4 As 39/2022 — Nejvyšší správní soud

4 As 39/2022- 45 - text  4 As 39/2022-52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Petry Weissové a soudců Ing. Mgr. Martina Jakuba Bruse a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: SUNPEMA ENERGY s.r.o., se sídlem Pod Humny 308, Hustopeče nad Bečvou, zastoupena JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 12. 11. 2019, č. j. 0918846/2009ERU, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 62 A 8/202073, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející soudní řízení [1] Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 30. 5. 2019, č. j. 0918835/2009ERU, v obnoveném řízení o žádosti žalobkyně o udělení licence výrokem I. udělil žalobkyni licenci na výrobu elektřiny pro výrobnu využívající sluneční záření umístěnou na pozemcích parc. č. 1129/51 a 1129/52 v katastrálním území Hustopeče nad Bečvou o instalovaném výkonu 1,29276 MW s účinností od právní moci rozhodnutí na dobu 25 let, výrokem II. žádost v části do výkonu 0,00724 MW zamítl a výrokem III. určil, že původní rozhodnutí o udělení licence ze dne 17. 12. 2009, č. j. 091887/2009ERU, se ruší ke dni 17. 12. 2009. [2] Proti výrokům II. a III. tohoto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad. Rada žalovaného však rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019, č. j. 0918846/2009ERU, tento rozklad zamítla a prvostupňové rozhodnutí v rozsahu napadených výroků potvrdila. [3] Rozhodnutí Rady žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. [4] Krajský soud k námitkám týkajícím se nesplnění podmínek pro obnovu řízení odkázal na svůj rozsudek ze dne 18. 2. 2021, č. j. 62 A 33/201973, kterým zamítl žalobu proti rozhodnutí o obnově řízení. Připomněl, že obnova řízení je rozdělena do dvou fází. V té první rozhoduje správní orgán o tom, zda bude obnova povolena či nařízena, a v druhé fázi po pravomocném povolení či nařízení obnovy správní orgán rozhoduje ve věci samé. Podle krajského soudu nebyl žalovaný povinen se ve druhé fázi znovu zabývat námitkami, které žalobkyně uplatnila v první fázi, ani opakovat důvody svědčící pro obnovu a zkoumat, zda byly splněny podmínky § 100 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „správní řád“). Krajský soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost. Vysvětlil, že otázka právní moci výroku I. prvostupňového rozhodnutí byla vypořádána v odpovědi žalovaného ze dne 27. 6. 2019 a nebyla předmětem řízení o rozkladu. Dodal, že soudní přezkum rozhodnutí o povolení obnovy nepředstavuje otázku, bez jejíhož vyřešení nelze v obnoveném řízení pokračovat, a nebyl ani důvod řízení přerušit k žádosti žalobkyně, neboť v důsledku přerušení řízení by nikdy nemusel být dosažen smysl obnovy řízení. [5] Podle krajského soudu revizní zpráva č. 023/2019 NN spolu s její opravou č. 065/2019, o které se opírá výrok II. prvostupňového rozhodnutí, potvrzují, že je odinstalováno 25 ks panelů a elektrárna se sestává ze 4.617 ks panelů o jednotkovém výkonu 280 W, což odpovídá celkovému instalovanému výkonu 1,29276 MW. Krajský soud potvrdil, že instalovaný výkon byl do výroku uveden podle stavu zjištěného ke dni vydání rozhodnutí, který je pro rozhodnutí o licenci podstatný. Žalobkyni podle krajského soudu nic nebrání při změně instalovaného výkonu požádat o změnu licence podle § 9 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, (dále jen „energetický zákon“). Krajský soud dodal, že výrok II. prvostupňového rozhodnutí by se nezměnil, i kdyby se tato část panelů vyčlenila k samostatnému projednání; jen by byl vydán samostatným rozhodnutím. Konstatoval, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, pokud určil, že se původní rozhodnutí ruší ke dni, k němuž původně nabylo právní moci, tj. k 17. 12. 2009, neboť jednak bylo vydáno na základě nesprávných údajů uvedených žalobkyní a jednak na její straně chyběla dobrá víra. [6] Podle krajského soudu nebyl dán důvod k tomu, aby v souvislosti s posuzováním dobré víry žalobkyně ve správnost původní licence zjišťoval, k jakému okamžiku splnila podmínky pro udělení licence, a k tomuto dni stanovil účinky licence, případně aby k takovému postupu zavázal žalovaného. Krajský soud citoval nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, (dále jen „nález FVE Mozolov“) odlišující, zda byla nezákonnost aktu veřejné moci způsobena pochybením veřejné moci, pochybením na obou stranách vztahu veřejná moc – jednotlivec, nebo především či výlučně oprávněným ze správního rozhodnutí. V nyní řešené věci nezákonnost původní licence způsobila žalobkyně, proto nemůže být dána ani dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Krajský soud dále citoval svůj rozsudek ze dne 1. 3. 2017, č. j. 50 T 2/20162081, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Zdůraznil, že žalobkyně věděla, že licenci získala protiprávním jednáním; nepravdivá revizní zpráva byla jedním z podkladů licenčního řízení a na jejím základě byla neoprávněně, resp. nezákonně vydána uvedená licence. Podle krajského soudu tak není namístě aplikovat pravidla stanovená v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2021, č. j. 8 As 127/2019288 (dále jen „rozsudek Fine Decorating“), kdy nezákonnost původní licence byla způsobena pochybením na obou stranách vztahu veřejná moc – jednotlivec. [7] Argument žalobkyně, že revizní zpráva není rozhodná pro udělení licence, podle krajského soudu neodpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, ze které plyne, že revize po dokončení elektrárny je podmínkou pro udělení licence a revizní zpráva má nezastupitelný význam. K tomu odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 As 173/201569, či ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 As 114/201536. Krajský soud proto neprovedl dokazování přípisem člena Rady žalovaného Ing. V. V. prezidentovi České republiky ze dne 20. 11. 2017, na který žalobkyně v dané souvislosti odkazovala. K údajnému pochybení žalovaného při provádění důkazů mimo ústní jednání krajský soud poznamenal, že tato námitka, přednesená až při jednání soudu dne 13. 1. 2022, neodpovídá žádnému ze žalobních bodů uplatněných ve lhůtě pro podání žaloby. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [8] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). [9] Stěžovatelka předesílá, že jeli na základě § 89 odst. 2 správního řádu správní orgán povinen z moci úřední přezkoumat zákonnost rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo, nevztahuje se na tento přezkum koncentrace podle § 82 odst. 4 správního řádu a není dána ani koncentrace v soudním řízení, protože s. ř. s. nemá žádné ustanovení o koncentraci dokazování. Tyto závěry podle stěžovatelky potvrzuje usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „rozšířený senát“) ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/200762, podle kterého je žalobce oprávněn v žalobě uvést všechny důvody, pro které považuje správní rozhodnutí za nezákonné; tomu nebrání skutečnost, že některé z nich neuplatnil v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Stěžovatelka uvádí, že již v žalobě namítala a žalovaný opakovaně nereflektoval, že rozhodnutí Rady žalovaného bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného stavu věci, kdy za podklad byly použity pouze rozsudky soudů, nikoli celý trestní spis, bez nějž nelze rozhodnout. Žalovaný tak porušil zásadu materiální pravdy podle § 3 ve spojení s § 51 a násl. správního řádu a krajský soud tento deficit aproboval. [10] S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 21. 2. 2012, č. j. 2 Afs 73/201176) stěžovatelka namítá, že žalovaný nezdůvodnil, proč považuje za prokázaný stav vedoucí k naplnění § 100 odst. 4 správního řádu, tedy subsumoval skutkový stav pod právní normu bez uvedení úvahy, jíž se řídil při takové subsumpci. Závěr krajského soudu o nepřípustnosti projednání důvodů obnovy řízení je podle stěžovatelky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí i se základními zásadami, kterými se přezkum rozhodnutí řídí. Stěžovatelka má za to, že se soud musí zabývat podmínkami obnovy po celou dobu trvání řízení, a upozorňuje na to, že mohlo dojít ke zrušení trestního rozhodnutí, jež bylo příčinou zahájení řízení o obnově, a při akceptaci názoru krajského soudu by neexistovala právní cesta, jak zvrát