4 Ads 129/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 129/2024- 23 - text  4 Ads 129/2024-27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: L.V., zast. Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem, se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2023, č. j. MPSV2023/155461924/2, sp. zn. SZ/MPSV2023/155461924, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2024, č. j. 22 Ad 23/202331, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2024, č. j. 22 Ad 23/202331, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky ve Zlíně ze dne 27. 6. 2023, č. j. 198232/23/ZL, kterým žalobkyni ode dne 1. 4. 2023 nepřiznal dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení. Ve shodě s úřadem práce totiž dospěl k závěru, že žalobkyní předložená smlouva o poskytování sociální služby v domově se zvláštním režimem uzavřená podle § 91 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále též „ZoSS“), není nájemní smlouvou, a nezakládá proto nárok na příspěvek na bydlení. Nebylo tudíž již třeba ověřovat, zda obývaná lůžková bytová jednotka splňuje definici bytu podle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále též „ZoSSP“). [2] Krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť to obsahuje dostačující závěry pro posouzení možnosti přiznat žalobkyni příspěvek na bydlení. Krajský soud se ztotožnil se žalovaným, že se v případě předmětné smlouvy o poskytnutí sociální služby nejedná o (pod)nájemní smlouvu k bytu. [3] Krajský soud při posouzení věci vycházel ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3139/2020 (dále též „rozsudek NS“), který dospěl k závěru, že ve vztahu k sociální službě chráněné bydlení není na místě použít ani subsidiárně úpravu nájmu bytu. Krajský soud v návaznosti na tyto závěry Nejvyššího soudu konstatoval, že v posuzované věci se jedná o obdobnou pobytovou službu poskytovanou na základě smlouvy o poskytnutí sociální služby zahrnující ubytování, která však není smlouvou o nájmu bytu, nýbrž specifickým právním instrumentem, u něhož nelze ani na otázky výslovně neupravené zákonem o sociálních službách použít subsidiárně úpravu nájmu bytu. Nelzeli tuto úpravu použit ani subsidiárně, tím méně lze dovozovat, že by se na tuto smlouvu jako celek mělo hledět jako na (pod)nájemní smlouvu. [4] Ustanovení § 24 ZoSSP stanovuje dvě podmínky, které musí být pro nárok na příspěvek na bydlení kumulativně splněny: existence určitého typu právního vztahu (vlastnické právo, nájem bytu, podnájem bytu) a existence bytu. Smlouva, na základě které byla žalobkyni poskytována pobytová služba, nebyla smlouvou zakládající nájemní vztah mezi žalobkyní a poskytovatelem pobytové služby. Nebyla tudíž splněna jedna z § 24 ZoSSP kumulativně stanovených podmínek. Proto nebyly splněny podmínky § 68 téhož zákona a správní orgány správně rozhodly o zamítnutí žádosti žalobkyně. Krajský soud se proto dalšími námitkami žalobkyně již nezabýval, neboť nemohou nic změnit na uvedeném závěru. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka”) kasační stížnost. V prvé řadě uvedla, že se jedná o přijatelnou kasační stížnost, ve smyslu § 104a s. ř. s., neboť svým významem podstatně převyšuje její vlastní zájmy. Otázky, zda jednotka obývaná na základě smlouvy o poskytnutí pobytové sociální služby podle ZoSS splňuje definici bytu podle § 24 odst. 5 ZoSP a zda smlouva o poskytnutí pobytové sociální služby přestavuje nájemní vztah k obývané lůžkové jednotce jakožto předpoklad pro poskytnutí příspěvku na bydlení, totiž nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu doposud vyřešeny. [6] Stěžovatelka poukázala na judikaturu NSS (rozsudky ze dne 3. 10. 2018, č. j. 1 Ads 85/201837, a ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/201726), podle které platí, že podmínkami pro přiznání příspěvku na bydlení jsou (i) (mj.) nájemní vztah k (ii) bytu ve smyslu § 24 odst. 5 ZoSSP. Stěžovatelka se neztotožnila se závěrem krajského soudu, že není splněna již první podmínka, tzn. nájemní vztah. Z rozsudku NS krajský soud podle stěžovatelky dovodil zcela nepřiléhavé závěry. Stěžovatelka nerozporuje, že z rozsudku NS vyplývá, že se na právní vztah mezi ní a poskytovatelem pobytové sociální služby nemohou vztahovat ustanovení o nájmu bytu podle § 2235 až 2301 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Za dostatečné stěžovatelka pokládá, že rozsudek NS výslovně konstatuje, že se na tento právní vztah užijí obecná ustanovení § 2201 až 2234 občanského zákoníku o nájmu. Součástí pobytové služby je přitom i užívací právo k obývané lůžkové jednotce. Stěžovatelkou předložená smlouva dokládá nájemní vztah k obývané lůžkové jednotce. Z rozsudku NS vyplývá, že i na základě smlouvy o pobytové sociální službě vzniká nájemní vztah za účelem uspokojení bytových potřeb. [7] Žádný právní předpis přitom neklade pro poskytnutí dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení podmínku, že by na předloženou smlouvu musela dopadat ustanovení o nájmu bytu podle občanského zákoníku tak, jak dovozuje krajský soud. Ustanovení § 24 odst. 5 ZoSSP upravuje svébytnou definici bytu, což ve své judikatuře zdůrazňuje i NSS. Stěžovatelka dále upozornila na § 2236 odst. 1 občanského zákoníku, z něhož vyplývá, že právní úprava nájmu bytu podle občanského zákoníku se z důvodu ochrany nájemce užije i na nájemní vztah spočívající v poskytování bytových potřeb v prostoru, který není k obývání vůbec určen. Podmínku dle § 24 odst. 5 ZoSSP tak nesplňuje řada nájemních vztahů, na které se právní úprava nájmu bytu podle občanského zákoníku vztahuje, což vyplývá i z výše uvedené judikatury NSS. [8] Rozsudek NS dává dostatečnou oporu pro přijetí závěru, že stěžovatelkou předložená smlouva o poskytnutí pobytové sociální služby zakládá nájemní vztah. Pokud se z toho důvodu krajský soud v rozsudku nezabýval jejími dalšími námitkami, považuje jej z toho důvodu za nezákonný. Stěžovatelka má za splněnou i druhou podmínku pro přiznání příspěvku na bydlení, tj. že ubytovací jednotka určená k trvalému bydlení splňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 ZoSSP. Předmětná ubytovací jednotka totiž představuje soubor místností, které svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňují požadavky na trvalé bydlení. Závěrem stěžovatelka navrhla podle § 56 odst. 1 s. ř. s. přednostní projednání věci s ohledem na svůj velmi vysoký věk. [9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podaná kasační stížnost je pouze projevem nesouhlasu s názorem krajského soudu, a proto se k ní nebude vyjadřovat. III. Posouzení kasační stížnosti [10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelka je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupena advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [11] Kasační stížnost je důvodná. [12] Z provedené rekapitulace vyplývá, že v posuzované věci se jedná o posouzení, zda stěžovatelka, která na základě smlouvy o poskytování sociální služby bydlí v lůžkové bytové jednotce, má nárok na dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení. Tato otázka dosud nebyla judikaturou NSS vyřešena. [13] Podle § 24 odst. 1 ZoSSP, ve znění účinném do 27. 12. 2023, nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, jestliže a) náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu vlastníka, nebo nájemce bytu a společně posuzovaných osob a koeficientu 0,30 a současně b) součin rozhodného příjmu a koeficientu 0,30 není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení. [14] Podle odst. 2 téhož ustanovení, za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá. Za vlastníka bytu se považuje i manžel, který užívá byt na základě práva bydlení odvozeného od vlastnického práva druhého manžela, pokud nárok na příspěvek na bydlení neuplatňuje manžel jako vlastník bytu. Za vlastníka bytu se pro účely tohoto zákona považuje i osoba, která užívá byt na základě služebnosti užívání celého bytu. Za nájemce bytu se pro účely tohoto zákona považuje i podnájemce celého bytu, který byt užívá se souhlasem vlastníka bytu.