8 As 14/2021 — Nejvyšší správní soud

8 As 14/2021- 35 - text  8 As 14/2021-40 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: F. L., zastoupený JUDr. Oldřichem Heinem, obecným zmocněncem, bytem Kollárova 6, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2020 čj. PK-DSH/14320/19, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2020, čj. 17 A 20/2020-53, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2020, čj. 17 A 20/2020-53, se ruší. II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2020 čj. PK-DSH/14320/19, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce dne 7. 5. 2019 doprovázel svoji šestiletou vnučku, kterou při přecházení ulice srazilo a zranilo couvající osobní vozidlo. Žalobce dle svého vyjádření vnučku po nárazu zkontroloval, byla sice otřesená, ale na nohou, které jí vozidlo přejelo, neměla žádná viditelná zranění. Měla pouze trochu rozražený ret. Žalobce proto z místa nehody i s vnučkou odešel, aby ji předal její matce. Z místa nehody odjela i řidička, která dítě srazila. [2] Žalobce podle Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále jen „prvostupňový správní orgán“) byl účastníkem nehody, při níž došlo ke zranění osoby. Protože jako účastník nehody odešel z místa nehody, aniž by dopravní nehodu neprodleně ohlásil policistovi, porušil povinnosti plynoucí z § 47 odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a to za použití § 47 odst. 3 písm. b) zákona o silničním provozu, a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. i) bodu 2 zákona o silničním provozu. Protože žalobce současně nesetrval na místě nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně nevrátil po poskytnutí nebo přivolání pomoci, porušil povinnost plynoucí z § 47 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se přestupku podle § 125c odst. 1 písm. i) bodu 4 téhož zákona. Za tyto přestupky prvostupňový správní orgán žalobci uložil pokutu ve výši 2 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v částce 1 000 Kč. Prvostupňový správní orgán považoval žalobce za účastníka dopravní nehody s odůvodněním, že při nehodě byla zraněna žalobcova vnučka, kterou doprovázel a vedl za ruku. Ačkoli nedošlo ke zranění žalobce, ani mu nevznikla žádná hmotná škoda, měl za svoji vnučku odpovědnost. Po zraněné vnučce totiž nelze s ohledem na její rozumové schopnosti požadovat, aby si uvědomovala své povinnosti plynoucí z účasti na dopravní nehodě, a proto to byl její doprovod, který za ni měl tyto povinnosti převzít, pokud to s ohledem na svou nepřítomnost nemohl učinit její zákonný zástupce. Prvostupňový správní orgán poukázal také na to, že během nehody byl žalobce s vnučkou fyzicky spojen a byl to on, kdo rozhodoval, respektive měl rozhodovat o bezpečnosti jejich záměru přejít vozovku. [3] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí o přestupku potvrdil. Žalovaný nepřisvědčil žalobci, že byl pouhým svědkem dopravní nehody. Souhlasil naopak se závěrem prvostupňového správního orgánu, že vzhledem k tomu, že vedl nezletilou vnučku za ruku, tedy řídil, respektive ovlivňoval její pohyb, byl účastníkem dopravní nehody. Tvrzení žalobce, že mu vozidlo vytrhlo vnučku z ruky, za kterou ji do té doby držel, jej propojuje s nehodovým dějem a vylučuje, že by byl pouhým svědkem nehody. Účastníkem dopravní nehody je tedy ten, kdo se nehodového děje účastnil, byť nemusí jít nutně o osobu při nehodě zraněnou. Protože žalobce držel svoji vnučku za ruku a vozidlo mu ji vytrhlo z ruky, měl na nehodě prokazatelnou účast, neboť nehodu mohl svým jednáním ovlivnit. To svědek nemůže. Ačkoli také z hlediska morálního a občanskoprávního lze podle žalovaného akceptovat přechod povinností z nezletilé chodkyně na osobu, která o ni v danou chvíli pečuje, nebylo by možné jen na základě této skutečnosti učinit závěr o tom, že pečující osoba je účastníkem dopravní nehody. V dané věci však bylo prokázáno, že žalobce byl účastníkem nehodového děje. Na tom nic nemění skutečnost, že povinnosti účastníka dopravní nehody stíhaly také řidičku, s níž ostatně bylo vedeno samostatné správní řízení. Zranění vnučky (nohy a rtu), bylo prokázáno lékařskými zprávami. Není na místě rozlišovat mezi přímým a nepřímým účastníkem nehody. Žalobce nemohl jednat v právním omylu, neboť si pro případ, že by vnučka byla zraněna, byl vědom povinnosti přivolat policii i sanitku, jakož i povinnosti setrvat na místě. Argumentace žalobce tedy spíše směřuje k jednání v omylu skutkovém, který ale lze uplatnit jen ve vztahu k jednání úmyslnému, nikoli nedbalostnímu. Žalobce si byl vědom toho, že došlo ke zranění rtu. Již takové banální zranění zakládá povinnosti oznámit dopravní nehodu policii a setrvat na místě do jejího příjezdu. Pro odpovědnost za přestupek nevědomé nedbalostní zavinění postačuje. [4] Žalobce podal žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, který výše uvedeným rozsudkem zrušil rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí o přestupku a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Soud vyšel z toho, že za účastníka dopravní nehody je podle informací na webových stránkách Policie ČR považována osoba, která nehodu způsobila, a osoba poškozená. V dané věci jedinou poškozenou byla vnučka žalobce. Pouze z toho, že byla v ten moment svěřena do péče žalobce, nelze dovodit odpovědnost žalobce za přestupek, což konstatoval i žalovaný. Soud se však neztotožnil se závěrem správních orgánů, které postavení žalobce jako účastníka dopravní nehody dovozovaly toliko z fyzického kontaktu mezi žalobcem a jeho zraněnou vnučkou, aniž by se zabýval otázkou, zda to byl skutečně žalobce, který řídil a ovlivňoval pohyb nezletilé vnučky. Stejně tak totiž mohla ona táhnout žalobce směrem vpřed a tím ovlivňovat a řídit jeho pohyb. Proto za situace, kdy žalobce podle shodných tvrzení kráčel za vnučkou, nebylo ze strany správních orgánů prokázáno, kdo ovlivňoval a řídil čí pohyb. Žalobce byl podle soudu spíše v postavení svědka dopravní nehody. Nad rámec krajský soud uvedl, že v takto hraničním případě, s ohledem na nejednoznačnost vymezení pojmu účastník dopravní nehody, bylo také na místě uvažovat o možnosti použití ustanovení o právním omylu podle § 17 zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále „zákon o odpovědnosti za přestupky“), neboť po osobě, která v dané problematice není hlouběji erudovaná, nelze požadovat, aby domýšlela, zda je či není účastníkem dopravní nehody. Uložil tedy správním orgánům, aby v tomto ohledu zjistily skutečný stav věci s tím, že pokud se nepodaří zjistit, kdo ovlivňoval či řídil čí pohyb, aby řízení bylo zastaveno. II. Obsah kasační stížnosti [5] Žalovaný (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [6] Stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda žalobce, jenž jako chodec vedl za ruku nezletilou vnučku, která byla zraněna couvajícím vozidlem, byl účastníkem dopravní nehody. Stěžovatel trvá na tom, že dospělá osoba, která vede za ruku nezletilé šestileté dítě (je s ním fyzicky spojena), je osobou, která ovlivňuje a řídí pohyb tohoto dítěte. Tuto okolnost není třeba dokazovat, jak požaduje krajský soud. Je totiž logické, že dospělý člověk na takové dítě působí daleko větší silou, než by tomu bylo naopak. Nic na tom nemůže změnit okolnost, že žalobci bylo v době spáchání přestupku 69 let. Proto v situaci, kdy je takové dítě sraženo jedoucím vozidlem, je tato dospělá osoba účastníkem dopravní nehody, a nikoli pouhým svědkem. Žalobce by mohl být svědkem pouze tehdy, pokud by pohyb dítěte neovládal (nebyl s ním fyzicky spojen). [7] Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že žalobce mohl jednat v právním omylu, neboť žalobce si byl vědom toho, že v případě většího zranění dítěte byl povinen přivolat záchrannou službu a Policii ČR. K tomuto kroku nepřistoupil s ohledem na rozsah zranění a záměr předat dítě jeho matce. Zákon však tuto povinnost váže na zranění při dopravní nehodě bez ohledu na jeho rozsah. Zranění dítěte bylo zřetelné. [8] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud základní otázku sporu posoudil správně. Nepostřehl sice, že tvrzení o tom, že žalobce dítě řídil a ovlivňoval, se neobjevilo v řízení před správním orgánem I. stupně, ale až před žalovaným, a proto se k tomuto tvrzení nemohl žalobce vyjádřit, správně však žalovanému uložil, aby se touto otázkou blíže zabýval a zjistil skutečný stav věci. Žalobce nesouhlasí se stěžovatelem, že n