3 Ads 257/2023 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 257/2023- 27 - text  3 Ads 257/2023 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: CHEMPAL, spol. s. r. o., se sídlem Hluchov 141, zastoupená Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem Ostružnická 325/6, Olomouc, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2023, č. j. 31 Ad 12/2021  58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 10. 6. 2021, č. j. 48000/011698/21/020/MA, zamítla odvolání žalobkyně a potvrdila rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení Prostějov (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 14. 4. 2021, č. j. 48009/037483/21/220/Kos. Posledně uvedeným rozhodnutím byl potvrzen výkaz nedoplatků ze dne 1. 12. 2020 na částku 78 855 Kč vydaný prvostupňovým orgánem. [2] Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalobkyni jako plátci pojistného (zaměstnavateli) byla výkazem nedoplatků uložena povinnost uhradit částku dlužného pojistného a penále v celkové výši 78 855 Kč, neboť nesplnila podmínky pro prominutí povinnosti hradit pojistné ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 300/2020 Sb., o prominutí pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti placeného některými zaměstnavateli jako poplatníky v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020 a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen „zákon o prominutí pojistného“). Prvostupňový orgán konstatoval, že žalobkyní realizovaná platba pojistného v částce 9 037 Kč za měsíc červenec roku 2020 byla na účet prvostupňového orgánu připsána až po lhůtě jeho splatnosti, tj. dne 24. 8. 2020, ačkoli posledním dnem lhůty pro platbu pojistného za tento měsíc byl čtvrtek 20. 8. 2020. Ve vztahu k pojistnému za měsíc srpen neuznal správní orgán platbu připsanou na účet prvostupňového orgánu dne 22. 9. 2020, neboť poslední den splatnosti pojistného připadl na pondělí 21. 9. 2020. Žalobkyně tak nesplnila podmínku včasné úhrady pojistného dle § 2 odst. 1 písm. d) zákona o prominutí pojistného, tudíž jí nárok na prominutí pojistného nevznikl. [3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalované žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 31 Ad 12/2021  58. [4] Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů ohledně posouzení prodlení žalobkyně s úhradou pojistného i s tím, že nesplnila podmínky pro vznik nároku na prominutí pojistného za měsíce červenec a srpen roku 2020. Nepřisvědčil naopak námitkám žalobkyně, že příslušné právní předpisy neukládají povinnost zaměstnavatelům, aby platbu pojistného doručili na účet okresní správy sociálního zabezpečení v den splatnosti pojistného za příslušný kalendářní měsíc. [5] Stejně tak krajský soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že právní úprava placení pojistného dle § 19 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném“), je protiústavní. K tomu uvedl, že právní úprava placení pojistného není vůči žalobkyni diskriminační, neboť dopadá shodně na všechny plátce pojistného, kteří využívají bezhotovostní platby. Dodal, že je pouze na plátcích, aby si upravili nastavení svých plateb tak, aby splnili podmínky citovaného ustanovení s tím, že lhůty pro provedení platebních transakcí jsou jednoznačně stanoveny zákonem č. 370/2017 Sb., o platebním styku (dále jen „zákon o platebním styku“), tj. aby zaplatili pojistné tak, aby platba byla připsána na účet žalovaného nejpozději v den splatnosti. [6] Krajský soud také uvedl, že den, kdy je připsána platba na účet oprávněného subjektu, se za den platby považuje napříč veřejným i soukromým právem. Z oblasti veřejného práva odkázal na § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu, dle kterého se za den platby považuje u platby, která byla prováděna poskytovatelem platebních služeb nebo provozovatelem poštovních služeb, den, kdy byla připsána na účet správce daně. V případě soukromého práva závěr, že ke splnění peněžité povinnosti dochází okamžikem připsání částky na účet peněžního ústavu věřitele, resp. dluh zanikne okamžikem, kdy je částka v dispozici věřitele, je dlouhodobě potvrzován konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. [7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka”) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Úvodem rekapitulace kasačních námitek Nejvyšší správní soud předesílá, že kasační stížnost je jen obtížně srozumitelná, její značnou část tvoří pasáže, v nichž stěžovatelka neuvádí konkrétní výtky vůči závěrům krajského soudu. Vlastní úvahy v kasační stížnosti formulovala nejasně, což Nejvyššímu správnímu soudu značně ztěžuje porozumění stěžovatelčině argumentaci. Z tohoto důvodu tedy Nejvyšší správní soud stěžovatelčiny námitky vyložil v těch pasážích, z nichž lze dovodit určitý smysl a pouze ty rekapituluje níže. [9] Stěžovatelka tvrdí, že správní orgány pochybily, jestliže nezohlednily její platbu ve výši 1 950 Kč ze dne 16. 7. 2020 při posouzení podmínek pro prominutí pojistného, ačkoli tato částka byla připsána na účet prvostupňového orgánu před splatností pojistného za měsíc červenec 2020. Tím byla stěžovatelka poškozena na svých právech, neboť žádná právní úprava nezakazuje platit předem. Správní orgány ani krajský soud se nezabývaly tím, „kde se ztratila tato zaplacená částka“, která nebyla započtena a mohla mít vliv na posouzení včasnosti úhrady plateb. Krajský soud o této skutečnosti věděl, neboť vyplývala ze spisu a stěžovatelka na ni během řízení opakovaně upozorňovala. Stěžovatelka namítá, že nezapočtení této platby vyvolalo „posun“ i v následujících platbách a je důvodem vzniku posuzovaného správní řízení. [10] Krajskému soudu stěžovatelka také vytýká, že jí procesně neumožnil projednat výše uvedenou skutečnost v rámci dokazování a bylo jí znemožněno se dozvědět od žalované „na co byla užita platba ze dne 16. 7. 2020“, která nebyla uznána pro účely prominutí penále. Je toho názoru, že „nelze odepřít soudní ochranu pouze z toho důvodu, že žalovaná byla přesvědčena o souladu svého postupu se zákonem“. Stěžovatelka také tvrdí, že krajský soud neumožnil dokazování výslechem obou stran sporu, „aby mohla žalovaná nezákonnost svého postupu vysvětlit“. Dle ní krajský soud nemohl vycházet toliko z obsahu správního spisu, důkazů provedených při soudním jednání a vysvětlení, které v řízení poskytla žalovaná. [11] Co se týče platby za srpen 2020, jež měla být připsána na účet příslušné správy sociálního zabezpečení den po splatnosti, stěžovatelka uvádí, že před krajským soudem doložila, že platby z jejího účtu včasně odešly, ale problém vznikl na straně poskytovatele peněžních služeb příjemce. Upozorňuje také na to, že v řízení před krajský soudem namítala, že právní úprava placení pojistného v zákoně o pojistném je diskriminační, neboť plátce pojistného nemůže ovlivnit, kdy banka provede tuto transakci, a přesto je mu pozdní zaúčtování peněžního převodu kladeno k tíži. [12] Stěžovatelka nakonec tvrdí, že odůvodnění napadeného rozsudku je nedostatečné, neboť krajský soud „vůbec nezkoumal platby stěžovatelky vůči žalované“, jak stěžovatelka požadovala. [13] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s napadeným rozsudkem, odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a rovněž na své vyjádření k žalobě. Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. [14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Případnou nepřezkoumatelností rozsudku je totiž povinen se podle § 109 odst. 4 s. ř. s. zabývat z úřední povinnosti, a to i bez námitky stěžovatelky. Vlastní přezkum rozsudku je pak možný pouze za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tedy že je srozumitelný a vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí, a jak rozhodl o důkazních návrzích účastníků řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze