3 As 306/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 306/2023- 27 - text  3 As 306/2023 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. N., zastoupený Mgr. Ondřejem Hojgrem, advokátem se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti žalovanému: Krajský soud v Ostravě, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 1835/34, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2023, č. j. 25 A 69/2021  108, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ondřeji Hojgrovi, advokátovi, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Žalovanému byla doručena žádost T. J. (dále jen „žadatel“) podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „informační zákon“), o poskytnutí informace, kolikrát obžalovaný ve věci vedené pod sp. zn. 81 T 1/2017 (v níž byl obžalovaným žalobce) žádal od 11. 4. 2017 o nahlížení do spisu. Žalovaný této žádosti vyhověl a dne 18. 7. 2018 poskytl žadateli informaci, že „ve věci sp. zn. 81 T 1/2017 nebyla ode dne 11. 4. 2017 nalezena ani jedna žádost obžalovaného o nahlížení do spisu. Do trestního spisu nahlížel dne 4. 7. 2017 obhájce obžalovaného – Mgr. Richard Frommner.“ [2] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhal určení, že poskytnutí výše uvedené informace je nezákonným zásahem. Jak uvedeno výše, obžalovaným v dané věci byl právě žalobce, který považoval poskytnutou informaci za nepravdivou, neboť o nahlížení do spisu v průběhu trestního řízení žádal opakovaně. Šíření nepravdivých informací o „jakémkoli určitelném subjektu osobních údajů“ je dle žalobce zásahem do práv subjektu, jehož se nepravdivá informace týká. Žalovaný tuto nepravdivou informaci jednak poskytl žadateli, a jednak ji podle § 5 odst. 3 informačního zákona zveřejnil způsobem umožňujícím dálkový přístup, a tak ji poskytl neurčenému okruhu potenciálních adresátů. [3] Krajský soud žalobu usnesením ze dne 17. 2. 2022, č. j. 25 A 69/2021  64, podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) odmítl. Dle krajského soudu totiž z veřejně dostupných informací nebylo možné zjistit, že obžalovaným v řízení vedeném pod sp. zn. 81 T 1/2017 byl právě žalobce, a poskytnutí výše uvedené informace tak zjevně nemohlo být zásahem do jeho práv. [4] Žalobce podal proti uvedenému usnesení krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud následně toto usnesení rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 3 As 76/2022  54, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud uvedl, že v projednávané věci nebylo možné učinit závěr o zjevné a nepochybné neexistenci nezákonného zásahu, jelikož k identifikaci fyzické osoby může vést (v kombinaci s dalšími informacemi) i spisová značka. Krajskému soudu pak dále uložil, aby žalobu věcně projednal a posoudil, zda byla poskytnutá informace skutečně nepravdivá a zda její poskytnutí bylo nezákonným zásahem. [5] Krajský soud následně rozsudkem ze dne 29. 11. 2023, č. j. 25 A 69/2021  108, žalobu zamítl jako nedůvodnou. [6] Na základě provedeného dokazování krajský soud zjistil, že informace poskytnutá žadateli dne 18. 7. 2018 byla nepravdivá, jelikož žalobce v období od 11. 4. 2017 do 18. 7. 2018 žádal o nahlížení do spisu ve věci vedené pod sp. zn. 81 T 1/2017 celkem osmkrát. [7] Krajský soud následně poukázal na to, že Ústavní soud i obecné soudy vycházejí při aplikaci práva ze zásady de minimis non curat praetor, dle které není právní ochrana poskytována porušením práva zanedbatelného významu. Informace o tom, kolikrát v určitém časovém období žalobce požádal o nahlížení do spisu ve své trestní věci, nemá dle krajského soudu „prakticky žádnou vypovídací hodnotu pro tazatele“ a nemá ani žádný vliv na hodnocení charakteru či osobnosti žalobce ze strany třetích osob. Jde tedy o informaci bagatelní, která se téměř nedotýká žalobcova práva na soukromí, neboť o něm nevypovídá „prakticky ničeho“. [8] Žalobce dle krajského soudu ani netvrdil žádné zvláštní okolnosti, kvůli kterým by měla poskytnutá informace význam pro žadatele, žalobce či pro třetí osoby, a proto krajský soud usoudil, že se jedná „jen o další projev žalobcova samoúčelného sudičství, kdy žalobce vede řadu bezpředmětných sporů jen pro svou kratochvíli.“ [9] Podle krajského soudu tak poskytnutí nepravdivé informace v dané věci nepředstavovalo nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. [10] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [11] Stěžovatel předně namítá několik procesních pochybení krajského soudu, která mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že nebyl řádně předvolán k ústnímu jednání, nebyla mu poskytnuta dostatečná lhůta na přípravu na jednání ve smyslu § 49 odst. 1 s. ř. s., a že mu krajský soud neposkytl slovo ke konečnému návrhu podle § 49 odst. 9 s. ř. s. [12] Dále stěžovatel považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný, jelikož z něj není patrné, jak krajským soudem citovaná usnesení Ústavního soudu souvisejí s případem stěžovatele. Usnesení Ústavního soudu navíc podle stěžovatele nejsou, na rozdíl od nálezů, obecně závazná, a proto není zřejmé, proč konkrétně v případě stěžovatele krajský soud „rezignoval“ na poskytnutí ochrany jeho práv. [13] Stěžovatel rovněž brojí proti závěru krajského soudu, že postup žalovaného nepředstavuje nezákonný zásah. Tvrdí, že informaci o počtu žádostí o nahlížení do spisu zamýšlel použít pro svou obhajobu v trestním řízení. V důsledku toho, že o něm žalovaný „produkoval lži“, byla také podle stěžovatele narušena jeho důvěra v žalovaného coby soud, který proti němu v tehdejší době vedl dvě trestní řízení. Kdokoli, kdo jeho trestní řízení sledoval, si také mohl na základě nepravdivé informace poskytnuté žalovaným učinit závěr o tom, že stěžovatel je smířen se svým odsouzením a domýšlet si důvody tohoto smíření. Navíc žalovaný ze stěžovatele učinil „lháře“, jelikož stěžovatel žadateli i dalším osobám tvrdil, že mu i přes jeho opakované žádosti nebylo umožněno nahlížení do spisu. Intenzita, jakou zásah žalovaného stěžovatel vnímá, je pak podle něj zjevná i z toho, jak dlouho již o vyslovení nezákonnosti zásahu usiluje. [14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkazuje na argumentaci krajského soudu v napadeném rozsudku, se kterou se ztotožňuje. [15] Nejvyšší správní soud nejdříve hodnotil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou (§ 102, věta první s. ř. s.), proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. [16] Následně se Nejvyšší správní soud zabýval přípustností kasační stížnosti s ohledem na to, že se jedná již o druhou kasační stížnost v téže věci. Podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. opakovaná kasační stížnost není přípustná, s výjimkou případů, v nichž stěžovatel namítá, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 – 165, publ. pod č. 2365/2011 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), nicméně dospěl k závěru, že s ohledem na účel § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., kterým je zabránit, aby se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval otázkami, ke kterým již v předchozím zrušujícím rozsudku v dané věci vyjádřil svůj závazný právní názor, nebude nepřípustná ani kasační stížnost proti druhému či dalšímu rozhodnutí krajského soudu, pokud Nejvyšší správní soud zrušil předchozí rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost nebo jiné procesní pochybení. V takovém případě se totiž nemohl vyjádřit k meritu věci a nepřezkoumal rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Stejně tak je přípustná i opakovaná kasační stížnost napadající argumenty uvedené v rozhodnutí krajského soudu, které v předchozím řízení před kasačním soudem nebyly napadeny a napadeny ani de facto být nemohly (například protože první kasační stížnost podala jiná strana sporu, a neuplatní se tak § 104 odst. 4 in fine s. ř. s.). [17] Předchozí kasační stížnosti stěžovatel napadal usnesení krajs