5 As 77/2022 — Nejvyšší správní soud

5 As 77/2022- 40 - text  5 As 77/2022 - 45 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Ing. R. D., Ph.D., zastoupen Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 6 A 105/202065, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 14. 11. 2019, č. j. MSP52/2019OINSSRIS/11, žalovaný dle § 10 odst. 1 písm. a) bodu 2. zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, v relevantním znění (dále jen „zákon o insolvenčních správcích“), pozastavil žalobci právo vykonávat činnost insolvenčního správce do dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bude skončeno trestní řízení vedené s žalobcem. Usnesením policejního orgánu, konkrétně Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Ostrava, ze dne 12. 6. 2019, č. j. NCOZ3504108/TČ2019417704F, bylo totiž zahájeno trestní stíhání žalobce, a to pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v relevantním znění (dále jen „trestní zákoník“), ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a pro pokus zvlášť závažného zločinu maření spravedlnosti podle § 21 odst. 1, § 347a odst. 1, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, rovněž ve formě spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Dle žalovaného se jedná o trestnou činnost, která ohrožuje důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. [2] Žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobce je trestně stíhán pro spáchání dvou úmyslných trestných činů, konkrétně pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti a pokus zvlášť závažného zločinu maření spravedlnosti, oba ve formě spolupachatelství. Prvního trestného činu se měl žalobce společně se svým bratrem, Ing. M. D., podle policejního orgánu dopustit tím, že po vzájemné dohodě zastřeli původ části finančních prostředků ve výši 9 000 000 Kč, které měl Ing. M. D. získat jako výnos z (v usnesení specifikované) trestné činnosti, přičemž žalobce musel podle policejního orgánu vědět, že se jedná o finanční prostředky pocházející z trestné činnosti jeho bratra. Žalobce a jeho bratr měli poté, co dne 16. 9. 2013 proběhly mj. v bytě žalobcova bratra a v dalších prostorách prohlídky, vyhotovit smlouvu o bezúročné půjčce na částku 9 000 000 Kč mezi věřitelem Ing. M. D. a dlužníkem žalobcem. Platbu na účet svého bratra měl zadat Ing. M. D. dne 18. 9. 2013, přičemž uvedenou smlouvu o půjčce měl bratr žalobce předložit na výzvu banky dne 19. 9. 2013 jako podklad k převodu finančních prostředků a samotný převod byl podle policejního orgánu uskutečněn následujícího dne. Pohledávka Ing. M. D. vůči žalobci byla následně zajištěna policejním orgánem jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Poté, co byl žalobce dne 6. 3. 2019 vyzván k úhradě uvedené částky Krajským soudem v Ostravě, měl žalobce se svým bratrem Ing. M. D. vytvořit antedatovanou darovací smlouvu, která byla opatřena datem 17. 9. 2013 a dle které Ing. M. D. daruje a postupuje žalobci svou pohledávku vzniklou z titulu výše specifikované smlouvy o půjčce uzavřené dne 13. 9. 2013. Druhý trestný čin pak podle policejního orgánu spočíval v tom, že měl žalobce spolu s Ing. M. D. předložit dne 12. 3. 2019 Krajskému soudu v Ostravě v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 77 T 1/2016 kopii dané darovací smlouvy, aby byla v řízení použita jako pravá s cílem předstírat, že pohledávka Ing. M. D. vůči žalobci neexistuje, tedy zabránit vymáhání této pohledávky a získat neoprávněný majetkový prospěch ve výši 9 000 000 Kč. [3] Žalovaný zdůraznil, že insolvenční správce představuje tzv. prodlouženou ruku soudu. Právě on je pro soud klíčovým zdrojem informací a osobně zodpovídá za provádění úkonů, které zásadním způsobem ovlivňují průběh a osud insolvenčního řízení. Skutky, které jsou žalobci kladeny za vinu, představují jak závažnou majetkovou kriminalitu, tak narušení fungování celého justičního systému, jde tedy o komplexní kriminalitu, která je vyšetřována Národní centrálou proti organizovanému zločinu. Tím je zpochybněna nejen žalobcova odbornost (procesní subjekty i osoby mimo insolvenční řízení u insolvenčního správce legitimně předpokládají určité odborné znalosti, dovednosti, určitý standard odborné péče a vůči správě majetkové podstaty péči řádného hospodáře), ale také jeho morální integrita. Žalovaný též připomněl, že pojem „výkon funkce insolvenčního správce“ nelze ztotožňovat s výkonem této funkce v konkrétním insolvenčním řízení. Zákonem chráněný zájem je třeba naopak chápat jako výkon funkce insolvenčního správce obecně. V tomto smyslu proto popsaná obvinění žalobce, s ohledem na charakter a roli insolvenčního správce, představují ohrožení důvěry veřejnosti v řádný výkon funkce insolvenčního správce. [4] Žalovaný v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí poukázal též na to, že se ze strany žalobce nemělo jednat o ojedinělý exces, ale o déle trvající stav, který s ohledem na charakter trestné činnosti, z níž byl žalobce obviněn, představuje zásadní zpochybnění odborných i morálních kvalit žalobce jako insolvenčního správce, což značně ohrožuje zájem chráněný zákonem, kterým je důvěra v řádný průběh insolvenčních řízení. Žalovaný připomněl také to, že žalobce zároveň působí jako soudní znalec v oboru ekonomiky, přičemž účastníci insolvenčních řízení si mohou zcela legitimně klást otázku, zda je takový insolvenční správce ve světle trestního stíhání opravdu schopen dostát svým zákonným povinnostem. Nároky na morální integritu insolvenčního správce nelze marginalizovat, a to jak s ohledem na částečně veřejnoprávní postavení insolvenčního správce v systému justice, tak i s ohledem na legislativní vývoj, který směřuje ke zpřísňování podmínek pro výkon této činnosti. Na základě těchto skutečností tedy žalovaný dospěl k závěru, že pozastavení žalobcova práva vykonávat činnost insolvenčního správce je na místě. Trestní obvinění žalobce intenzivně ohrožují důvěru veřejnosti v řádný výkon činnosti insolvenčního správce, a to do té míry, že nelze připustit, aby nebylo na probíhající trestní stíhání žalobce reagováno. [5] Žalovaný dospěl k závěru, že užití práva pozastavit výkon činnosti insolvenčního správce obstojí i v testu proporcionality. Žalovaný považoval dané řešení za vhodné, neboť zamezí tomu, aby trestně stíhaný insolvenční správce byl ustanovován do funkce v nových insolvenčních řízeních, čímž bude naplněn ochranný účel normy a legitimní cíl tohoto opatření, totiž ochrana důvěry veřejnosti v řádný průběh insolvenčních řízení. Takové opatření je též potřebné, neboť zákon nedává k dispozici jiný mírnější prostředek, který by na vzniklou situaci mohl reagovat. Dle žalovaného byla splněna též podmínka přiměřenosti takového opatření, neboť je dočasného charakteru a je jím sledován legitimní cíl ochránit důvěru v řádný výkon funkce insolvenčního správce. Ekonomický dopad na žalobce je zmírněn tím, že dané opatření má přímé účinky pouze pro futuro, přičemž ve stávajících řízeních je vážení proporcionality zásahu v rukou příslušného insolvenčního soudu, které podle § 31 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), může insolvenčního správce, jemuž bylo pozastaveno právo vykonávat činnost insolvenčního správce podle zákona o insolvenčních správcích, odvolat z funkce. S ohledem na charakter trestných činů, z jejichž spáchání je žalobce obviněn, má žalovaný za to, že s plynutím času nelze očekávat snížení intenzity ohrožení zájmu chráněného zákonem. Obvinění z dané trestné činnosti totiž zásadním způsobem zpochybňuje věrohodnost žalobce jako insolvenčního správce. Proto je nezbytné pozastavit právo žalobce vykonávat činnost insolvenčního správce do doby, než bude vydáno pravomocné rozhodnutí, jímž skončí trestní řízení zahájené na základě zmiňovaného usnesení policejního orgánu. [6] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného rozklad, který ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 23. 7. 2020, č. j. MSP3/2020ODKAROZ/4, zamítla. Ministryně spravedlnosti považovala prvostupňové správní rozhodnutí za zcela přezkoumatelné a vydané v souladu se zákonem; ztotožnila se s hodnocením žalovaného. [7] Proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 6 A 105/202065, zamítl. Městský soud konstatoval, že pokud žalobce v žalobě uvádí, že se žalovaný neřídil východisky pro výklad