3 As 181/2022 — Nejvyšší správní soud

3 As 181/2022- 49 - text  3 As 181/2022 - 53 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti – prelatura Český Krumlov, se sídlem Český Krumlov, Horní 156, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem Praha 3, Husinecká 1024/11a, za účasti: Lesy České republiky, s. p., se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2022, č. j. 63 A 1/2022  43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Rozhodnutími Státního pozemkového úřadu  Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „pozemkový úřad“) ze dne 3. 12. 2015 č. j. 491133/2013/R3339/RR13524, ze dne 3. 12. 2015, č. j. 491133/2013/R3339/RR13927, ze dne 25. 4. 2016, č. j. 491133/2013/R3339/RR18743, ze dne 25. 5. 2016, č. j. 491133/2013/R3339/RR19653 a ze dne 21. 7. 2016, č. j. 491133/2013/R3339/RR20672 (dále také „původní rozhodnutí“), bylo žalobkyni vydáno několik pozemků v katastrálním území Petrovice u Borovan, Vlachnovice, Kamenný Újezd, Štěkře a Pořešín podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „ZMV“). Tato rozhodnutí napadla osoba zúčastněná na řízení žalobami podle části páté o. s. ř., kterou nejdříve Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 11 C 32/2016  578. K odvolání osoby zúčastněné na řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 4 Co 192/2018  569, změnil rozsudek krajského soudu tak, že žalobkyni se předmětné pozemky nevydávají a tím se podle § 250j odst. 1 o. s. ř. nahrazují výše označená rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalobkyně totiž podle vrchního soudu pozemky pozbyla již na základě vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945, a to zpětně ke dni 23. 6. 1945 jakožto datu nabytí účinnosti Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřítel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 SB“) tedy ještě před počátkem období rozhodného pro navrácení majetku podle ZMV. Z toho vrchní soud dovodil, že žalobkyně byla považována za osobu německé národnosti, byť právnickou. Vrchní soud konstatoval, že (na rozdíl od krajského soudu) považoval označení „Děkanství Krumlov“ uvedené ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici za dostatečně určité a způsobilé přivodit důsledky konfiskačního aktu. Dovolání žalobkyně proti tomuto rozsudku odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2020, č. j. 28 Cdo 983/2020  633, jako nepřípustné. Ústavní soud ústavní stížnost žalobkyně usnesením ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20 odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. K navrácení žádaných pozemků žalobkyni tedy nedošlo. [2] Na základě žádosti ze dne 14. 7. 2021 se žalobkyně v této věci domáhala vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu. Pozemkový úřad ovšem toto řízení usnesením ze dne 3. 8. 2021, č. j. SPU 281458/2021, podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu, zastavil. Pozemkový úřad konstatoval, že původní rozhodnutí správního orgánu nebylo zamítavé, jelikož žádosti žalobkyně o vydání předmětných pozemků správní orgán vyhověl. Uplatní se proto institut překážky věci pravomocně rozhodnuté podle § 48 odst. 2 správního řádu. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, jehož výroková část by byla totožná jako v případě původního rozhodnutí. Odvolání žalobkyně proti usnesení pozemkového úřadu žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 30. 9. 2021, č. j. SPU 303736/2021. [3] Podanou Žalobu proti posledně uvedenému rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl v záhlaví specifikovaných rozsudkem. Vymezil účel řízení podle části páté o. s. ř. s tím, že civilní soudy nepřezkoumávají zákonnost správních rozhodnutí, ale v plné jurisdikci věc znovu projednávají. Vyhovíli žalobě, nahradí rozhodnutí správního orgánu, nikdy je však neruší. Krajský soud k tomu odkázal na právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 150/201, a uzavřel, že správním orgánům nepřísluší znovu vstupovat do řízení, které bylo pravomocně skončeno civilními soudy tím, že by akceptovaly žádost o nové rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu. Již samotná existence pravomocného rozsudku civilního soudu je nepřeklenutelnou překážkou pro zahájení správního řízení o nové žádosti a tato překážka věci již pravomocně rozhodnuté je též důvodem pro zamítnutí projednávané žaloby. [4] Nad nezbytný rámec se krajský soud vyjádřil k podmínkám nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu. Uvedl, že jednak nebyla splněna podmínka, že původní žádost byla správním orgánem zamítnuta, jednak nebylo jisté, že nové žádosti by bylo vyhověno. Nedošlo totiž ke změně judikatury Ústavního soudu, jak namítala žalobkyně, jelikož novější judikatura (nálezy ze dne 25. 1. 2021, sp. zn II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, a ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19) se netýkala skutkově totožných věcí a jedná se o rozhodnutí jednotlivých senátů, nikoli pléna Ústavního soudu. Krajský soud též odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost v obdobné věci, jako je věc nyní posuzovaná, a byl potvrzen závěr, že ke změně judikatury Ústavního soudu nedošlo. [5] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [6] Stěžovatelka předně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že rozhodnutí vydané civilním soudem v řízení podle části páté o. s. ř. brání vydání nového rozhodnutí správním orgánem podle § 101 písm. b) správního řádu. Odkaz na rozsudek sp. zn. 21 Cdo 150/2013 je nepřiléhavý a krajskému soudu též „uniká“, že nyní projednávaný předmět řízení nespadá do části páté o. s. ř. Předmětem věci zároveň není přezkum postupu v minulosti a cílem stěžovatelky ani není pokračovat v řízení vedeném podle části páté o. s. ř. Stěžovatelka pouze v souladu s § 101 písm. b) správního řádu žádá, aby pozemkový úřad znovu zvážil, zda přeci jen nejsou splněny podmínky pro vydání pozemků. Stěžovatelka je přesvědčena, že se po ukončení civilního soudního řízení zformuloval nový názor Ústavního soudu, který svědčí pro vydání majetku stěžovatelce. [7] Dále stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že původní rozhodnutí nelze pokládat za zamítavé ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu a představuje tak překážku res iudicata. Stěžovatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2008, č. j. 6 As 12/2008  73, s tím, že překážka věci rozhodnuté je ve správním řízení formulována poměrně úzce. Původní rozhodnutí, kterým pozemkový úřad rozhodl o vydání předmětných pozemků, nemůže představovat překážku res iudicata, neboť není materiálně pravomocné. Jeho účinky jsou zcela odklizeny nahrazujícím rozhodnutím civilního soudu. [8] Konečně stěžovatelka namítá, že krajský soud marginalizuje novou judikaturu Ústavního soudu. Orgány veřejné moci jsou vázány názorem Ústavního soudu o nutnosti postupovat ve prospěch naturální restituce, k čemuž stěžovatelka připomněla čl. 89 odst. 2 Ústavy. Stěžovatelčina situace je přitom obdobná jako ve věci projednávané v nálezech sp. zn. II. ÚS 1920/20 a sp. zn. I. ÚS 1975/20, kterými bylo vyhověno osobám oprávněným podle ZMV a upřesněna kritéria pro vydávání majetku v případě konfliktu konfiskace majetku podle tzv. „Benešových dekretů“ a restitučních řízení podle ZMV. Není tedy pravdivý paušální závěr krajského soudu, že ke změně judikatury Ústavního soudu nedošlo. Krajským soudem citované usnesení sp. zn. IV. ÚS 337/22 dle stěžovatelky není rozhodné, jelikož uvedeným nálezům odporuje, aniž by řešená otázka byla předložena k rozhodnutí plénu Ústavního soudu. [9] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že závěry nových nálezů Ústavního soudu nemohou být závazné pro již pravomocně ukončená správní řízení, která byla přezkoumána soudy všech stupňů a kde již marně uplynula lhůta pro použití dozorčího prostředku. Žalovaný souhlasí s krajským soudem, že rozhodnutí podle části páté o. s. ř. brání vydání nového rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu. Správnímu orgánu nepřísluší opět rozhodovat, jelikož výsledek soudního přezkumu (zamítavé rozhodnutí) je pro něj závazný a nové žádosti by tedy nemohl vyhovět. [10] Žalovaný rovněž souhlasí s krajským soud