5 Afs 224/2023 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 224/2023- 65 - text  5 Afs 224/2023 - 74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců. JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr Viktora Kučery v právní věci žalobce: Butadien Kralupy. a. s., se sídlem O. Wichterleho 810, Kralupy nad Vltavou, zast. Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., advokátem, se sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 55 Af 20/2021-99, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. O d ů v o d n ě n í: [1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2021, č. j. 28028/21/5100-41453-711335, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí správce daně ze dne 20. 10. 2020, č. j. 168622/20/4300-12711-105365; tímto byl stěžovateli vyčíslen úrok z neoprávněného jednání správce daně v celkové výši 134 514 682 Kč. [2] Stěžovatel je společností zabývající se výrobou a prodejem chemických látek a přípravků; v roce 2007 podal záměr k získání investiční pobídky na vybudování a provozování výrobní jednotky k výrobě butadienu. Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále též jen „MPO“) vydalo dne 20. 5. 2008 souhlas s poskytnutím investičních pobídek, a to slevy na dani z příjmů dle § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 72/2000 Sb. o investičních pobídkách, a dle § 35a zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, v relevantním znění. Doba, po kterou bylo možné slevu na dani čerpat, byla deset po sobě bezprostředně následujících zdaňovacích období (viz blíže rozhodnutí MPO ze dne 20. 5. 2008, č. j. 16595/08/04300/04000). Podmínkou pro čerpání investiční pobídky bylo pořídit dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek za účelem zavedení výroby butadienu, přičemž pořizování mělo být zahájeno nejdříve ode dne písemného potvrzení Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest (dále jen „CzechInvest“), že projekt splňuje požadavky způsobilosti. [3] Správce daně provedl u stěžovatele v období od 23. 5. 2011 do 4. 5. 2012 kontrolu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel zmiňovanou podmínku rozhodnutí MPO porušil, neboť dne 9. 5. 2007 uzavřel se společností Chemoprojekt, a. s., smlouvu na dodání zařízení na výrobu butadienu, tedy právně závazný příslib objednávky, ještě před datem 22. 5. 2007, kdy CzechInvest vydal potvrzení specifikované v podmínkách rozhodnutí MPO. Tím došlo ze strany stěžovatele k porušení všeobecné podmínky pro poskytnutí investiční pobídky ve smyslu § 2 odst. 2 písm. g) zákona o investičních pobídkách, čímž ztratil nárok na čerpání slevy na dani z příjmů. Tím také došlo ve smyslu § 5 odst. 5 téhož zákona k pozbytí platnosti rozhodnutí MPO, v důsledku čehož musely být vráceny prostředky získané z investiční pobídky (viz protokol o výsledku veřejnosprávní kontroly ze dne 4. 5. 2012, č. j. 1238/12-2602-201125-1493). Stěžovatel následně podal přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2011, 2012 a 2013, v nichž si nárok na slevu z titulu investiční pobídky neuplatnil. [4] Stěžovatel podal proti závěrům kontroly námitky do protokolu, které byly rozhodnutím žalovaného zamítnuty, žaloba proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2014, č. j. 46 Af 32/2012-35. [5] Dne 30. 10. 2014 podal stěžovatel dodatečná daňová přiznání za zdaňovací období 2011 až 2013, ve kterých si uplatnil slevu na dani dle § 35a zákona o daních z příjmů, neboť měl za to, že splnil podmínky dle zákona o investičních pobídkách. Správce daně v návaznosti na zjištění finanční kontroly shledal důvod k pochybnosti o správnosti údajů uváděných v dodatečných daňových přiznáních za zdaňovací období 2011 až 2013, a zahájil postup k odstranění pochybností dle § 89 a násl. daňového řádu, přičemž převzal předchozí kontrolní zjištění; stěžovateli neuznal slevy na daních uplatněné ve zdaňovacích obdobích 2011 až 2013 a dodatečnými platebními výměry mu doměřil odpovídající daň z příjmů. Správce daně z týchž důvodů zahájil postup k odstranění pochybností i ve vztahu ke správnosti údajů uváděných v řádných daňových přiznáních za zdaňovací období 2014 až 2017, přičemž opět dospěl k výsledku, že porušení podmínek pro poskytnutí investiční pobídky představovalo překážku pro uplatnění slevy na daních z příjmů i v těchto zdaňovacích obdobích, a proto stěžovateli platebními výměry vyměřil daň z příjmů ve výši nezahrnující uplatněné slevy. [6] Stěžovatel proti všem platebním výměrům za uvedená zdaňovací období 2011 až 2017 podal odvolání, která žalovaný zamítl a platební výměry ve všech případech potvrdil (rozhodnutí č. j. 28045/17/5200-11432-711891 za zdaňovací období 2011 až 2014 a č. j. 24517/19/5200-11432-711891 za zdaňovací období 2015 až 2017). Proti rozhodnutím žalovaného stěžovatel podal žaloby, o nichž ve spojeném řízení rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 30. 7. 2020, č. j. 46 Af 25/2017-159, tak, že obě rozhodnutí žalovaného zrušil, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatel podmínky pro přiznání slevy na dani neporušil. [7] Žalovaný po vrácení věci soudem rozhodnutím ze dne 6. 10. 2020, č. j. 37601/20/5200-11432-711891, v plném rozsahu vyhověl nároku stěžovatele na slevu na dani za jednotlivá zdaňovací období a vrátil mu přeplatek na dani za tato období ve výši 291 001 944 Kč. Přeplatek na dani se skládal z částky 290 249 625 Kč, tedy přeplatku na dani z příjmů právnických osob za roky 2011 až 2017 a částky 752 319 Kč, předepsaných úroků z prodlení za roky 2011 až 2013. Stěžovateli byl přiznán ve vztahu ke zdaňovacím obdobím 2011 až 2017 platebním výměrem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 168622/20/4300-12711-105365, úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 134 514 682 Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, neboť měl za to, že úrok mu nebyl přiznán v celé zákonné výši; žalovaný odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. [8] V žalobě stěžovatel namítal nesprávně určenou výši přiznaného úroku; tvrdil, že mu nebyl přiznán úrok z přeplatku na dani z příjmů za roky 2011–2017 za časová období, která v žalobě dále podrobně specifikoval, ve kterých byl přeplatek na dani držen orgány finanční správy. Stěžovatel nesouhlasil s žalovaným, že zcela dobrovolně hradil částky převyšující přeplatek na dani. To je i v rozporu s tvrzením orgánů finanční správy, které konstantě tvrdily, že rozhodnutím o námitkách, resp. protokolem z kontroly z roku 2012 bylo závazně rozhodnuto o údajném zániku investiční pobídky a o neexistenci nároku na slevu na dani. Daňové orgány v řízeních za roky 2011 až 2017 fakticky jednaly přesně tak, jako by tato rozhodnutí pro ně závazná byla. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí o námitkách představovalo rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 254 daňového řádu, které bylo nezákonné, způsobené nesprávným úředním postupem a na základě kterého a v souvislosti s nímž následně vznikl přeplatek na dani za zdaňovací období 2011 až 2017. Další rozhodnutí orgánů finanční správy tvořila s rozhodnutím o námitkách, resp. protokolem o kontrole, jeden ucelený komplex pokračujících a na sebe vzájemně navázaných nezákonných rozhodnutí a dalších postupů, které společně představovaly jedno pokračující nezákonné jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu způsobené nesprávným úředním postupem a na základě kterých nebo v souvislosti s nimi vznikl přeplatek na dani. Pokud správce daně ve dnech 3. 9. 2015 a 4. 9. 2015 vydal najednou tři obsahově totožné platební výměry za zdaňovací období 2011 až 2013, bylo jednoznačné, že zcela stejným způsobem správce daně rozhodne i ohledně dalších zdaňovacích období, což se také stalo. Tento vliv je zřejmý z rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2017, kterým potvrdil předchozí platební výměry správce daně. V důsledku tohoto rozhodnutí žalovaného bylo opět konstatováno, že sleva na dani nikdy nevznikla, resp., že investiční pobídka údajně zanikla již před více než před 10 lety podpisem smlouvy o projektu ze dne 9. 5. 2007. Pokud stěžovatel po rozhodnutí ze dne 25. 6. 2017 platil jakékoliv další platby, resp. zálohy na daň z příjmů ve výši odpovídající závěrům tohoto rozhodnutí žalovaného, nemohlo se jednat o „zcela dobrovolné platby“, jak tvrdí žalovaný, nýbrž platby, které byly jednoznačně činěny na základě a v souvislosti se shora uvedenými pravomocnými rozhodnutími. Veškeré platby, které stěžovatel učinil před tímto datem, je tak zapotřebí považovat za přeplatek na dani v souvislosti s pravomocnými platebními výměry za roky 2011 až 2014 ve smyslu § 254 daňového řádu. [9] Stěžovatel namítl, že žalovaný při výkladu § 254 daňového řádu zcela pominul obsah a účel tohoto ustanovení, kterým je právě kompenzace újmy daňového poplatníka za celé neopr