4 As 277/2023 — Nejvyšší správní soud

4 As 277/2023- 45 - text 4 As 277/2023-50 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) Ing. M. H., b) Ing. J. H., oba zast. JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2023, č. j. MD - 35204/2022 - 930/3, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 22. 6. 2023, č. j. 52 A 18/2023-85, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 2. 2023, č. j. MD - 35204/2022 - 930/3, podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje (dále jen „vyvlastňovací úřad“) ze dne 5. 9. 2022, č. j. KrÚ 70688/2022/19V/OMSŘI/Kn, kterým podle § 24 odst. 3 písm. a) bodu 3. zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „zákon o vyvlastnění“), v návaznosti na § 170 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „stavební zákon“), a podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc, odňal vlastnické právo společného jmění manželů žalobců, a to ke spoluvlastnickému podílu ve výši id. 8/10 vzhledem k celku k pozemkům označeným jako st. parc. č. 350 o celkové výměře 205 m2, součástí které je stavba občanské vybavenosti Solnice č. p. 217, a parc. č. 2460/41 o celkové výměře 182 m2, oba zapsány na LV č. 1022 pro kat. území Solnice a obec Solnice (dále jen „pozemky st. parc. č. 350 a parc. č. 2460/41“). Vyvlastňovací úřad dále odňal vlastnické právo žalobce a) ke spoluvlastnickému podílu ve výši id. 2/10 vzhledem k celku k pozemkům st. parc. č. 350 a parc. č. 2460/41. [2] Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 22. 6. 2023, č. j. 52 A 18/2023-85, žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl. [3] V odůvodnění rozsudku krajský soud nejprve shrnul, že žalobci uvedli v žalobě námitky, které ve vyvlastňovacím řízení navzdory poučení vyvlastňovacího úřadu uplatnili až po uplynutí koncentrační lhůty stanovené v § 22 odst. 2 zákona o vyvlastnění. Přesto se jimi krajský soud zabýval, jelikož je vypořádal i žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud však zdůraznil, že se žalobní námitky v podstatě shodovaly s námitkami odvolacími, které žalovaný přesvědčivě vypořádal, nadto představovaly pouhý nesouhlas se závěry žalovaného. Z judikatury Nejvyššího správního soudu, na niž krajský soud odkázal, přitom vyplývalo, že konkrétní žalobní námitky nebylo možné nahradit zopakováním či parafrází námitek odvolacích, přičemž nebylo úkolem krajského soudu poskytnout žalobcům alternativní a originální vyjádření přesvědčivých závěrů žalovaného. Krajský soud proto konstatoval, že řádně a věcně správné závěry žalovaného vzal za své a v odůvodnění napadeného rozsudku na ně odkázal. [4] Krajský soud dále citoval § 2 písm. c) zákona o vyvlastnění a konstatoval, že Královéhradecký kraj (dále též „vyvlastnitel“) byl oprávněným z územního rozhodnutí o umístění stavby „I/14 Solnice, obchvat“ ze dne 21. 5. 2019, č. j. OVŽP-2203/2019-Po (dále jen „rozhodnutí o umístění stavby obchvatu“). Bylo proto logické, že se právě Královéhradecký kraj domáhal toho, aby na něj přešlo vlastnické právo k vyvlastňovaným nemovitostem. Žalobci ostatně proti zmíněnému územnímu rozhodnutí nijak nebrojili. Žalovaný současně žalobcům správně vysvětlil, že zákon umožňoval, aby vlastníkem pozemků nezbytných k realizaci stavby silnice I. třídy byl kraj, neboť tato stavba nebyla součástí pozemku. Zákon o vyvlastnění nadto nestanovil, že vyvlastnitelem pozemku musel být budoucí vlastník stavby. U rozsáhlých stavebních záměrů byla tato skutečnost zcela běžná. V této souvislosti krajský soud popsal obdobnou právní úpravu přeložek zařízení přenosové a distribuční soustavy, plynárenských zařízení a rozvodných tepelných zařízení a dále přeložek pozemních komunikací. Dále uvedl, že pro posouzení věci nebylo podstatné, že předmětnou stavbu mělo realizovat Ředitelství silnic a dálnic České republiky (dále jen „ŘSD“), což vyplývalo rovněž z § 24 odst. 3 písm. c) zákona o vyvlastnění. Zákon ani žádné úřední rozhodnutí neukládaly třetímu subjektu povinnost zahájit realizaci účelu vyvlastnění. Tato skutečnost ostatně nesouvisela s osobou vyvlastnitele, jelikož ani v případě, kdy by v této pozici vystupovalo ŘSD, by neexistovala jistota realizace předmětné stavby. V této souvislosti krajský soud odkázal na § 26 zákona o vyvlastnění, který předpokládal zrušení vyvlastnění, nezahájil-li vyvlastnitel uskutečňování účelu vyvlastnění v zákonem stanovené lhůtě. Z žádných skutečností přitom nevyplývá, že by předmětný záměr stavby silnice I. třídy byl pouze fiktivní. Žalobci měli proti osobě vyvlastnitele brojit již v územním řízení, neboť rozhodnutí o umístění stavby bylo podkladem pro žádost o zahájení vyvlastňovacího řízení. Krajský soud proto uzavřel, že Královéhradecký kraj mohl vlastnit pozemky, na nichž byl na základě pravomocného územního rozhodnutí oprávněn umístit předmětnou stavbu. [5] K podmínkám vyvlastnění krajský soud nejprve akcentoval zásadu přípustnosti vyvlastnění jen v případě existence veřejného zájmu převažujícího nad zájmem na zachování dosavadních práv vyvlastňovaného a zásadu nezbytnosti takového zásahu do vlastnických práv. Dále popsal pojem veřejného zájmu a odkázal na § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, § 2 odst. 1 písm. n) a písm. m) stavebního zákona a § 17 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“). Podle krajského soudu nebylo v posuzovaném případě pochyb, že silnice I. třídy (obchvat) představovala veřejně prospěšnou stavbu. Předmětná stavba byla rovněž v souladu s územně plánovací dokumentací, což žalobci nezpochybnili. Zákonodárce jasně uznal celospolečenský význam podstatných částí dopravní infrastruktury. Pozemní komunikace I/14 vedla severovýchodem Čech podél hranice s Polskem, přičemž navržená část obchvatu měla potenciál odklonit z centra města Solnice část dopravy ze silnice II/321, čímž měla výrazně zlepšit životní podmínky obyvatel města Solnice a zvýšit rychlost, komfort a bezpečnost silniční dopravy. Krajský soud odkázal na str. 9 odůvodnění rozhodnutí žalovaného a popis předmětné stavby ve znaleckém posudku Ing. Kateřiny Skladanové. Zdůraznil, že stavba obchvatu, na rozdíl od stavby pily, měla sloužit blíže neurčenému okruhu adresátů a obyvatel města Solnice. Žalobci však ničeho konkrétního proti odůvodnění prospěšnosti stavby nenamítli. Z žádných skutečností přitom není možné shledat zastřený primární účel vyvlastnění pozemků žalobců pro chod průmyslové zóny závodu Škoda Auto Kvasiny. Byť by mohly mít z realizace veřejně prospěšné stavby prospěch i soukromé subjekty, nebylo možné v posuzovaném případě konstatovat, že došlo k upřednostnění jednoho podnikatelského záměru před druhým. Žalovaný ostatně řádně vysvětlil, proč ze střetu soukromých zájmů žalobců a veřejného zájmu v posuzovaném případě vyšel jako vítězný veřejný zájem na realizaci obchvatu. [6] Podle krajského soudu rovněž námitku alternativního vedení trasy obchvatu žalobci uplatnili až po uplynutí koncentrační lhůty. Přesto žalovaný přesvědčivě v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč za účinnosti stávajících právních předpisů nebyla alternativní trasa předmětné stavby zvažována. Popsal rovněž dopravně-technické hledisko a právní důvody zvoleného řešení. Krajský soud odkázal na ortofotomapu, z níž bylo zřejmé, že předmětná stavba navazovala na již stávající dopravní infrastrukturu a nemožnost umístit stavbu jinde. Doplnil, že bylo běžné realizovat stavby po etapách a navazovat na již realizovanou dopravní infrastrukturu. Uvedené skutečnosti přitom žalobci konkrétně nezpochybnili. Žalovaný současně nemohl upřednostnit zájmy žalobců nad soukromými zájmy třetích osob, jejichž vlastnické právo by musel alternativní trasou obchvatu omezit. Zdůraznil nemožnost odsunovat veřejně prospěšné stavby stále dál z trasy určené územním rozhodnutím na pozemky dalších vlastníků. Žalobci ostatně odkázali pouze na skutečnost, že zhruba před sto lety bylo původně uvažováno alternativní řešení. Krajský soud zopakoval, že ža