4 Ads 80/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 80/2024- 30 - text  4 Ads 80/2024-34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: ŽelezárnyAnnahütte, spol. s r.o., IČ 00546542, se sídlem Dolní 3137/100, Prostějov, zast. Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2022, č. j. 4190/1.30/223, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2024, č. j. 22 Ad 5/202349, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 1. 12. 2022, č. j. 4190/1.30/223, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 4. 2022, č. j. 10587/10.30/2118, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „zákon o inspekci práce“), za něhož jí byla uložena pokuta ve výši 185.000 Kč a povinnost uhradit náklady přestupkového řízení ve výši 1.000 Kč. Zmíněného přestupku se žalobkyně dopustila tím, že nejméně dne 9. 4. 2020 přibližně v 9:40 hod. nesplnila povinnost při zajištění řádného stavu používaného stroje a zařízení stanovenou v § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) nařízení vlády č. 378/2001 Sb., kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, dopravních prostředků a nářadí (dále jen „nařízení vlády o bezpečném provozu zařízení“), když žalobkyně jakožto zaměstnavatelka nezajistila, aby stroj na rovnání drátu a odřezávačka výrobce Wafios, typ RB 43, v. č. 26346038, inventární číslo 540, ve spojení se zařízením  univerzálním odvíjedlem pro dvě nerozebíratelné cívky (dále jen „předmětný stroj“), které se v uvedenou dobu nacházely ve výrobní hale žalobkyně, byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které byly používány, a aby byly vybaveny ochranným zařízením, které chrání život a zdraví zaměstnanců, když žalobkyně konkrétně nevybavila výše uvedený stroj ve spojení s výše uvedeným zařízením zábranou nebo ochranným zařízením a nepřijala opatření, přestože hrozilo riziko kontaktu a zachycení zaměstnance pohybující se částí uvedeného stroje a zařízení a i přesto, že podle návodu k obsluze výše uvedeného stroje a výše uvedeného zařízení měly být zajištěny pomocí ochranného plotu nebo podobného opatření, přičemž žalobkyně v rámci místního provozního bezpečnostního předpisu pouze stanovila zákaz pohybu osob v prostoru odvíjedla a průchodu drátu za chodu linky. [2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 22 Ad 5/202349, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve shrnul podstatné skutkové okolnosti případu. K námitce žalobkyně ohledně změny právní kvalifikace přestupku a nezachování totožnosti skutku se věnoval problematice totožnosti skutku s ohledem na změny jednání a jeho následku. V této souvislosti odkázal rovněž na náležitosti výroku rozhodnutí o přestupku definované v § 93 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a dále na judikaturu Nejvyššího správního soudu. V posuzovaném případě rozhodnutí správního orgánu I. stupně dostálo všem zákonným požadavkům. Řízení o přestupku žalobkyně bylo zahájeno vydáním příkazu, v němž byla uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce ve spojení s § 3 odst. 1 písm. r) bodu 4 nařízení vlády o bezpečném provozu zařízení. Po následném dokazování správní orgán I. stupně změnil právní kvalifikaci předmětného přestupku tak, že žalobkyni uznal vinnou ze spáchání přestupku podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) nařízení vlády o bezpečném provozu zařízení. Podle krajského soudu tímto postupem nedošlo ke změně v podstatných částech skutku, neboť i nadále existovala shodná skutečnost, že žalobkyně nezajistila, aby při provozu předmětného stroje nedocházelo k ohrožení zaměstnanců. Zdali tak měla učinit prostřednictvím ochranného zařízení či nadto i jiným opatřením, bylo otázkou dokazování a následného právního posouzení skutku žalobkyně. Správní orgán I. stupně upřesnil právní kvalifikaci předmětného skutku tak, že byla žalobkyně povinna zajistit ochranné opatření nebo jiné opatření. Byla však zcela zachována jednota jednání a jeho následku. Krajský soud zdůraznil, že žalobkyně byla uznána vinnou ze spáchání totožného přestupku podle § 30 odst. 1 písm. r) zákona o inspekci práce. Otázka konkrétního způsobu, jakým neplnila své povinnosti na úseku bezpečnosti práce, neměl na uvedené podstatný vliv. [4] Krajský soud k námitce žalobkyně, že žalovaný nezohlednil proporcionalitu jí přijatých opatření, uvedl, že tuto otázku skutečně žalovaný výslovně neposoudil. Správní orgán I. stupně však dovodil, že návod k zajištění bezpečnosti provozu stroje předpokládal použití určitého opatření, a to zajištění pomocí ochranného plotu nebo podobného opatření, tj. opatření technického rázu, nikoli opatření v podobě zákazu. Žalobkyně však přijala pouze opatření ve formě zákazu pohybu osob v určitém místě, které bylo pouze administrativní a nebylo dostatečné k zajištění provozu předmětného stroje v souladu s požadavky stanovenými výrobcem, čímž povinnost přijmout opatření technického rázu nesplnila. Pokud byl předmětný stroj umístěn v hale žalobkyně tak, že neumožňoval provoz v souladu s právním řádem České republiky, a to zejména s ohledem na minimální požadavky na jeho bezpečný provoz, nebylo možné jej provozovat. Nebylo pak sporné, zdali měla žalobkyně předmětný stroj vybavit právě ochranným plotem, nýbrž zda přijala jiné „podobné opatření“, jehož použití připustil rovněž návod výrobce. V této souvislosti krajský soud konstatoval, že s ohledem na skutkové okolnosti věci nemohla žalobkyně volit mezi opatřením technického a administrativního rázu, přičemž citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2017, č. j. 6 As 110/201725. [5] K námitce žalobkyně, že správní orgány neprovedly navržený důkaz vyjádřením společnosti Wafios ze dne 16. 2. 2022, z něhož podle ní vyplývalo, že předmětný stroj byl dodán bez ochranného plotu, který nebyl jeho povinnou součástí, krajský soud uvedl, že svůj postup správní orgány řádně odůvodnily. Zmíněné vyjádření pouze poukazovalo na existenci CE certifikace stroje, kterou však správní orgány nezpochybnily, přičemž byla provedena v řízení jako důkaz. Podle krajského soudu tak správní orgány vycházely při posuzování věci z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Při ukládání pokuty nepřekročily ani míru správního uvážení, jelikož se její výše pohybovala při dolní hranici zákonného rozmezí, tj. konkrétně v rozsahu 18,5 %. Výši uložené pokuty přitom správní orgány řádně odůvodnily a krajský soud ji shledal přiměřenou. Nepřistoupil proto k žalobkyní navržené moderaci pokuty, jelikož v posuzovaném případě nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. II. Obsah kasační stížnosti [6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou blanketní kasační stížnost, v níž označila důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, nejprve namítla, že se krajský soud dopustil nepřípustné paušalizace. Byť přiznal, že se správní orgány nezabývaly proporcionalitou stěžovatelkou přijatých opatření, přesto dospěl k závěru, že právní předpisy vyžadovaly použití „podobného opatření“, které nutně muselo mít technickou povahu. Krajský soud nijak nevysvětlil, jakou metodou výkladu dospěl k uvedenému závěru a proč „obdobné opatření“ musí vždy představovat opatření technické. Měl proto správně vyložit jádro pojmu „opatření“ a pojem „obdobné“ měl vyložit extenzivně, nikoli restriktivně jako to učinily správní orgány. Extenzivní výklad by vyhověl základním zásadám fungování správních orgánů, podle nichž je nutno chránit práva adresátů veřejnoprávních norem nabytých v dobré víře a zasahovat do nich jen v nezbytně nutném rozsahu. Z logického výkla