8 Azs 367/2021 — Nejvyšší správní soud

8 Azs 367/2021- 61 - text  8 Azs 367/2021-65 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: T. H. D., zastoupená Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem Václavské nám. 808/66, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 11. 2018, čj. MV 1222964/SO2018, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, čj. 8 A 194/201860, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, čj. 8 A 194/201860, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] V této věci se Nejvyšší správní soud zabývá tím, zda měla žalovaná přihlížet k doplnění odvolání, které žalobkyně měla podat až po uplynutí poskytnuté lhůty. I. Vymezení věci a předcházející soudní řízení [2] Žalobkyně požádala v roce 2013 o prodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu na území ČR za účelem společného soužití rodiny. Ministerstvo vnitra (správní orgán. I. stupně) vedlo řízení po dobu pěti let a postupně žalobkyni vyzývalo k doložení dalších dokumentů. Žalobkyně k žádosti v roce 2013 přiložila pojistnou smlouvu na cestovní zdravotní pojištění s platností do června 2018. Ministerstvo v květnu 2018 (mimo jiné) uvedlo, že „vzhledem k brzkému ukončení předloženého dokladu“ žalobkyni vyzývá k doložení dokladu o cestovním zdravotním pojištění a dokladu o zaplacení pojistného. Ve výzvě rovněž poznamenalo, že tyto doklady není třeba předkládat, pokud je žadatel účastníkem veřejného zdravotního pojištění; pak postačí doložit tuto skutečnost. Žalobkyně v reakci na tuto výzvu připojila (k tomuto požadavku) náhradní průkaz pojištěnce vydaný 30. 5. 2018, avšak s platností od dubna 2014 do konce června 2014. Ministerstvo ji poté vyrozumělo o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. [3] Ministerstvo rozhodnutím ze dne 27. 8. 2018, čj. OAM2639268/DP2013, žádost žalobkyně zamítlo dle § 44a odst. 3 a 4 ve spojení s § 46 odst. 3 a § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zamítnutí zdůvodnilo tím, že žalobkyně nepředložila doklady umožňující ověření údajů uvedených v žádosti (doklad o cestovním zdravotním pojištění). Předložila jen neplatný náhradní průkaz pojištěnce. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím její odvolání zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. [4] Rozhodnutí žalované napadla žalobkyně žalobou, kterou Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl. [5] Městský soud uvedl, že žalobkyně v reakci na výzvu předložila neplatný doklad. Požadovaný (platný) doklad pak v řízení před správními orgány nedoplnila. V řízení před soudem předložila své vyjádření adresované žalované prostřednictvím ministerstva, k němuž byl takový doklad přiložen, avšak tato skutečnost nevedla soud ke změně právního posouzení věci. Žalobkyně totiž předložila průkaz pojištěnce, který je dokladem prokazujícím nárok pojištěnce na hrazené služby v rámci ČR (§ 40 odst. 8 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění). I pokud by však tento doklad předložila včas, nesplnila by výzvu ministerstva. To ji totiž vyzvalo i k předložení dokladu o zaplacení pojistného, což samotný průkaz pojištěnce není. V předloženém dokladu vystaveném VZP pak bylo uvedeno, že nejsou evidovány žádné přehledy příjmů a výdajů a rovněž nejsou evidovány žádné platby pojistného; žalobkyně proto neprokázala, že by pojistné bylo uhrazeno. [6] Z formálního hlediska pak dle § 82 odst. 4 správního řádu platí koncentrace řízení. K novým skutečnostem a k návrhům na provedení nových důkazů se v odvolacím řízení přihlédne jen tehdy, jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Žalobkyně pak neuvedla žádné konkrétní okolnosti, které jí zabránily v doložení nezbytných dokladů v poskytnuté lhůtě. Za splněnou nelze pokládat ani podmínku včasného uplatnění nových důkazů spolu s odvoláním. I pokud by soud připustil, že doplněné odvolání nebylo založeno do spisu a nestalo se podkladem pro rozhodnutí žalované chybou na straně správních orgánů, nelze přehlédnout, že žalobkyně se se spisovými podklady seznámila dne 13. 9. 2018 a byla jí poskytnuta lhůta 10 dnů k doplnění odvolání. V této lhůtě podání neučinila, podle podacího lístku bylo doplněné odvolání a přiložené doklady zaslány správnímu orgánu až dne 30. 10. 2018, tedy za každých okolností opožděně. [7] Soud se neztotožnil ani s argumentací žalobkyně, že správní orgány nedostatečně zohlednily dopady rozhodnutí do jejího rodinného a soukromého života, tedy přiměřenost dle § 174a zákona o pobytu cizinců. V řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny totiž správní orgány přiměřenost posuzovat nemusí. Navíc se touto otázkou správní orgány zabývaly. Zohlednily, že na území ČR pobývá manžel žalobkyně. Žalobkyně zde pobývá od roku 2008, což není tak dlouhá doba, aby byly zrušeny její vazby v domovské zemi. Správní orgány proto dospěly k závěru, že rozhodnutí nebude nepřiměřeným zásahem do soukromého života žalobkyně. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [8] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [9] Stěžovatelka namítá, že splnila všechny požadavky správního orgánu. VZP nevydává průkaz pojištěnce ihned (na počkání), ale než vydá průkaz pojištěnce, vydává tzv. náhradní průkaz. Ani stěžovatelka, ani její tehdejší zmocněnec nepředpokládali, že by mohlo dojít k chybě na straně VZP, která vydala náhradní průkaz s nesmyslnou dobou platnosti (od 1. 4. 2014 do 30. 6. 2014). Tato chyba je zcela zřejmá, jelikož náhradní průkaz pojištěnce byl vydán dne 30. 5. 2018. Každopádně disponovala platným průkazem pojištěnce od VZP platným do 31. 7. 2019, přičemž jí VZP vystavila náhradní průkaz pojištěnce dne 10. 7. 2018, a to s platností od 10. 7. 2018 do 9. 10. 2018. Z informace o pojištěnci – výpisu za období od 1. 4. 2014 do 24. 10. 2018 ze dne 24. 10. 2018 vyplývá, že její pojištění u VZP trvalo nepřetržitě od 1. 4. 2014 do 31. 7. 2019. [10] Žalovaná rozhodovala pouze na základě blanketního odvolání, přestože stěžovatelka odvolání doplnila o řádné odůvodnění. Stěžovatelka tak učinila doplněním žádosti č. 18, v němž odvolání odůvodnila a doplnila požadované podklady. Tyto námitky stěžovatelka uplatnila již v žalobě, přesto však městský soud rozhodnutí žalované nezrušil. [11] Dále stěžovatelka namítá, že napadený rozsudek i rozhodnutí správních orgánů jsou založeny na nesprávném právním posouzení a jsou nepřezkoumatelné. Městský soud argumentuje, že stěžovatelka spolu s doplněním odvolání nedoložila doklad o zaplacení pojistného a odkazuje na § 180j odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V této úvaze však soud pomíjí, že stěžovatelka byla v danou dobu jakožto zaměstnanec účastna veřejného zdravotního pojištění u VZP, a proto se na ní § 180j odst. 1 zákona o pobytu cizinců (a povinnost cestovního zdravotního pojištění) nevztahoval. [12] Každopádně pak byla rozhodnutí správních orgánů nepřiměřená. Je na první pohled zřejmé, že předložený průkaz o zdravotním pojištění byl důsledkem zjevné písařské chyby na straně zdravotní pojišťovny. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti je proto naprosto nepřiměřené z hlediska jeho dopadů do soukromého a rodinného života žalobkyně. Na jedné straně stojí zcela marginální písařská chyba zdravotní pojišťovny, kterou sama stěžovatelka nezavinila a na straně druhé soukromý a rodinný život stěžovatelky. Stěžovatelka je zde již od roku 2008 a za tu dobu si zde vytvořila významné vazby rodinného a soukromého charakteru. Konkrétně zde žije ve společné domácnosti se svým manželem panem T. Q. K. [13] Napadený rozsudek i rozhodnutí správních orgánů jsou rovněž v rozporu se Směrnicí Rady č. 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny (dále jen „Směrnice“). Napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí správních orgánů o zamítnutí žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení s manželem, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné podmínky. I kdyby však zákonné podmínky pro zamítnutí žádosti formálně naplněny byly, měly správní orgány za použití eurokonformního výkladu zákona upřednostnit zájem na sloučení rodiny a žádosti vyhovět, nikoli ji zamítnout z ryze formalistického důvodu. V tomto ohledu stěžovatelka odkazuje na odst. 14 odůvodnění Směrnice a argumentuje, že sloučení rodiny může být zamítnuto zejména z toho důvodu, že osoba usilující o sloučení představuje hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost. V případě stěžovatelky však rozhodně nelze dospět k závěru o narušení