4 As 107/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 107/2024- 72 - text 4 As 107/2024-79 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, se sídlem Körnerova 219/2, Brno, zast. JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Vodičkova 704/36, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4, II) „VODA Z TETČIC z. s.“, se sídlem Hybešova 178, Tetčice, III) Krajina Dluhonice, z. s., se sídlem U Zbrojnice 46/3, Přerov, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2023, č. j. KUOK 29894/2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2024, č. j. 38 A 4/2023177, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 5. 2024, č. j. 38 A 4/2023177, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 3. 2023, č. j. KUOK 29894/2023, částečně změnil rozhodnutí Magistrátu města Olomouce ze dne 24. 11. 2021, č. j. SMOL/251204/2021/OZP/VH/Sko, jímž byla povolena stavba „Dálnice D1, stavba 0136 Říkovice - Přerov“ v rozsahu 22 stavebních objektů v podobě vodních děl (přeložky potoků, řek a vodovodů, úprava koryta Bečvy, výtlačný řad, vodovodní připojení, vyhloubení retenčního příkopu a úpravy meliorací na několika úsecích). [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 38 A 4/2023177, zamítl jako nedůvodnou. [3] Krajský soud nejprve zdůraznil, že protiústavností zákona č. 413/2021 Sb., kterým byla do § 23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o EIA“), včleněna poslední věta ve znění „Stanovisko musí být platné v době vydání rozhodnutí v navazujících řízeních v prvním stupni“, se již zabýval Ústavní soud, přičemž nálezem ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. Pl ÚS 7/23, návrh zamítl. Ústavní soud dospěl k závěru, že daná úprava je racionální a sleduje legitimní cíle. [4] K námitce rozporu § 23a zákona o EIA se směrnicí EIA a nezákonnosti stanoviska EIA krajský soud připomněl, že se obdobnou námitkou již zabýval v řízení týkajícím se změny územního rozhodnutí pro projednávanou stavbu. Opakuje tedy, že podal návrh na přezkum ústavnosti § 23a zákona o EIA, který Ústavní soud nálezem ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. Pl ÚS 44/18, zamítl. Dále krajský soud uvedl, že v rámci řízení týkajícího se změny územního rozhodnutí pro projednávanou stavbu dospěl k závěru, že podmínky § 23a zákona EIA jsou naplněny. Krajský soud se zabýval také návrhem na předložení předběžné otázky, přičemž konstatoval, že žalobce neprezentoval argumentaci, ze které by vyšly najevo pochybnosti, jež by bylo nutné prověřit prostřednictvím předběžné otázky. Zdůraznil též, že není soudem poslední instance, a proto není jeho povinností předběžnou otázku pokládat, a to i v případě, kdy otázka výkladu aktů přijatých orgány EU v řízení vskutku vyvstane. [5] Ohledně namítaného nezařazení bodu 3 (požadavek vztahující se k ochraně ovzduší a omezování prašnosti) koordinovaného závazného stanoviska Magistrátu města Přerova ze dne 26. 10. 2020, č. j. MMPr/204197/2020/STAV/ZP/Tes, do rozhodnutí žalovaného krajský soud konstatoval, že žalovaný nezatížil své rozhodnutí vadou, neboť tento požadavek ve výroku konkretizoval, když změnil výrokovou část rozhodnutí I. stupně a rozšířil bod 12 a 14 o preciznější znění podle požadavku konsolidovaného závazného stanoviska. Nadto žalobce netvrdil, jak tato změna zasahuje do práva na životní prostředí. Jako bezpředmětnou vyhodnotil krajský soud námitku žalobce ve vztahu k podmínce č. 9 koordinovaného závazného stanoviska, neboť tato byla změnovým stanoviskem vypuštěna. Dále krajský soud poznamenal, že SO 801 Vegetační úpravy nebyl předmětem žádosti o stavební povolení, takže není součástí správního spisu. Součástí řízení je v návaznosti na koordinované stanovisko orgánu ochrany přírody posouzení vegetačních úprav v podobě náhradní výsadby. Žalobce byl účastníkem řízení o povolení kácení dřevin a stanovení nezbytné náhradní výsadby, z něhož vzešlo rozhodnutí, které však neobstálo v soudním přezkumu. Žalobci byl tedy znám průběh řízení i podklady pro vydání rozhodnutí, mezi nimiž byla rovněž dokumentace pro SO 801 Vegetační úpravy a SO 804 Náhradní výsadba. Krajský soud považoval tvrzení žalobce, že SO 801 nesouvisí s náhradní výsadbou, za mimoběžné, neboť opak vychází z platné právní úpravy, ale také z faktu, že žalobce aktivně vystupoval v řízení o povolení kácení dřevin, v jehož rámci bylo rozhodováno o náhradní výsadbě. Žalobce nemohl být ve vztahu k SO 801 a SO 804 v přezkoumávaném řízení dotčen na svých právech. [6] Dále se krajský soud věnoval podmínce č. 2 stanoviska Krajské hygienické stanice Olomouckého kraje (dále jen „KHS“) ze dne 24. 4. 2017, č. j. KHSOC/06978/2017/PR/HOK, podle níž byl souhlas s předloženou dokumentací stavby podmíněn tím, že vodovodní potrubí a ostatní výrobky ve styku s pitnou vodou musí vyhovovat ustanovení § 5 odst. 11 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Dodržení této podmínky je stavebník povinen doložit do doby podání žádosti o vydání závazného stanoviska KHS ke kolaudačnímu souhlasu. Tento požadavek byl reflektován v rozhodnutí správního orgánu I. stupně, nicméně bod, který jej obsahoval, žalovaný ve svém rozhodnutí nahradil odlišným zněním. Krajský soud shledal, že se jedná o zjevnou vadu v psaní, která nezakládá nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí. Požadavek č. 2 pouze reflektuje zákonnou povinnost stavebníka, a proto materiálně nepředstavuje závaznou podmínku a bylo by příliš formalistické shledat jeho nezahrnutí do výroku rozhodnutí žalovaného za rozporné s principem vázanosti správního orgánu jeho obsahem. Krajský soud konstatoval, že se žalovaný důsledně zabýval požadavkem na uložení dvou nových podmínek v rámci stanoviska KHS. Podle správních orgánů nelze předjímat budoucí vývoj výstavby a paušalizovat požadavek na počet měření hluku za určitý časový úsek. Takový požadavek je možno reflektovat pouze na základě souhlasného stanoviska KHS, která může upravit délku zkušebního provozu či podmínky jeho provedení. KHS přitom požaduje zkušební provoz v minimální délce trvání 6 měsíců, přičemž protokol s výsledkem měření hluku je třeba předložit před zahájením provozu na dálnici. Tato doba se jeví jako odůvodnitelná. Žalobce podle názoru krajského soudu konkrétně nereagoval na argumentaci žalovaného, proč jeho požadavku nevyhověl, ani nespecifikoval zásah do životního prostředí v důsledku nezahrnutí jeho požadavků do výroku rozhodnutí v rámci vodoprávního řízení. [7] Žalobce měl námitky směřující vůči rozptylové studii a v návaznosti na to vůči závaznému stanovisku EIA uplatnit v řízení o umístění stavby. Krajskému soudu je navíc z úřední činnosti známo, že žalobce tak v případě rozhodnutí o změně umístění stavby učinil. Otázka aktuálnosti rozptylové studie již byla správními soudy vyřešena, i v případě, že by tato námitka měla v tomto řízení svůj prostor, krajský soud neshledal důvod se od svých dříve vyslovených závěrů odchýlit. II. Obsah kasační stížnosti a dalších podání [8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatel namítá, že poučení o opravném prostředku v napadeném rozsudku není úplné, správné a srozumitelné, neboť neobsahuje všechny potřebné informace o lhůtách a o způsobech, jakými má stěžovatel při podání kasační stížnosti postupovat. Poučení neobsahuje řadu závažných změn nedávno učiněných zákonem č. 465/2023 Sb. (novela liniového zákona), které jsou nepřehledné. Poučení krajského soudu tak mělo být zvláště podrobné, srozumitelné a úplné, aby nebyly pochybnosti o tom, jak má stěžovatel využít opravný prostředek. Krajský soud tak však neučinil, a proto nebyly naplněny principy Aarhuské úmluvy o transparentním a řádném přístupu dotčené veřejnosti k soudní ochraně. Je také nepochybné, že stanovení pouhých 14 dní pro zaslání bezvadné kasační stížnosti u nejsložitějších stavebních záměrů se značným vlivy na životní prostředí nemá žádné logické a ani rozumné opodstatnění, zvláště je-li stěžovatelem spolek s omezenými finančními a časovými možnostmi. Zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „liniový zákon“), stavební řízení nijak neurychlil, neboť trvalo cca 2 roky, přičemž krajský soud nevydal rozsudek ve lhůtě k tomu určené. [10] Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud nez