5 As 281/2023 — Nejvyšší správní soud

5 As 281/2023- 23 - text  5 As 281/2023 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: L. K., zastoupen Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem Jablunkovská 852/44, Český Těšín, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 10. 2023, č. j. 60 A 52/202227, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 25. 10. 2023, č. j. 60 A 52/202227, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: [1] Kasační stížností brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 8. 4. 2022, č. j. KUZL 27815/2022 ve věci dodatečného povolení stavby. [2] Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 30. 8. 2021, č. j. MěÚRpR/071189/2021, byla podle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, dodatečně povolena stavba nazvaná „stavební úpravy objektu ve dvoře na st. p. č. XA v k. ú. R. p R. směřující ke změně účelu užívání ze skladu na služební byt náležící k občanské vybavenosti s č. p. XE, R. p. R.“. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které stěžovatel svým rozhodnutím zamítl. [3] Žalobce byl účastníkem stavebního řízení z titulu vlastnictví sousedního pozemku p. č. XC; stavba, která je předmětem tohoto řízení, se nachází 3,5 metru od rodinného domu č. p. XD umístěného na parcele žalobce. Z jižní strany je stavba vzdálena 3,8 metru od objektu občanské vybavenosti č. p. XE, který se nachází na p. č. XB. Žalobce nesouhlasil se změnou účelu užívání stavby z důvodu nesplnění podmínky pro rozestupy jednotlivých nemovitostí stanovené v § 25 odst. 2 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), konkr. musí být dodržena minimální odstupová vzdálenost 4 metrů v případě dvou rodinných domů, jelikož žalobce považuje posuzovanou stavbu po schválení změny užívání za rodinný dům ve smyslu § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. [4] Žalobce v žalobě namítal, že povolená stavba, služební byt, je rodinným domem, jelikož splňuje definici dle § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., jedná se o stavbu pro trvalé bydlení; bytem definovaným ve vyhlášce č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších úprav (dále jen „vyhláška o technických požadavcích na stavby“), se rozumí „soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen“. Dle žalobce není tedy možné činit rozdíly mezi služebním a běžným bytem a je tudíž nutné jej považovat za rodinný dům dle § 2 písm. a) bod 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Namítal, že nebudou zachovány odstupové vzdálenosti od jeho domu stanovené v § 25 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., proto neměl být záměr dodatečně povolen. Dle žalobce je objekt jako rodinný dům fakticky užíván, což stavebník deklaroval v jiném řízení; postup správních orgánů označil za rozporný s § 111 odst. 2 stavebního zákona, protože neověřily účinky budoucího užívání stavby. [5] Krajský soud dospěl v odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že rozhodnutí stěžovatele je nepřezkoumatelné; shledal, že žalobce může být dotčen na svých věcných právech z toho důvodu, že užívání skladu má na okolí jiné účinky než užívání služebního bytu, jelikož sklad je zpravidla užíván v pracovní době ve všední dny, kdežto služební byt má sloužit k trvalému bydlení osob v blízkosti žalobcova domu. Dle krajského soudu stěžovatel fakticky změnil právní názor stavebního úřadu, protože dospěl k závěru, že se § 25 vyhlášky č. 501/2006 Sb. na věc aplikuje, byť pouze v rozsahu odstavce 1; odstavec 2 se pak dle stěžovatele neaplikuje nikoliv z důvodů popsaných v § 1 odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb., ale proto, že se stavba po provedení záměru a změně účelu užívání nestane rodinným domem. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel byl povinen se ve svém rozhodnutí zabývat tím, zda se budova, ve které má být záměr realizován, stane po změně účelu využití stavbou rodinného domu ve smyslu § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Toto ustanovení upravuje několik podmínek, které musí být kumulativně splněny, aby bylo možné konkrétní stavbu označit za rodinný dům. Předně se musí jednat o stavbu, u které více než polovina podlahové plochy odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení (podmínka č. 1), dále musí být k tomuto účelu určena (podmínka č. 2) a může mít nejvýše tři byty, dvě nadzemní a jedno podzemní podlaží a podkroví (podmínka č. 3). Krajský soud uzavřel, že lze z tvrzení stěžovatele dospět k závěru, že není splněna podmínka č. 1 týkající se podlahové plochy odpovídající požadavkům na trvalé rodinné bydlení. Podle krajského soudu, pokud měl stěžovatel za to, že posuzovaná stavba není samostatnou budovou, nýbrž je součástí většího celku, byl povinen přezkoumatelně vyčíslit poměr podlahové plochy, která odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení, a ploch ostatních, což ale neučinil. Ohledně objektu č. p. XE potřebné skutkové okolnosti dle krajského soudu ze správního spisu nevyplývají; není zřejmé, co se v daném objektu nachází, resp. zda se v něm (resp. spíše v jeho části) nachází nějaký další prostor, jehož podlahová plocha odpovídá požadavkům na trvalé rodinné bydlení. [6] V kasační stížnosti stěžovatel namítá kasační důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [7] Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky, zda dodatečně povolená stavba po změně účelu užívání na služební byt je rodinným domem a vztahuje se tak na ni úprava § 25 odst. 2 vyhlášky 501/2006 Sb. Stěžovatel ve svém rozhodnutí vyjádřil právní názor týkající se služebního bytu, v němž předestřel úvahu, že v případě služebního bytu se nejedná o trvalé bydlení, ale jedná se pouze o bydlení přechodného typu. Na základě této skutečnosti se tudíž nejedná o stavbu ve smyslu § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Dle stěžovatele proto nebylo nutné zkoumat splnění kumulativních podmínek, které vymezil ve svém odůvodnění krajský soud ve spojitosti s naplněním definice stavby jako rodinného domu dle § 2 písm. a) bodu 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Poukázal na to, že pojem služebního bytu je vymezen v § 2297 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí za žalobce konstruoval přímé dotčení jeho věcných práv, aniž by se zabýval skutečností, zda toto dotčení bude znamenat zásah do práv žalobce nad míru přiměřenou místním poměrům, když tuto úvahu z důvodu absence obdobné námitky žalobce ve stavebním řízení neučinily správní orgány. Dále nepřezkoumatelnost spatřuje stěžovatel v nedostatečném odůvodnění hodnocení závěrů krajským soudem, které nadto ani stěžovatel ve svém rozhodnutí neučinil. [8] Stěžovatel dále upozornil na nedostatečnou právní úpravu týkající se služebních bytů v oblasti stavebního práva, která je často suplována v rámci územního plánování. Zde je v rámci přípustných činností formulována možnost umístění služebních bytů do ploch, které dle územního plánu nejsou určeny k bydlení, např. do ploch výroby a skladování, veřejné zeleně, občanské vybavenosti, dopravní či technické infrastruktury. Stěžovatel poskytl příklady výskytu pojmu „služební byt“ v návrzích územních plánů Zlínského kraje, kde je definováno, že je možné umístit služební byt například do objektů občanské vybavenosti za účelem přechodného bydlení osob ze služebních důvodů či výkonu jejich zaměstnání. Závěrem stěžovatel připomněl, že dotčený orgán územního plánování vydal kladné stanovisko ke změně účelu užívání posuzované stavby, která má být služebním bytem. [9] Žalobce se ke kasační stížnosti, která mu byla zaslána, nevyjádřil. [10] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a jedná za něj k tomu pověřená osoba s náležitým právnickým vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). [11] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí va