8 As 60/2022 — Nejvyšší správní soud

8 As 60/2022- 57 - text  8 As 60/2022-61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: kpt. Mgr. Bc. A. D., zastoupený Mgr. Tomášem Pfeiferem, advokátem sídlem Křenová 504/53, Brno, proti žalovanému: ředitel Sekce podpory Ministerstva obrany, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha 6, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2019, čj. MO 346926/2019-3416, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, čj. 15 Ad 2/202067, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce, voják v činné službě a tedy voják z povolání ve smyslu zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, byl v rozhodné době provozovatelem vozidla, které bylo zaparkováno (i) 8. 10. 2018 na pozemní komunikaci souběžně přilehlé k objektu Jaselských kasáren ve Staré Boleslavi v místě platnosti zákazové značky B 28 „Zákaz zastavení“; a (ii) 13. 11. 2018 před Jaselskými kasárnami na ulici Boleslavská v místě označeném svislou dopravní značkou IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ se symbolem č. 225 „Osoba na invalidním vozíku“ doplněnou vodorovnou dopravní značkou V 10f „Vyhrazené parkoviště pro vozidlo přepravující osobu těžce postiženou nebo osobu těžce pohybově postiženou“. Vozidlo však nebylo označeno průkazem pro osoby se zdravotním postižením. [2] Popsaná jednání, které mají znaky přestupků, zjistila a šetřila Vojenská policie, která věc následně předala k projednání Řediteli Agentury logistiky Stará Boleslav jako příslušnému orgánu s kázeňskou pravomocí podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (dále „správní orgán I. stupně“). V prosinci 2018 a lednu 2019 správní orgán I. stupně vyzval žalobce podle § 125h odst. 1 a 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), aby uhradil částku 1 000 Kč za každý výše popsaný kázeňský přestupek (§ 51 odst. 2 zákona o vojácích z povolání), nebo sdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době jejich spáchání. Žalobce na výzvy reagoval dvěma přípisy, jimiž zpochybňoval působnost Vojenské policie i to, že k jednáním došlo. Jako řidiče vozidla uvedl obchodní společnost VISION Stav, s. r. o., IČO: 05982561, se sídlem v Brně. [3] Jelikož žalobce určené částky neuhradil ani nesdělil konkrétní osobu řidiče, správní orgán nezahájil řízení o přestupcích fyzické osoby a 8. 4. 2019 věci z důvodů nezjištění řidičů odložil. Následně 10. 4. 2019 vydal příkaz o uložení pokuty ve výši 7 000 Kč, proti němuž žalobce podal včasný odpor. Po provedeném kázeňském řízení vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí z 18. 7. 2019, čj. MO 211560/2019-551200, kterým uznal žalobce vinným ze spáchání dvou kázeňských přestupků (dále „přestupky“) provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Byla mu uložena pokuta ve výši 7 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. [4] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem. Soud neshledal nedostatek působnosti Vojenské policie, neboť ta podle § 3 písm. a) zákona o vojenské policii, působí vůči vojákům v činné službě, kterým žalobce v době spáchání přestupků nepochybně byl. Nemohlo proto obstát tvrzení žalobce, že Vojenská policie nemohla v době spáchání přestupků vědět, že řidičem vozidla byl voják v činné službě. Ohledně námitky, že správní orgán I. stupně neučinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupků ve smyslu § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu, a proto nemohl projednat přestupky žalobce jako provozovatele vozidla, městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že šlo v případě žalobce o obstrukční jednání a zneužití práva, které nezakládá překážku pro projednání přestupků provozovatele vozidla. Za splnění povinnosti provozovatele vozidla podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu (označit řidiče vozidla) není možno považovat označení právnické osoby. Taková informace totiž zjevně nemohla přímo vést k nalezení a usvědčení konkrétního pachatele přestupků, přičemž podle Nejvyššího správního soudu nelze po správních orgánech požadovat, aby činily rozsáhlé kroky směřující ke zjištění totožnosti přestupce. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [6] Namítl, že městský soud, stejně jako správní orgány, nesprávně posoudil právní otázku působnosti Vojenské policie. Podle stěžovatele totiž vůbec neměla působnost v dané věci jednat, neboť v okamžiku, kdy začala provádět úkony vůči jeho majetku (vozidlu), nemohla vědět, že vozidlo provozuje voják v činné službě. Takovou informaci neobsahuje ani registr silničních vozidel. Úkony tak byly prováděny vůči cizímu majetku, nikoli vůči vojáku v činné službě ve smyslu § 3 písm. a) zákona č. 300/2013 Sb., o Vojenské policii a o změně některých zákonů (zákon o Vojenské policii). Působnost nemohla být založena ani na základě § 3 písm. b) a c) tohoto zákona. To podle stěžovatele potvrdilo i Hlavní velitelství Vojenské policie ve své odpovědi z 28. 3. 2022, na žádost o poskytnutí informace, podle níž „vojenská policie obecně nemá bez dalšího věcnou působnost vůči osobnímu majetku vojáka v činné službě“ V důsledku nedostatečné působnosti Vojenské policie v nyní projednávané věci jsou tak podle stěžovatele získané důkazní prostředky nezákonné a procesně nepoužitelné, jak plyne i z judikatury Nejvyššího správního soudu. [7] Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení právní otázky spočívající v naplnění zákonných podmínek pro projednání přestupků provozovatele vozidla podle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu. Odpovědnost provozovatele vozidla má subsidiární povahu a je založena na objektivní odpovědnosti. Ačkoli stěžovatel správnímu orgánu I. stupně sdělil, že v době spáchání uvedených přestupků měla vozidlo v užívání konkrétní obchodní společnost, správní orgány neučinily nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupků. Správní orgány mohly učinit například tak banální úkony, jako je kontaktování obchodní společnosti s dotazem, zda měla vozidlo v užívání a která osoba jej ve dnech spáchání přestupků užívala. Nic takového však neučinily a sdělení pouze odmítly. V projednávané věci nemohlo jít ani o „řetězení řidičů“. Stěžovatel odkázal na vybranou judikaturu správních soudů, jež se již zabývala možností označit právnickou osobu za řidiče vozidla, a správní orgány tak byly povinny vyvinout přiměřené úsilí ke zjištění konkrétního pachatele. [8] Stěžovatel nesouhlasí ani se závěry městského soudu v bodech 33 a 34 napadeného rozsudku, že jednal obstrukčně a zneužil právo a že uvedením právnické osoby fakticky správním orgánům neposkytl žádné informace, které by mohly vést ke zjištění pachatele přestupků. K tomu odkázal na vyšetřovací zásadu konkretizovanou v § 50 odst. 3 správního řádu, z níž plyne, že je na správních orgánech, aby dostatečně zjistily skutkový stav věci. Stěžovateli by proto nebylo možné klást k tíži, ani pokud by správním orgánům neposkytl informace o pachateli, neboť to nebylo jeho povinností. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že v případě obou přestupků bylo vozidlo stěžovatele zaparkováno na komunikaci bezprostředně přiléhající k vojenskému chráněnému objektu. Vojenská policie v obou případech z registru silničních vozidel zjistila, že provozovatelem je stěžovatel. Následně z „Informačního systému Vojenské policie – ISVP“, v němž jsou evidováni vojáci z povolání, kteří se již dopustili nějakého přestupkového jednání, zjistila, že stěžovatel je vojákem v činné služně, což založilo její působnost podle § 3 písm. a) zákona o Vojenské policii. Současně měla důvodné podezření, že neznámý řidič mohl spáchat přestupek podle zákona o silničním provozu, a proto postupovala v souladu s § 73 a § 74 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Pokud stěžovatel argumentuje odpovědí Hlavního velitelství Vojenské policie, opomněl uvést druhou část odpovědi, podle níž „[n]a druhou stranu Vojenská policie má univerzální osobní působnost vůči všem vojákům v činné službě, tedy i vůči vojákovi podezřelému z toho, že se dopustil jednání, jež nese znaky přestupku (a to i tehdy, dopustil-li se takového jednání s využitím či za pomoci svého osobního majetku“. V nyní projednávané věci tak byla podle žalovaného působnost Vojenské policie zcela nezpoch