2 As 309/2022 — Nejvyšší správní soud

Konf 12/2023- 23 - text  Konf 12/2023-25 pokračování USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka, JUDr. Romana Fialy, Mgr. Ing. Radovana Havelce, JUDr. Tomáše Rychlého a Mgr. Jitky Zavřelové, rozhodl o návrhu náměstka pro zabezpečovací složky Bezpečnostní informační služby, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 1, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 54/2017, o zaplacení 260 000 Kč s příslušenstvím: žalobce Mgr. J. F., zastoupený prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, a žalovaná Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, takto: I. Příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 54/2017, v rozsahu nároku na zaplacení částky 156 000 Kč s příslušenstvím, je soud. II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2019, čj. 18 C 54/2017-165, se zrušuje. Odůvodnění: [1] Návrhem doručeným zvláštnímu senátu dne 22. 9. 2023 se náměstek pro zabezpečovací složky Bezpečnostní informační služby (dále jen „navrhovatel“) domáhal, aby zvláštní senát zřízený podle zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“) rozhodl tvrzený kompetenční spor ve věci o zaplacení 260 000 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 54/2017. [2] Z předloženého spisu vyplynuly následující skutečnosti: [3] Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 21. 3. 2017 se žalobce domáhal omluvy a zaplacení částky 260 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí kancléře ve věcech služebního poměru ze dne 21. 12. 2011, čj. 273-110/2011-BIS-6, jímž byl žalobce propuštěn ze služebního poměru, požadoval žalobce částku 156 000 Kč s příslušenstvím. Rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru žalobce bylo zrušeno rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 24. 3. 2016, čj. 195-7/2016-BIS-1. Dále se žalobce domáhal zaplacení částky 104 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v předmětném řízení a jeho nepřiměřené délce. [4] Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 30. 10. 2019, čj. 18 C 54/2017-165, řízení v části týkající se nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 156 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru ze dne 21. 12. 2011, čj. 273110/2011-BIS-6, zastavil (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena řediteli Bezpečnostní informační služby (výrok II). Nedostatek pravomoci odůvodnil obvodní soud odkazem na usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018-16, podle něhož vzhledem ke komplexnosti úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou příslušníkovi bezpečnostních sborů není možné takový nárok posuzovat v civilním soudním řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. [5] Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2020, čj. 11-18/2020-BIS-3-š, náměstek pro zabezpečovací složky Bezpečnostní informační služby rozhodl, že žalobce nemá podle § 98 až 111 a § 124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“), nárok na náhradu nemajetkové újmy, ani nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 177 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., neboť se ztotožnil s právním názorem vyjádřeným v usneseních zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018-16, a ze dne 19. 6. 2019, čj. Konf 13/2018-19, podle nichž je právní úprava odpovědnosti bezpečnostního sboru za újmu způsobenou jeho příslušníkovi porušením právní povinnosti při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby v § 98 až 111 a § 124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. komplexní a nelze tudíž uvažovat o použitelnosti zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu týchž újem. Dále uvedl, že zákon č. 361/2003 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené příslušníkovi bezpečnostního sboru zvlášť neupravuje, proto ji nelze přiznat. Ustanovení § 124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. nerozlišuje, zda jde o náhradu škody, nebo také nemajetkové újmy. Pro úplnost dodal, že i kdyby poskytnutí další nemajetkové újmy přicházelo v úvahu, bylo by nutno přihlédnout k tomu, že žalobce sám zásadním způsobem přispěl k rozhodnutí, které pro něj bylo nepříznivé. [6] Rozhodnutím ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 25. 9. 2020, čj. 13078/2020BIS-1, bylo odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí zamítnuto a rozhodnutí náměstka pro zabezpečovací složky Bezpečnostní informační služby ze dne 3. 7. 2020, čj. 11-18/2020-BIS-3-š, potvrzeno s tím, že příslušný služební funkcionář posoudil možnosti přiznání nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy podle § 98 až 111 a § 124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. plně v souladu se soudním názorem ohledně komplexnosti právní úpravy, která má přednost před použitím zákona č. 82/1998 Sb. Nároky žalobce, které vznikly po zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru, kdy nastalo obnovení právního stavu, který existoval před vykonatelností tohoto rozhodnutí, mu byly přiznány rozhodnutím kancléře ze dne 2. 6. 2016, čj. 232-2/2016-BIS-50. Proto nebyl žalobci přiznán požadovaný nárok na náhradu nemajetkové újmy. [7] Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, čj. 6 Ad 13/2020-35, byla rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby ze dne 25. 9. 2020, čj. 1307-8/2020-BIS-1, a rozhodnutí náměstka pro zabezpečovací složky Bezpečnostní informační služby ze dne 3. 7. 2020, čj. 11-18/2020-BIS-3-š, prohlášena za nicotná. Městský soud odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, čj. Konf 11/2018-16, nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, jímž bylo toto usnesení zrušeno, a následné usnesení zvláštního senátu v téže věci ze dne 14. 1. 2022, čj. Konf 11/2018-64, z něhož vyplývá, že příslušným k vydání rozhodnutí o nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy je soud, a s odkazem na tzv. retrospektivní účinky judikatury uzavřel, že nelze aprobovat takový stav, kdy by bylo ponecháno v platnosti rozhodnutí správního orgánu, ke kterému nebyl tento správní orgán příslušný, tj. rozhodnutí nicotné. Vzhledem k tomu, že se tvrzený nárok žalobce ocitl v téže situaci, jako po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o postoupení věci k projednání služebnímu funkcionáři, který o něm však nemůže rozhodnout, zavázal Bezpečnostní informační službu (žalovanou) k vyvolání kompetenčního sporu ve smyslu zákona č. 131/2002 Sb. [8] Kasační stížnost Bezpečnostní informační služby proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, čj. 6 Ad 13/2020-35, byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2023, čj. 2 As 309/2022-29, s tím, že kasační stížnost se otázce nicotnosti obou správních rozhodnutí ani náznakem nevěnuje a postrádá polemiku se závěry městského soudu o nicotnosti napadených správních rozhodnutí. [9] Navrhovatel v návrhu na řešení negativního kompetenčního sporu zrekapituloval dosavadní průběh řízení a poukázal na svou argumentaci uvedenou v kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2022, čj. 6 Ad 13/2020-35. [10] Podle navrhovatele § 124 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb. pokrývá náhradu veškeré újmy, která byla příslušníkovi způsobena, a to včetně újmy nemajetkové. Takový závěr má vyplývat z jeho konstrukce, jež stanoví, že příslušník má po zrušení rozhodnutí o skončení služebního poměru za dobu, po kterou nevykonával službu, nárok na služební příjem ve výši odpovídající průměrnému služebnímu příjmu, aniž připouští jakoukoli kompenzaci prospěchu a způsobené škody, která je typickým znakem úpravy odpovědnosti za majetkovou škodu. Nárok na náhradu přitom vzniká bez ohledu na zavinění. Navrhovatel má za to, že uvedené ustanovení je založeno na preferenci ochrany poškozeného a jeho práv a striktní povinnosti státu odčinit jím způsobenou újmu, jak to požaduje Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19. Pro tento závěr má rovněž svědčit srovnání s pracovněprávní úpravou, podle níž náleží protiprávně propuštěnému zaměstnanci plná náhrada ušlé mzdy, a to bez možnosti snížení až do doby 6 měsíců; teprve poté lze náhradu přiměřeně snížit s přihlédnutím mj. k výdělku, jehož zaměstnanec dosáhl jinde, čímž se pracovněprávní úprava blíží obecné úpravě náhrady za majetkovou škodu. Podle stávající pracovněprávní judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3286/2013, a