5 Azs 123/2024 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 123/2024- 50 - text  5 Azs 123/2024 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. K., zastoupený Mgr. Pavolem Kehlem, advokátem se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 2 A 7/202469, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, č. j. 2 A 7/202469, a rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2024, č. j. OAM391252/PP2022, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti ve výši 24 450 Kč k rukám jeho zástupce Mgr. Pavola Kehla, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci jde o posouzení důvodu zamítnutí žádosti cizince o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo vnitra spatřovalo důvodné nebezpečí, že by cizinec mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, výlučně v jeho trestní minulosti a aktuálně probíhajícím trestním řízení. [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) je občanem Republiky Uzbekistán. Dne 22. 3. 2022 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Uvedl v ní, že se považuje za rodinného příslušníka své dcery, M. K., narozené dne X, která je občankou České republiky. Tuto skutečnost měl žalovaný v řízení o žádosti za prokázanou. [3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2024, č. j. OAM391252/PP2022, žádost stěžovatele zamítl podle § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovil stěžovateli lhůtu k vycestování z území České republiky, která činí 35 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. [4] Ze správního spisu vedeného v řízení o žádosti se podává, že Policie České republiky (dále jen „policie“) již v lednu 2013, poté, co byl zjištěn neoprávněný pobyt stěžovatele na území České republiky, rozhodla o jeho správním vyhoštění. V návaznosti na pobytovou kontrolu v srpnu 2014, při níž bylo zjištěno, že stěžovatel neopustil území, policie v říjnu 2014 znovu rozhodla o správním vyhoštění. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „obvodní soud“) rozsudkem ze dne 8. 2. 2016, sp. zn. 8 T 80/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 6 To 138/2016, uznal stěžovatele vinným spácháním přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 6 To 130/2017, kterým zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 8 T 80/2015, stěžovatele uznal vinným spácháním zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců nepodmíněně. Uložený trest odnětí svobody byl vykonán dne 30. 11. 2017, odsouzení ale dosud nebyla zahlazena. [5] V rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že stěžovatel byl „opakovaně, celkem dvakrát, odsouzen […] za spáchání úmyslných trestných činů“, a tudíž vzhledem k jeho „opakované trestné činnosti“ bylo namístě po něm vyžadovat ujištění, že od něj riziko opětovného narušení veřejného pořádku nehrozí a že žije řádným životem. Žalovaný přihlédl také k tomu, že stěžovatel byl v době vydání jeho rozhodnutí trestně stíhán pro pokračující zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 1, odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), písm. d) trestního zákoníku, dílem spáchaný jako dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Ačkoli stěžovatel nebyl pro tyto skutky pravomocně odsouzen a je na něj třeba nahlížet jako na nevinného, podle žalovaného při zvažování možného rizika narušení veřejného pořádku bylo třeba vzít v úvahu také tyto skutečnosti, včetně toho, že projevil zájem na uzavření dohody o vině a trestu, jejímž základním předpokladem je přiznání viny obviněného. [6] Právě ve výše shrnuté trestní historii a poznatku o probíhajícím trestním řízení spatřoval žalovaný důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl narušit veřejný pořádek. Probíhající trestní řízení ve věci spáchání dvou úmyslných trestných činů je podle žalovaného důležitým, neli tím nejdůležitějším aspektem, který je při posuzování možného rizikového chování třeba zohlednit. Žalovaný totiž nemá zákonné oprávnění jiným způsobem vstupovat do soukromé sféry stěžovatele a v tomto ohledu je odkázán na to, co mu stěžovatel sdělí. Podle žalovaného stěžovatel svým chováním skutečně, aktuálně a dostatečně závažně ohrozil základní zájem společnosti na respektování právního řádu. [7] Předmětem posouzení žalovaného byla také právní otázka, zda zamítnutí žádosti stěžovatele nemůže vést k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život zaručeného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V této souvislosti žalovaný zohlednil, že bývalá partnerka stěžovatele, matka jeho dcery, má nezletilého syna A. U něj sice nebyla věrohodně prokázána rodinná vazba vůči stěžovateli, který není jako otec zapsán v rodném listu, stěžovatel i matka však tvrdí, že jde o jeho syna. Do dubna 2023 žil stěžovatel s dětmi ve společné domácnosti. Nyní se podílí na výchově své dcery, s oběma dětmi se vídá pravidelně o víkendu a na základě dohody s matkou na ně hradí výživné, případně jiné výdaje. Podle žalovaného bude faktická péče o děti zajištěna i bez přítomnosti stěžovatele na území, a to jejich matkou, která jim v současnosti poskytuje každodenní péči. Nic nebrání tomu, aby stěžovatel i bez povoleného pobytu na území byl se svými dětmi v každodenním telefonickém kontaktu, jak je tomu i nyní. Přestože bude osobní kontakt ztížen, neznamená to, že bude vyloučen. Stěžovatel svou rodinu bude moci navštěvovat. [8] Jdeli o příjmy, stěžovatel je na území České republiky dosahuje skrze stavební firmy, jejichž existence a provozování nevyžadují jeho povolení k pobytu. V případě návratu do Uzbekistánu nebude stěžovatel omezen zdravotním stavem ani věkem při získání zaměstnání či provozování samostatné výdělečné činnosti. Nadále tam žijí i jeho rodiče, sourozenci a dva nezletilí synové. Rozhodnutí žalovaného tedy s ohledem na trestnou činnost stěžovatele nezasahuje nepřiměřeně do jeho rodinného života. Podle žalovaného ve věci převažuje veřejný zájem, aby se na území České republiky zdržovali pouze cizinci, kteří dodržují platné právní předpisy a jejichž pobyt není v rozporu se zájmy České republiky. [9] Žalovaný rovněž připomněl, že dřívější řízení o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany vyústilo v udělení doplňkové ochrany s platností od 29. 5. 2017 do 29. 5. 2018 a řízení o jejím prodloužení bylo dne 29. 5. 2019 pravomocně zastaveno. O nové žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 16. 7. 2020, č. j. OAM996/ZAZA11P152019, tak, že mu ji neudělil. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla rozsudkem městského soudu ze dne 27. 12. 2021, č. j. 1 Az 38/202033, zamítnuta. Městský soud v něm přisvědčil závěru žalovaného, že občanům vracejícím se po dlouhodobém pobytu v zahraničí nehrozí v Uzbekistánu žádné sankce. [10] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud napadeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěrem, že vyhovění žádosti stěžovatele bránily skutečnosti, které lze podřadit pod § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Podle městského soudu předchozí odsouzení samo o sobě neodůvodňuje nebezpečí, že by stěžovatel mohl do budoucna závažným způsobem narušit veřejný pořádek, jednání naplňující znaky trestného činu však může mít celou škálu podob a nabývat různé společenské nebezpečnosti. V tomto směru bylo významné, že u stěžovatelem spáchaných trestných činů nešlo o „bagatelní trestnou činnost“, nýbrž o trestné činy různé povahy i závažnosti, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody. Ten stěžovatel vykonal dne 30. 11. 2017, jeho odsouzení nicméně dosud nebylo zahlazeno. Městský soud vzal také v úvahu široké spektrum trestné činnosti stěžovatele, která představuje skutečné ohrožení základních zájmů společnosti, ať již jde o z