4 Ads 113/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 113/2024- 209 - text  4 Ads 113/2024-215 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Mgr. A. P., Ph.D., zast. JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník, se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 7. 2021, č. j. MV874722/SR2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 Ad 10/202198, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 7. 2021, č. j. MV874722/SR2021, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí státního tajemníka v Ministerstvu vnitra (dále jen „služební orgán“) ze dne 22. 4. 2021, č. j. MV1721088/SST2020, kterým podle § 144 odst. 1 zákona 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o státní službě“), ve spojení s § 109 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákoník práce“), rozhodl, že žalobci nenáleží částka 82.675 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného platu za měsíce červenec až říjen roku 2019. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 Ad 10/202198, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku se městský soud nejprve zabýval otázkou, zdali neměl věc předložit zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“), a to s ohledem na skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 7 bylo vedeno pod sp. zn. 15 C 133/2021 civilní řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 82.675 Kč. Podle žalovaného byl totiž žalobcem v civilním řízení uplatňován totožný nárok jako v posuzované věci. Žalobce dále v této souvislosti namítl, že služební orgány nebyly příslušné v této věci rozhodnout, neboť již nebyl ve služebním poměru. Městský soud odkázal na § 159 odst. 1 zákona o státní službě a konstatoval, že příslušným orgánem k rozhodnutí posuzovaného případu byl služební orgán rozhodující ve věcech služebního poměru. Popsaná pravomoc nezanikla ani ukončením služebního poměru žalobce a nezměnila se ani povaha předmětných práv a povinností. Městský soud proto neshledal důvod pro předložení věci zvláštnímu senátu, neboť o otázce pravomoci služebního orgánu nebylo sporu. [4] Městský soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 14. 2. 2022, č. j. 18 Ad 9/2020126, který byl přezkoumán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2024, č. j. 4 Ads 92/202261, jež se zabývaly obdobnými otázkami ve věci totožných účastníků. V této souvislosti dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 Ads 440/2021105, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2401/22, z jejichž závěrů městský soud při posuzování věci vycházel. S ohledem na rozsáhlost žaloby i ostatních podání žalobce městský soud poukázal na zásadu, podle níž nebyl povinen reagovat na každou dílčí argumentaci, nýbrž pouze vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Zdůraznil, že nebylo jeho úkolem ani posuzovat či se jakkoli vyjadřovat k zákonnosti kárných řízení a převedení žalobce na jiné služební místo, jelikož tyto skutečnosti nebyly předmětem posuzované věci, nýbrž příslušných řízení. [5] K námitce žalobce ohledně více než ročních průtahů v rozhodování služebních orgánů o jeho postihu za neomluvenou absenci městský soud konstatoval, že délka řízení sama o sobě nezpůsobila nezákonnost rozhodnutí žalovaného. Prodlení s vydáním rozhodnutí ve věci samé, případně zahájení správního řízení až na základě usnesení soudu nebyly vadami řízení odůvodňujícími zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Služební orgány ostatně po postoupení věci Obvodním soudem pro Prahu 7 rozhodly bez zbytečného odkladu. Zrušení rozhodnutí žalovaného by mělo za následek další prodloužení správního řízení, a tedy další nežádoucí průtahy. Ve vztahu k námitce žalobce, že nevyplácení platu mělo předcházet vydání rozhodnutí, městský soud uvedl, že spornou byla skutečnost, zdali byla žalobcova absence omluvená či nikoli. Dále městský soud odkázal na § 144 odst. 1 a odst. 2 písm. e) zákona o státní službě a na § 109 odst. 1 zákoníku práce. Z uvedených ustanovení vyplývalo, že nárok na plat primárně vycházel z faktického výkonu služby, přičemž v případě neomluvené absence státního zaměstnance mohl být jeho plat krácen nebo nevyplácen vůbec. Jakákoli neomluvená absence se musela nutně promítnout do výše platu žalobce. Nevykonávalli žalobce službu, nárok na plat mu nevznikl. [6] Městský soud dále konstatoval, že žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal důvody, jimiž žalobce omlouval svou nepřítomnost na pracovišti. Uvedené potvrdilo rovněž prohlášení Mgr. M. V. ze dne 2. 8. 2019, které bylo součástí správního spisu, podle něhož žalobce na služebním místě službu nevykonával, ani nepodal žádost o schválení dovolené či potvrzení zdravotní nezpůsobilosti. Ze sdělení Mgr. Jiřího Kauckého ze dne 16. 7. 2019 bylo dále zřejmé, že byl žalobce upozorněn na absenci na služebním místě a zároveň mu byla sdělena adresa nového pracoviště. Ve správním spise se naopak nenacházela žádná konkrétní omluva žalobce vůči svému představenému či státnímu tajemníkovi. Žalobce nijak nedoložil ani svá tvrzení obsažená v jednotlivých podáních k příslušným řízením, podle nichž by bylo pro případ nástupu na nové služební místo ohroženo jeho zdraví. Upozorňoval v tomto ohledu pouze na nepříznivé mezilidské vztahy na pracovišti. Městský soud upozornil na pracovnělékařské vyšetření a související lékařský posudek MUDr. J. L. ze dne 16. 5. 2019, který dospěl ve vztahu k novému služebnímu místu žalobce k závěru o jeho zdravotní způsobilosti. Zmíněný posudek přitom představoval jeden z klíčových podkladů pro rozhodnutí o převedení žalobce na jiné služební místo. Jeho závěry ostatně nezpochybnil ani žalobce. [7] Podle městského soudu nemohla na výše uvedeném ničeho změnit ani námitka žalobce, podle níž byla na výplatních páskách generována položka dovolené, čímž dokládal svou nepřítomnost na pracovišti v podobě neplaceného volna. Žalobce totiž na nové služební místo vůbec nenastoupil, což ani sám nepopřel. Údaj o dovolené tak nijak neomluvil žalobcovu nepřítomnost, ani nedoložil, že se v posuzovaném případě jednalo o neplacené volno. Argumentaci o čerpání neplaceného volna nadto žalobce poprvé uvedl až v rámci soudního jednání. Dále městský soud odkázal na § 106 odst. 2 zákoníku práce ve spojení s § 113 písm. a) zákona o státní službě a konstatoval, že omlouvalli žalobce svou absenci na pracovišti obavou o život či zdraví, nepředložil v tomto ohledu žádné důkazy kromě zpochybnění zákonnosti převedení na jiné služební místo. Ostatně žalobce měl důvod své nepřítomnosti na pracovišti doložit již při počátku jejího trvání, což neučinil. Městský soud tak uzavřel, že pracovní podmínky na novém služebním místě neohrožovaly bezprostředním a závažným způsobem život či zdraví žalobce, neboť takové skutečnosti nedoložil. Nárok na plat za příslušné měsíce mu tak nevznikl. [8] Městský soud dále konstatoval, že nepřítomnost žalobce na pracovišti byla objektivním faktem, který mohl mít důsledky z hlediska platových nároků či z pohledu možného kárného provinění, o čemž by bylo rozhodováno ve správním řízení. Po služebních orgánech ale nebylo možné požadovat, aby jakoukoli absenci žalobce deklarovaly samostatným správním rozhodnutím. Žalobce byl totiž dotčen až nevyplacením platu či sankcí v kárném řízení. Uvedené potvrdil rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 1. 2021, č. j. 4 Ads 265/202049, publ. pod č. 4147/2021 Sb. Z žádného zákonného ustanovení současně nevyplynulo, že by mělo být před nevyplacením platu rozhodováno o tom, zda měl žalobce z důvodu omluvené či neomluvené absence nárok na výplatu platu či nikoli. Uvedené nestanovil ani § 159 odst. 1 písm. d) zákona o státní službě. Žalobci byly v příslušných měsících vystaveny výplatní pásky, v nichž mu byla sdělena výše platu, na níž mu vznikl nárok. Městský soud v této souvislosti odkázal na již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Ads 92/2022. Na uvedených závěrech podle městského soudu ničeho nezměnilo ani usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 9. 2020, č. j. 10 C 321/201951, podle něhož měl o nároku žalobce na vyplacení dlužného platu rozhodnout příslušný služební orgán, což ostatně učinil. [9] Z hlediska nároku na plat žalobce za měsíce červe