5 Afs 76/2023 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 76/2023- 40 - text  5 Afs 76/2023 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: PON Praha a. s. , se sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1, zast. JUDr. Petrem Loudou, advokátem, se sídlem Náměstí Na Sádkách 702, Dolní Břežany, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 11 Af 1/202354, t a k t o: I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á. O d ů v o d n ě n í: [1] Kasační stížností ze dne 9. 5. 2023 se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2022, č. j. 40218/22/530022441704561; tímto byla zamítnuta odvolání proti dodatečným platebním výměrům ze dne 20. 7. 2021, č. j. 6194353/21/200152524110749, č. j. 6194961/21/200152524110749 a č. j. 6195462/21/200152524110749, ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období III. a IV. čtvrtletí roku 2017 a I. čtvrtletí roku 2018. [2] Správce daně neuznal stěžovateli nároky na odpočet daně z přidané hodnoty uplatněné na základě sedmi přijatých daňových dokladů od dodavatele P. F. MOST s. r. o., neboť stěžovatel neprokázal, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, že se jednalo o reálné obchodní případy, neprokázal tedy naplnění základních hmotněprávních podmínek pro uplatnění nároku na odpočet daně dle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění platném a účinném pro předmětná zdaňovací období. [3] Stěžovatel v podané žalobě namítl, že daňové orgány porušily jeho procesní práva v průběhu daňové kontroly, tvrdil, že rozhodnutí žalovaného je zatíženo podstatnou vadou, pročež je nezákonné, provádění daňové kontroly bylo v rozporu se zákonem delegováno na druhou stranu republiky, přestože sídlo stěžovatele je v Praze. Opakovaně navrhl předložení důkazních prostředků v místě svého sídla, neboť osobní přítomnost správce daně při předání dokladů považoval za nutnou, aby mu byly osvětleny souvislosti. Namítl porušení § 85 odst. 2 daňového řádu, podle kterého je daňová kontrola prováděna u daňového subjektu. Dále tvrdil, že správce daně znemožnil zjištění skutkového stavu a současně porušil § 5 odst. 3 a § 7 odst. 2 daňového řádu. Podotkl, že žalovaný v odvolacím řízení navrhl místní šetření provést, avšak návrh termínu stěžovatele zůstal bez odezvy. [4] Městský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Nepřisvědčil stěžejní námitce, že postupem daňových orgánů bylo stěžovateli znemožněno předložit důkazní prostředky k prokázání svých tvrzení. Městský soud nezpochybnil, že zvláště při provádění daňové kontroly v rámci vybrané působnosti [§ 8 odst. 2 a § 10 odst. 4 písm. b) zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě, ve znění zákona č. 188/2016 Sb.] je důležité postupovat tak, aby byly respektovány zásady přiměřenosti (§ 5 odst. 3 daňového řádu), vstřícnosti a slušnosti (§ 6 odst. 4 daňového řádu) a hospodárnosti (§ 7 odst. 2 daňového řádu). Konstatoval, že stěžovatel však v daňovém řízení ani v žalobě neuvedl, jaké konkrétní důkazní prostředky hodlal ve svém sídle předložit, aby bylo možné posoudit, zda by bylo nepřiměřené, nehospodárné a v rozporu se zásadou vzájemné součinnosti (§ 6 odst. 2 daňového řádu) konkrétní důkazní prostředky předložit například jejich zasláním v listinné či elektronické podobě, případně podáním u jiného správce daně, případně spolu s podáním odvolání. Zásadě hospodárnosti naopak neodpovídá, aby správce daně či žalovaný přistoupili k provedení místního šetření za situace, kdy stěžovatel nespecifikoval, jaké konkrétní důkazy a k prokázání jakých konkrétních skutečností hodlal předložit, aby bylo možné vyhodnotit jejich relevanci a způsobilost prokázat rozhodné skutečnosti a posoudit účelnost místního šetření, na což poukázal již správce daně ve zprávě o daňové kontrole (s. 39). Městský soud poukázal na to, že důkazní prostředky nespecifikoval stěžovatel ani v podaném odvolání; za dané situace nelze vytýkat žalovanému, že k provedení místního šetření nepřistoupil. [5] Důvodnou neshledal městský soud ani námitku, že žalovaný pouze bez dalšího konstatoval, že stěžovatel nedoložil důkazní prostředky, a nijak nerozporoval nemožnost důkazních prostředků opustit sídlo stěžovatele; žalovaný se námitkou znemožnění předložit důkazní prostředky, včetně tvrzeného vzniku nákladů a nemožnosti důkazních prostředků opustit sídlo stěžovatele zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, poukázal mimo jiné na to, že nebylo nezbytné, aby se stěžovatel za účelem předložení nespecifikovaných důkazních prostředků dostavil osobně do místa provádění daňové kontroly; důkazní prostředky mohl zaslat například prostřednictvím datové schránky či prostřednictvím provozovatele poštovních služeb; stěžovatel neuvedl objektivní překážky, které by mu v tom bránily, ani netvrdil žádné objektivní překážky, pro které by důkazní prostředky nemohly opustit jeho sídlo. Připomněl také, že podání lze učinit i u správce daně nepříslušného k vedení řízení v dané věci, který podání postoupí podle § 75 daňového řádu příslušnému správci daně. Městský soud rovněž dodal, že údajné důkazní prostředky nepředložil stěžovatel ani v rámci odvolacího řízení, přestože odvolání podával Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, tedy v blízkosti svého sídla. [6] Městský soud rovněž poukázal na to, že stěžovatel pouze zcela obecně namítá, že se neztotožňuje s vysvětlením uvedeným v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž není úkolem soudu, aby za stěžovatele na základě zcela obecně vyjádřeného nesouhlasu domýšlel, jakou konkrétní argumentaci žalovaného považuje stěžovatel za nezákonnou. Podotkl, že pokud by soud akceptoval pouhý obecný nesouhlas s odůvodněním napadeného rozhodnutí, učinil by ze soudního řízení jen pokračování řízení správního, což je v rozporu s koncepcí správního soudnictví vymezenou soudním řádem správním. Soud připomíná, že není povinen vyzývat k upřesnění žalobní argumentace v situaci, kdy žaloba obsahuje alespoň jeden dostatečně konkrétní, tedy projednatelný žalobní bod (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 10 Afs 330/201636, bod 14) [7] Městský soud konstatoval, že pokud stěžovatel namítá, že od nepochopení jeho činnosti žalovaným se odvíjí absurdní požadavky, jakým způsobem měl důkazní břemeno unést, není zřejmé, v čem tyto absurdní požadavky spatřuje, a není úkolem soudu, aby to za stěžovatele domýšlel. Z napadeného rozhodnutí ani neplyne, že by daňové orgány trvaly na způsobu, jímž měl stěžovatel důkazní břemeno unést. Dle městského soudu požadavek na prokázání faktického uskutečnění plnění, u něhož stěžovatel uplatnil nárok na odpočet tak, jak deklaroval, odpovídá § 92 odst. 3 daňového řádu a zákonným podmínkám pro uplatnění nároku na odpočet [§ 72 a § 73 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty]. Dle městského soudu veškerá argumentace v podané žalobě stojí na tvrzení, že místní šetření ve svém sídle navrhl stěžovatel též z důvodu, aby nespecifikované osoby pracující na projektu dotyčnému pracovníkovi „vysvětlily, co je jejich činností a absurdnost jeho požadavků“; městský soud opakovaně zdůraznil, že stěžovateli byl dán v daňovém řízení dostatečný prostor k tomu, aby se k deklarovaným plněním vyjádřil, případně i objasnil předmět činnosti svých pracovníků či vyjádřil nesouhlas s požadavky správce daně stran důkazního břemene; stěžovatel nijak netvrdí, proč by případná vysvětlení bylo třeba poskytnout v rámci místního šetření; měl možnost se k věci vyjádřit též na jednání konaném dne 5. 12. 2018, při němž ovšem nebyl schopen na dotazy správce daně týkající se plnění konkrétně odpovědět; nadto stěžovatel ani v žalobě netvrdí, jaká konkrétní vysvětlení o povaze jeho činnosti daňové orgány postrádaly a jak to ovlivnilo hodnocení předložených důkazů, resp. závěr o neprokázání naplnění podmínek pro odpočet DPH, pouze uvádí, že pracovníci správy daní problematice nerozumí. Městský soud odkázal na obsah daňového spisu, z něhož neplyne, že by stěžovatel v průběhu daňového řízení výslovně navrhl provedení místního šetření z tohoto důvodu; ve vyjádření k výsledku kontrolního zjištění ze dne 11. 8. 2022 uvedl, že navrhuje předložit důkazní prostředky u svého místně příslušného správce daně (tedy nikoli místní šetření) též z důvodu, aby je mohl doplnit vysvětlením či ukázkou funkčnosti s tím, že na místě by mohl zodpovědět případné doplňující otázky. Městský soud zdůraznil, že potřebu doplňujících vysvětlení či ukázky při místním šetření lze posuzovat pouze ve vztahu ke konkrétním důkazním prostředkům, přičemž stěžovatel neuvedl