4 Afs 128/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 128/2024- 38 - text 4 Afs 128/2024-41 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: ELMOPLAST a.s., IČ 28126548, se sídlem Alojzov 171, povolena reorganizace, zast. JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem, se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: KOPPA, v.o.s., IČ 25428578, se sídlem Mozartova 679/21, Liberec, insolvenční správce žalobkyně, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2022, č. j. 30840/22/500010611712343, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 19. 6. 2024, č. j. 65 Af 3/2022133, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě  pobočka v Olomouci ze dne 19. 6. 2024, č. j. 65 Af 3/2022133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 8. 2022, č. j. 30840/22/500010611712343, podle § 116 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, změnil část textu výroku platebních výměrů Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne18. 4. 2016, č. j. 760344/16/310031471801817, kterým byl žalobkyni vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 1.344.660 Kč, a č. j. 760359/16/310031471801817, kterým byl žalobkyni vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 7.619.729 Kč, a to tak, že vyměřené odvody za porušení rozpočtové kázně zvýšil na částku 2.943.461 Kč do státního rozpočtu a částku 16.733.568 Kč do Národního fondu. Žalobkyně byla příjemkyní dotace na základě rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu o poskytnutí dotace ze dne 21. 8. 2009, kterým jí byly poskytnuty peněžní prostředky v rámci Operačního programu Podnikání a inovace na realizaci projektu s názvem „Zavedení inovativní výroby tvarovek“ v celkové výši 41.637.868 Kč. [2] Krajský soud v Ostravě  pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 65 Af 3/2022133, zrušil uvedené rozhodnutí žalovaného, ve znění rozhodnutí o opravě zřejmých nesprávností ze dne 11. 1. 2023, č. j. 2575/23/500010611712343. [3] V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval námitkou žalobkyně, že žalovaný vydal své rozhodnutí v rozporu s § 243 odst. 2 daňového řádu. V této souvislosti zdůraznil, že ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně bylo vedeno daňové řízení vyměřovací. Doplnil, že vyměřené odvody představovaly daňové povinnosti, které vznikly do rozhodnutí o úpadku žalobkyně, a proto se nejednalo o pohledávky za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „insolvenční zákon“), nýbrž o pohledávky, které bylo nutné přihlásit do insolvenčního řízení přihláškou. Krajský soud dále zrekapituloval skutkové okolnosti zjištěné ze správních spisů a z insolvenčního rejstříku. Shrnul, že v průběhu odvolacího řízení proti platebním výměrům správce daně byl insolvenčním soudem zjištěn hrozící úpadek žalobkyně. Pohledávky vyplývající z předmětných platebních výměrů přihlásil správce daně do insolvenčního řízení jako nevykonatelné, neboť v době podání přihlášky nebylo dosud skončeno odvolací řízení. Předmětné pohledávky přihlásil ve výši předpokládaného zvýšení odvodů za porušení rozpočtové kázně v odvolacím řízení. Při přezkumném jednání konaném dne 30. 8. 2017 zmíněné pohledávky přezkoumány nebyly. Dne 13. 10. 2017 bylo řízení o odvodu pravomocně skončeno, přičemž následně dne 4. 8. 2018 byly obě pohledávky jako vykonatelné přezkoumány insolvenčním soudem na zvláštním přezkumném jednání. Dne 22. 7. 2019 bylo rozsudkem krajského soudu č. j. 65 Af 82/201787 zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2017 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný vydal následně žalobou napadené rozhodnutí ze dne 23. 8. 2022. [4] Krajský soud s ohledem na skutkové okolnosti případu konstatoval, že v posuzované věci nemohlo dojít k účinkům předpokládaným v § 243 odst. 2 daňového řádu ukončením přezkumného jednání dne 30. 8. 2017, neboť na něm nebyly předmětné pohledávky správce daně přezkoumány. Ke zmíněným účinkům mohlo proto dojít až dne 4. 8. 2018, kdy bylo ukončeno zvláštní přezkumné jednání, na němž byly přezkoumány rovněž předmětné pohledávky správce daně. Platební výměry správce daně současně nabyly právní moci již dne 13. 10. 2017. Přesto však krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný vydal své rozhodnutí v rozporu s § 243 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2017 totiž krajský soud zrušil rozsudkem ze dne 22. 7. 2019. S ohledem na skutečnost, že k uvedenému dni již proběhlo zvláštní přezkumné jednání, nabyly předmětné platební výměry správce daně právní moci a nalézací daňové řízení bylo ex lege zastaveno. Žalovaný tak nebyl oprávněn v odvolacím řízení pokračovat a tyto platební výměry přezkoumávat. Krajský soud v této souvislosti citoval důvodovou zprávu k § 243 odst. 2 daňového řádu a zdůraznil, že incidenční spor o předmětných pohledávkách byl veden Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 72 ICm 1307/2018. Ostatními žalobními body se krajský soud pro nadbytečnost již nezabýval. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání účastníků řízení [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou blanketní kasační stížnost, v níž označil důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [6] V jejím doplnění, jež Nejvyšší správní soud obdržel v zákonné měsíční lhůtě, nejprve shrnul skutkové okolnosti případu. Namítl, že krajský soud zrušil jeho rozhodnutí s pouhým odkazem na nabytí právní moci platebních výměrů správce daně a související zastavení nalézacího daňového řízení na základě § 243 odst. 2 daňového řádu, aniž by rozhodnutí stěžovatele řádně přezkoumal a posoudil, zda postupoval v souladu s jeho závazným právním názorem formulovaným v rozsudku ze dne 22. 7. 2019. Podle stěžovatele tak krajský soud přehlédl, že v posuzované věci rozhodoval již podruhé. Současně svým postupem krajský soud žalobkyni upřel právo na soudní ochranu před nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné správy. V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 6 Afs 177/201930, podle něhož nelze aplikovat § 243 odst. 2 daňového řádu v situaci, kdy byl po zrušujícím rozsudku správního soudu vázán odvolací správní orgán jeho závazným právním názorem. Příjemce správního rozhodnutí totiž má právo na soudní ochranu před nezákonným rozhodnutím i v případě, kdy je proti němu vedeno insolvenční řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právo jednotlivce na spravedlivý proces stanovené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). [7] Stěžovatel dále namítl, že žalobkyně mohla dosáhnout pro ni příznivějšího rozhodnutí, pokud by krajský soud přezkoumal žalobou rozhodnutí stěžovatele věcně, a to zejména ve vztahu k otázce, zda stěžovatel postupoval v souladu s jeho závazným právním názorem. Dále stěžovatel odkázal na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2018, č. j. 4 As 149/2017121, publ. pod č. 3767/2018 Sb. NSS, podle něhož je nutno odlišovat soudní přezkum na poli správního soudnictví od insolvenčního řízení a incidenčních sporů. Stěžovatel proto uzavřel, že závěry krajského soudu nemají oporu v citované judikatuře Nejvyššího správního soudu, přičemž s ohledem na zrušení svého původního rozhodnutí nepostupoval nezákonně, pokud usoudil, že § 243 odst. 2 daňového řádu neměl vliv na možnost vydání rozhodnutí o odvolání. [8] S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [9] Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila s napadeným rozsudkem krajského soudu, jehož nosné závěry zopakovala. Konstatovala, že z dikce § 243 odst. 2 daňového řádu vyplývá pravidlo, podle něhož nelze ohledně pohledávek přezkoumaných v roce 2018 vydat rozhodnutí v daňovém řízení v roce 2022, a to navíc v její neprospěch. Skutečnost, že dne 22. 7. 2019 nabyl právní moci zrušující rozsudek krajského soudu, jímž vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení, nemá vliv na správnost a zákonnost závěrů krajského soudu. Zmíněný zrušující rozsudek nadto není předmětem přezkumu v nyní posuzované věci a je závazný. Vzhledem k tomu, že nepodala žalobu proti platebním výměrům správce daně, nemůže se za ni nyní stěžovatel dom