9 Afs 212/2022 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 212/2022- 37 - text  9 Afs 212/2022 - 39 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Molka a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. Karel Kuna, se sídlem Velké Hamry 393, Ústí nad Orlicí, insolvenční správce P. K., zast. JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 233/1, Litoměřice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 1. 2020, č. j. 570/20/530021441712772, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 6 Af 14/202069, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „správce daně“) doměřil celkem 31 dodatečnými platebními výměry vydanými ve dnech 18. 12. 2018 a 19. 12. 2018 P. K. na základě dokazování daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 2014 až červenec 2016 a uložil mu povinnost uhradit penále. Žalobce se proti všem platebním výměrům odvolal. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný dodatečné platební výměry změnil tak, že daň z přidané hodnoty doměřil na základě pomůcek, jak plyne z jeho odůvodnění. [2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Neshledal, že by rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné proto, že žalovaný ve výroku neuvedl, že stanovil daň podle pomůcek, jak požaduje § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalovaný sice pochybil, pokud ve výroku neuvedl informaci o stanovení daně podle pomůcek, z odůvodnění rozhodnutí však způsob stanovení daně jednoznačně vyplýval. O tom, že daň bude stanovena podle pomůcek, byl žalobce nadto informován ještě před vydáním rozhodnutí ve výzvě podle § 115 odst. 2 daňového řádu. Jednalo se proto pouze o opomenutí žalovaného, které nevedlo k tomu, že by žalobce nevěděl, že daň byla stanovena podle pomůcek. Žalobce tudíž nebyl zkrácen na svých právech. [3] Městský soud dále neshledal nezákonným, že v daňovém řízení činil některé úkony a hodnocení důkazů také Finanční úřad pro Pardubický kraj, a nikoliv pouze správce daně. Finanční úřad pro Pardubický kraj byl totiž oprávněn provést vůči žalobci daňovou kontrolu jako dožádaný orgán podle § 8 odst. 2 ve spojení s § 10 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční správě“), a správce daně byl oprávněn převzít závěry daňové kontroly do svých rozhodnutí. Žalovaný byl rovněž oprávněn k dožádání na základě § 17 odst. 1 daňového řádu, přičemž je žádoucí, aby doplnění řízení provedlo s ohledem na zásadu hospodárnosti pracoviště, které provádělo daňovou kontrolu, tedy Finanční úřad pro Pardubický kraj. Daň byla následně stanovena místně příslušným správcem daně. Námitka týkající se hodnocení důkazů byla irelevantní s ohledem na to, že daň byla stanovena podle pomůcek. Daňové orgány proto neporušily žalobcovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“). II. Obsah kasační stížnosti žalobce a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž navrhl jeho zrušení z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Městský soud nesprávně posoudil námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného pro absenci odkazu na § 98 daňového řádu ve výroku rozhodnutí. Jeli daň stanovena podle pomůcek, musí být tento způsob, resp. § 98 daňového řádu, vždy uveden ve výroku rozhodnutí. Výrok rozhodnutí žalovaného tudíž neměl oporu v zákoně. Městský soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 12. 5. 2022, č. j. 10 Af 4/202155, v němž dospěl k závěru, že neuvedení § 98 daňového řádu ve výroku rozhodnutí bylo zřejmou nesprávností, která byla následně opravena podle § 104 daňového řádu. Proti tomuto rozsudku stěžovatel rovněž podal kasační stížnost, [pozn. soudu: ta je vedena u Nejvyššího správního soudu (dále také „NSS“) pod sp. zn. 9 Afs 91/2022], neboť má za to, že žalovaný nemá pravomoc postupem podle § 104 daňového řádu opravit rozhodnutí správce daně, která nevyhotovil a která byla vydána na základě dokazování, nikoliv podle pomůcek. [6] Závěr městského soudu, že správce daně mohl vycházet z hodnocení důkazů provedeného Finančním úřadem pro Pardubický kraj, míjí podstatu žalobní námitky, podle níž nebylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z něj vyplývá, že důkazy hodnotí ten, kdo rozhoduje ve věci samé, přičemž tato pravomoc je nepřenositelná a nedělitelná. Tvrzení městského soudu, že hodnocení důkazů de facto provedl až žalovaný, který nicméně dospěl k závěru, že dokazováním daň stanovit nelze, svědčí o tom, že dodatečné platební výběry byly vydány, aniž by bylo provedeno hodnocení důkazů, a proto jsou nezákonné. Stěžovatel v důsledku toho, že důkazy hodnotil nikoliv správce daně, ale Finanční úřad pro Pardubický kraj, nemohl splnit svou důkazní povinnost. Porušení práva na spravedlivý proces nelze zhojit ani tím, že stěžovatel mohl podat odvolání. [7] Zpráva o daňové kontrole Finančního úřadu pro Pardubický kraj obsahuje tvrzení a závěry, jež mu nepřísluší, neboť pravomoc stanovit daň vůči stěžovateli má pouze správce daně. Z tohoto důvodu stěžovatel odepřel podepsat zprávu o daňové kontrole. Městský soud tuto námitku dezinterpretoval. Protože dal zapravdu stěžovateli v tom, že pravomoc ke stanovení daně měl správce daně, měl zároveň konstatovat, že odepření podpisu bylo s ohledem na uvedené důvody na místě. Městský soud nadto na věc nesprávně aplikoval rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 31. 10. 2018, č. j. 52 Af 19/201870, a NSS ze dne 15. 8. 2019, č. j. 10 Afs 270/201834. [8] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu vztahujícími se k neuvedení informace o stanovení daně podle pomůcek ve výroku rozhodnutí. Městský soud rovněž náležitě vypořádal otázku hodnocení důkazů Finančním úřadem pro Pardubický kraj, k totožným závěrům dospěl i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Stěžovatelova argumentace zcela popírá smysl a účel § 10 odst. 4 a § 8 odst. 2 zákona o finanční správě. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná. Posoudil ji v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] V první kasační námitce stěžovatel brojí proti závěru městského soudu, že neuvedení § 98 odst. 1 daňového řádu ve výroku rozhodnutí žalovaného nemělo vliv na jeho zákonnost. Podle tohoto ustanovení platí: Nesplníli daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň stanovit na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Uplatnění tohoto postupu při stanovení daně se uvede ve výroku rozhodnutí. [12] NSS se smyslem povinnosti uvést ve výroku rozhodnutí, že daň je stanovena podle pomůcek, zabýval v rozsudku ze dne 12. 6. 2018, č. j. 9 Afs 69/201775, č. 3758/2018 Sb. NSS, v němž uvedl: „Důvod požadavku na vyjádření toho, že došlo k použití pomůcek, již ve výroku rozhodnutí, stanovený v § 98 odst. 1 daňového řádu, je zjevně ten, že jde o odchylku od standardního stanovení daně. Tato skutečnost má také vliv na rozsah přezkumu prováděný odvolacím orgánem proti rozhodnutí o stanovení daně (§ 114 odst. 4 daňového řádu) a na nemožnost podat dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování na daň nižší, než je poslední známá daň (§ 141 odst. 3 daňového řádu). Tento způsob stanovení daně má tedy bezprostřední vliv na práva a povinnosti daňového subjektu oproti stavu, kdy byla daň stanovena na základě dokazování nebo pouze na základě tvrzení daňového subjektu. […] Požadavek na výrok obsahující informaci o použití pomůcek uvedený v § 98 odst. 1 daňového řádu má tedy význam, neboť jednak informuje daňový subjekt o odchýlení se správce daně od standardního způsobu zjištění daně, tak i o omezení jeho dalších práv oproti běžnému vyměření daně.“ [13] NSS s ohledem na výše uvedené souhlasí s městským soudem, že žalovaný pochybil, pokud přímo ve výroku rozhodnutí neuvedl, že daň byla stanovena podle pomůcek. Ve shodě s městským soudem má však za to, že toto pochybení v nyní