5 Afs 293/2023 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 293/2023- 27 - text  5 Afs 293/2023 - 31 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: Bc. Č. L., zastoupen Mgr. Et Bc. Michaelem Hessem, advokátem se sídlem Národní 60/28, Praha 1, proti žalovanému: Státní zemědělský intervenční fond, se sídlem Ve Smečkách 801/33, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2023, č. j. 6 A 13/202344, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: [1] Kasační stížností brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který zamítl stěžovatelovu žalobu proti nezákonnému zásahu, který měl spočívat v nevrácení vratitelného přeplatku v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně dle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). [2] Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 5. 2014, č. j. SZIF/2014/0145500, uložil stěžovateli dle zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o SZIF“) povinnost vrátit část finančních prostředků ve výši 448 429, 86 Kč poskytnutých v rámci opatření zalesňování zemědělské půdy. Stěžovatel uvedenou povinnost dne 3. 11. 2014 splnil (včetně penále za období od 24. 9. 2014 do 3. 11. 2014 ve výši 50.672,57 Kč). Rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 16. 1. 2018, č.j. 1386/2018MZE14132, bylo posléze rozhodnutí ze dne 5. 5. 2014 pro rozpor s právními předpisy zrušeno a řízení zastaveno. Žalovaný poté stěžovateli vrátil jistinu nezákonně postižené částky, nevrátil však požadovaný přeplatek v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně a souvisejícího úroku z vratitelného přeplatku. Stěžovatel požádal dne 4. 10. 2022 o vrácení přeplatku v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu ve znění účinném ke dni 4. 11. 2014 a o vrácení úroku z vratitelného přeplatku dle § 155 odst. 5 daňového řádu účinného do 31. 12. 2020 a dle § 253a daňového řádu účinného od 1. 1. 2021. Žalovaný reagoval odpovědí ze dne 13. 10. 2022, kde odmítl žádosti vyhovět. Dne 21. 11. 2022 doručil stěžovatel Ministerstvu zemědělství jakožto nadřízenému správnímu orgánu žalovaného podnět na ochranu proti nečinnosti ve smyslu § 38 daňového řádu, ministerstvo však podnětu nevyhovělo. [3] Stěžovatel se v žalobě tvrdil, že žalovaný je orgánem veřejné moci, jenž spravuje peněžitá plnění, a je tak povinen postupovat v souladu s daňovým řádem při správě těchto peněžitých plnění dle § 106 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), včetně povinnosti vrácení specifikovaného vratitelného přeplatku a úroku z vratitelného přeplatku. Dle stěžovatele žalovaný měl povinnost vyplatit mu úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, ve znění účinném ke dni 4. 11. 2014 nejpozději do 15 dnů od vzniku nároku na vratitelný přeplatek, tj. od zrušení nezákonného rozhodnutí ze dne 5. 5. 2014 rozhodnutím ze dne 16. 1. 2018, tj. v tomto případě do 31. 1. 2018. Uplynutím této lhůty stěžovateli nárok nezaniká. Dle § 160a daňového řádu je stanovena lhůta pro zánik vratitelného přeplatku v délce 6 let od konce roku, ve kterém přeplatek vznikl. Vzhledem ke skutečnosti, že povinnost žalovaného nadále trvá, lze v nečinnosti žalovaného spatřovat nezákonný zásah proti stěžovateli. [4] Stěžovatel zejména namítal, že postup žalovaného při ukládání platebních povinností k peněžitému plnění (v podobě vrácení části dotace) je případem tzv. dělené správy ve smyslu § 161 daňového řádu; v souladu s § 161 odst. 2 daňového řádu žalovaný jako orgán veřejné moci věcně příslušný ke správě placení peněžitého plnění je v tomto rozsahu považován za správce daně. Stěžovatel jako osoba povinná k placení tohoto peněžitého plnění má stejná práva a povinnosti jako daňový subjekt při placení daní, tj. mimo jiné i právo na zákonný úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 odst. 1 daňového řádu, ve znění účinném ke dni 4. 11. 2014. K aplikaci § 254 daňového řádu ve znění účinném ke dni 4. 11. 2014, i na rozhodnutí orgánu v rámci tzv. dělené správy stěžovatel odkázal na nosný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2016 č.j. 9 Afs 128/201639. [5] Městský soud žalobní argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a žalobu zamítl. Vycházel z právní úpravy obsažené v zákoně o SZIF a v daňovém řádu, přičemž dospěl k závěru, že § 11a zákona o SZIF je svou povahou ustanovením speciálním, které předpokládá zvláštní postup a jiný postup (dle daňového řádu) tedy neumožňuje. Speciální povaha § 11a zákona o SZIF k úpravě zakotvené v daňovém řádu je dle názoru městského soudu zřejmá i bez toho, aby muselo být použití daňového řádu v zákoně o SZIF výslovně vyloučeno. Pokud tedy došlo k vyplacení dotace a následně postupem podle § 11a zákona o SZIF k řízení o vrácení dotace, uplatní se tato výlučná právní úprava také na postup týkající se uložení povinnosti vrácení dotace. Městský soud se rovněž ztotožnil s právním názorem žalovaného, že žalovaný nemá postavení správce daně (tzn. není správním orgánem, jemuž byla ve smyslu § 10 odst. 1 daňového řádu zákonem nebo na základě zákona svěřena působnost v oblasti správy daní), a tudíž po něm nelze požadovat úrok z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu, ve znění účinném ke dni 4. 11. 2014. Městský soud nepřisvědčil stěžovateli v jeho právním názoru, že žalovaný byl v rámci tzv. dělené správy ve smyslu § 161 daňového řádu povinen postupovat v souladu s daňovým řádem při správě peněžitých plnění, včetně povinnosti vrácení specifikovaného vratitelného přeplatku a úroku z vratitelného přeplatku. Dle městského soudu se fakticky jedná o situace, kdy orgán veřejné moci uloží peněžitou povinnost na základě speciálního zákona a v procesním režimu správního řádu, avšak v oblasti placení, evidence, zajištění či vymáhání se pohybuje v režimu daňového řádu. Městský soud zdůraznil, že podmínkou aplikace režimu dělené správy je, aby příslušná právní úprava, která upravuje ukládání určitého peněžitého plnění, obsahovala ustanovení, kterými na použití daňového řádu odkazuje. Takovým ustanovením je sice obecně zejména § 106 odst. 3 správního řádu, jak namítá stěžovatel; v posuzovaném případě však podle přesvědčení městského soudu nelze § 106 odst. 3 správního řádu aplikovat, neboť zákon o SZIF obsahuje vlastní právní úpravu v § 11a. K aplikaci § 254, resp. 253a daňového řádu tedy v daném případě nelze přistoupit a žalovaný nepochybil, pokud nevyhověl stěžovatelově žádosti. [6] Městský soud nepřisvědčil stěžovateli, že na danou věc lze vztáhnout závěry jím odkazované judikatury Nejvyššího správního soudu, především rozsudků ze dne 27. 5. 2015 č. j. 6 As 152/201478, a ze dne 15. 9. 2016, č. j. 9 Afs 128/201639. Uvedené rozsudky totiž cílí na odlišnou právní situaci, neboť se netýkají postupu dle zákona o SZIF; nelze z nich tudíž dovodit, že by stěžovateli v souvislosti s nezákonným odebráním poskytnuté dotace náležel úrok z neoprávněného jednání správce daně a úrok z vratitelného přeplatku. Ani stanoviska Veřejného ochránce práv, na které stěžovatel na podporu své argumentace odkazoval (zejm. sp. zn. 478/2020/VOP, sp. zn. 6044/2018/VOP, sp. zn. 3816/2017/VOP a sp. zn. 5221/2014/VOP), nejsou způsobilá přisvědčit skutečnosti, že by stěžovateli v souvislosti s odebráním poskytnuté dotace náležel úrok z neoprávněného jednání správce a úrok z vratitelného přeplatku. Stanoviska Veřejného ochránce práv se netýkají zákona o SZIF a nijak tedy neobjasňují spornou otázku v posuzované věci. [7] V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [8] Dle stěžovatele dospěl městský soud v odůvodnění rozsudku k chybnému právnímu závěru, že § 11a zákona o SZIF je speciálním ustanovením, které předpokládá zvláštní postup a postup podle daňového řádu tedy neumožňuje. Stěžovatel namítá, že rozsah aplikace správního řádu a daňového řádu je určen zejména tím, zda zvláštní právní předpisy obsahují dostatečně komplexní úpravu, či nikoliv. Stěžovatel poukazuje v kasační stížnosti na skutečnost, že § 11a zákona o SZIF upravuje postup při vrácení dotace a vymáhání penále, avšak neobsahuje jakoukoliv úpravu týkající se neoprávněného vymáhání vrácení dotace a s tím související kompenzaci příjemce. Dále namítá, že samotný zákon o SZIF nevylučuje použití daňového a správního řádu. Stěžovatel opakuje svoji žalobní argumentaci, tvrdí, že žalovaný je správním orgánem, tudíž je povinen postupovat podle § 106 odst. 3 správního řádu. Toto ustanovení obsahuje odkaz na daňový řád, tudíž se stěžovatel domnívá na rozdíl od městského soudu,