7 As 144/2024 — Nejvyšší správní soud

7 As 144/2024- 31 - text 7 As 144/2024 - 35 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Davida Hipšra a Lenky Krupičkové v právní věci žalobkyně: WIP Reklama spol. s r. o., se sídlem Školní 2235/3, České Budějovice, zastoupena JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Tovačovského 3161/13, Kroměříž, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2024, č. j. 63 A 26/202387, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. [1] Výzvou ze dne 16. 5. 2023, č. j. KUJCK 61439/2023, žalovaný vyzval žalobkyni dle § 31 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též „zákon o pozemních komunikacích“), k odstranění reklamních zařízení umístěných v ochranném pásmu silnice I/3, par. č. 1155/1, v k. ú. České Budějovice 2 (dále též „reklamní zařízení“), a to do 5 pracovních dnů od doručení výzvy s tím, že v případě neodstranění zařízení přikročí k jejich odstranění na náklady žalobkyně. Ve výzvě uvedl, že reklamní zařízení jsou umístěna bez povolení silničního správního úřadu (odboru dopravy a silničního hospodářství Krajského úřadu v Českých Budějovicích). II. [2] Proti výzvě se žalobkyně bránila zásahovou žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 63 A 26/202353. Rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 7 As 263/202334, Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Plné znění rozsudku je přístupné na www.nssoud.cz. Dne 19. 6. 2024 vydal krajský soud v záhlaví označený rozsudek, kterým žalobu na ochranu před nezákonným zásahem zamítl. Podle krajského soudu k nezákonnému zásahu nedošlo. Aby mohlo dojít k odstranění zařízení, které spadá pod čl. II bodu 2 přechodných ustanovení zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též „novela č. 196/2013 Sb.“ či „zákon č. 196/2012 Sb.“), musí být naplněny tři podmínky. Konkrétně se musí jednat o zařízení nacházející se v silničním ochranném pásmu silnice I. třídy, zároveň musí jít o zařízení povolované silničním správním úřadem přede dnem nabytí účinnosti novely č. 196/2012 Sb., a musí jít o zařízení, které po uplynutí 5 let ode dne nabytí novely č. 196/2012 Sb., nemá vydáno nové povolení. K odstranění reklamního zařízení pak dojde bez ohledu na skutečnost, že bylo povoleno stavebním úřadem. Krajský soud konstatoval, že v případě reklamních zařízení provozovaných žalobkyní byly všechny uvedené podmínky splněny. Pokud si tedy žalobkyně po novele zákona o pozemních komunikacích neopatřila příslušné povolení silničního správního úřadu, postupoval žalovaný v souladu se zákonem, pokud žalobkyni z důvodu absence tohoto povolení vyzval k odstranění reklamních zařízení. Stejně tak neshledal krajský soud důvodné ani další námitky, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III. [3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Předně poukazovala na nepřezkoumatelnost a vadnost postupu krajského soudu. Dále namítala, že žalovaný a posléze městský soud aplikovali chybnou právní úpravu. Pro posouzení situace stěžovatelky totiž neměl být rozhodující zákon o pozemních komunikacích ve znění novely č. 196/2012 Sb., neboť reklamní zařízení byla zřízena před jeho účinností. Dle stěžovatelky není přípustné vyžadovat retroaktivní splnění podmínek, které byly změněny nebo rozšířeny po vydání povolení k umístění reklamního zařízení. Stěžovatelka v této souvislosti dále namítala, že zákaz retroaktivity podporuje princip legitimního očekávání, přičemž napadená výzva do tohoto principu zasahuje. Stěžovatelka dále namítala, že jí provozovaná reklamní zařízení nepředstavují žádné ohrožení veřejného zájmu ani nenarušují či neohrožují bezpečnost provozu. Výzva proto zároveň představuje i nepřiměřený zásah do jejího vlastnického práva a do práva na podnikání. Stěžovatelka je rovněž názoru, že krajský soud chybně posoudil splnění podmínek pro odstranění reklamních zařízení. Dle právní úpravy rozhodné v době vydání povolení k provozování nebyla reklamní zařízení umístěna v ochranném pásmu silnice, ale v souvisle zastavěném území obce, a zároveň se nejednalo ani o taková zařízení, která by musela být povolena silničním správním úřadem. Dle názoru stěžovatelky tak nebyly splněny podmínky pro odstranění reklamních zařízení, a napadená výzva proto představuje nezákonný zásah. S ohledem na uvedené proto stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV. [4] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že stěžovatelka odvozuje svoje oprávnění provozovat reklamní zařízení toliko od stavebního povolení, které však nebylo vydáno silničním správním úřadem a nepředstavuje proto oprávnění provozovat reklamní zařízení v ochranném pásmu I. třídy. Žalovaný je názoru, že reklamní zařízení nacházející se v ochranném pásmu silnice I/3 byla provozována bez povolení silničního správního úřadu, a proto výzva k jejich odstranění byla oprávněná. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti. [5] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka znovu uvedla, že podle zákona č. 196/2012 Sb. neměla být odstraněna všechna reklamní zařízení z ochranných pásem, ale pouze ta, která byla povolena silničním úřadem. V případě stěžovatelky se však nemůže jednat o zařízení, která by podléhala uvedené povinnosti, neboť byla povolena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Stěžovatelka přitom nebyla příslušným úřadem vyzvána, aby doplnila další povolení či souhlas. V. [6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [7] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, jeli jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky. Kasační stížnost je nutno považovat za přípustnou mj. tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl v původním rozsudku prvoinstančnímu soudu vady spočívající v nepřezkoumatelnosti. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009165). V intencích výše uvedeného a důvodů, pro které byl zrušen předcházející rozsudek krajského soudu, nelze námitky uplatněné v kasační stížnosti považovat za nepřípustné. [8] Soud neshledal ani žádný jiný důvod, který by bránil věcnému projednání kasační stížnosti. V nyní projednávané věci je za nezákonný zásah označována výzva žalovaného ze dne 16. 5. 2023 k odstranění reklamních zařízení. Judikaturou přitom bylo dovozeno, že výzva k odstranění reklamního zařízení je úkonem podle části čtvrté správního řádu a není proti ní přípustný opravný prostředek. Zároveň jde o faktický zásah, resp. pokyn správního orgánu ve smyslu § 82 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016, č. j. 6 As 69/201639). [9] Jelikož stěžovatelka v kasační stížnosti namítala mj. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, když uvedla, že krajský soud se dostatečně nevypořádal se všemi jejími námitkami uplatněnými v žalobě, zabýval se kasační soud předně tímto stížním důvodem. Bylo by totiž předčasné zabývat se dalšími kasačními námitkami, pokud by bylo napadené rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné. [10] Podle ustálené judikatury platí, že máli být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavníh