mít odpověď na otázku účasti subjektu na kapitálovém trhu postavenou najisto. K jednání ultra vires při šetření by docházelo pouze tehdy, jestliže by žalovaná vykonávala šetření v těch agendách, které na první pohled do její působnosti zjevně nespadají. Taková situace však v tomto případě nenastala. Městský soud dodal, že výzvu považuje za dostatečně určitou. [5] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, že požadováním informací o klientech žalobkyně měla žalovaná porušit jejich právo na soukromí. Dle městského soudu žalovaná jednala dle zákona a sledovala legitimní cíl v podobě zajištění hospodářského blahobytu země (čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť hladké fungování kapitálových trhů má vliv na ekonomiku země. K námitce porušení legitimního očekávání městský soud konstatoval, že ve věci nebylo rozhodováno, zda žalobkyně podniká na kapitálovém trhu. Nemohla očekávat, že její činnost bude žalovaná posuzovat stejně jako v případech posuzování podnikatelské činnosti jiných subjektů. Odlišné zacházení s některými subjekty souvisí s tím, jakými informacemi o činnosti daného subjektu žalovaná disponuje. [6] Dále městský soud uvedl, že žalovaná požadovala po žalobkyni obvyklý okruh podkladů. Nepřiměřenost týkající se množství podkladů o jednotlivých klientech by žalovaná posoudila až po spolehlivém zjištění množství klientů žalované, nicméně žalobkyně odmítla v tomto ohledu jakoukoliv součinnost. Pokud by uzavřených investičních smluv existovaly skutečně tisíce, jak uvádí žalobkyně, tak by žalovaná vyžadovala pouze vzorek těchto smluv. Městský soud své odůvodnění uzavřel konstatováním, že na tuto věc se nemohlo aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2020/1503, o evropských poskytovatelích služeb skupinového financování pro podniky (dále jen „nařízení o poskytovatelích“). Toto nařízení totiž nabylo účinnosti po vydání napadeného rozhodnutí. Zároveň žalovaná nebyla povinna vést rozsáhlé dokazování za účelem stanovení své působnosti, jelikož ta byla prima facie dána a žalovaná zjevně nevybočila ze své působnosti nebo pravomoci. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [7] Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní namítá, že žalovaná skutečně jednala ultra vires, jelikož v této věci nebyla splněna podmínka § 8 odst. 1 zákona o dohledu, že žalovaná může požadovat informace od subjektů toliko pro účely dohledu. Žalovaná naopak věděla, že překročila svoji působnost pro dohled, neboť sama uvádí ve svých stanoviscích (např. stanovisko K neoprávněnému přijímání vkladů od veřejnosti (tzv. černé bankovnictví) zveřejněné 16. 6. 2022), že participace nejsou regulované, a tak se jejich poskytovatelé nepovažují za subjekty kapitálového trhu. Participace na úvěrech nemůže být zařazena mezi investiční nástroje, neboť nesplňuje definiční znaky takového nástroje (§ 3 odst. 1 zákona o kapitálovém trhu). [8] Participace je naopak jednou z forem tzv. crowdfunding lending (viz P2P v bodě [10] tohoto rozsudku), přičemž v tomto případě se jedná o formu neregulovanou (čl. 1 nařízení o poskytovatelích), resp. činnost stěžovatelky nespadá do působnosti tohoto nařízení. Sama žalovaná přitom uvádí, že činnost stěžovatelky nespadá do působnosti nařízení o poskytovatelích (stanovisko Upozornění na rizika investic do alternativních investičních produktů (tokeny, participace) zveřejněné 3. 12. 2021). Stěžovatelka tedy není subjektem kapitálového trhu. Žalovaná proto překročila své pravomoci a její rozhodnutí je nutno považovat za nicotné. Městský soud se pak nicotností tohoto rozhodnutí vůbec nezabýval, byť jej stěžovatelka namítala. [9] Dále stěžovatelka upozorňuje, že žalovaná vůči ní porušila zásadu přiměřenosti. Jestliže žalovaná požadovala po stěžovatelce seznam všech klientů a veškerou smluvní dokumentaci, tak nelze tento požadavek na tisíce stran dokumentů považovat za slučitelný s § 2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Za běžný postup se v těchto sporech považuje vyžádání kontrolního vzorku smluv (např. příkaz ČNB z 11. 10. 2019, čj. 2019/107772/570). Možnost poskytnutí pouze kontrolního vzorku nebyla žalovanou nijak komunikována. Ta naopak trvala na poskytnutí kompletní smluvní dokumentace, aniž by zdůvodnila proč. Zároveň žalovaná přece nepotřebovala tyto podklady pro posouzení, zda je participace investičním nástrojem. Nadto měla žalovaná vůči stěžovatelce k dispozici přiměřenější prostředky, jelikož seznam jejích klientů si žalovaná vyžádala již dříve od její sesterské společnosti RONDA FINANCE, a. s. (pozn. NSS: v době rozhodování o této kasační stížnosti zapsaná v obchodním rejstříku pod firmou Blunit finance, a. s.). [10] Žalovaná porušila legitimní očekávání stěžovatelky, jelikož u jiných P2P společností (pozn. NSS: peer-to-peer – podnikající subjekt se stává pouze zprostředkovatelem půjčky, kterou jednotlivec poskytne jinému jednotlivci) žalovaná nepožadovala tak rozsáhlou dokumentaci a informace, jako po žalobkyni. Zároveň marketingové formulace, které žalovaná vytýkala stěžovatelce, jiné P2P společnosti běžně používají. S tím souvisí i námitka, že žalovaná neodůvodnila, proč se odmítla zabývat svědeckými výpověďmi či obsahy správních spisů navrženými stěžovatelkou, které měly podpořit závěry stěžovatelky o porušení jejího legitimního očekávání. [11] Rozhodnutí žalované v první stupni je zároveň nepřezkoumatelné.