8 Ads 71/2023 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 71/2023- 88 - text  8 Ads 71/2023-94 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Petra Mikeše a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: Mgr. A. P., zastoupený JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník (dříve náměstek ministra vnitra pro státní službu), se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2021, čj. MV-72904-2/SR-2021, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, čj. 14 Ad 18/202164, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalobce byl podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, od 29. 10. 2015 přijat do služebního poměru v Ministerstvu vnitra a zařazen k výkonu státní služby na služební místo ministerský rada, v oddělení pobytového správního řízení Střední Čechy odboru azylové a migrační politiky (dále „OAMP“), s oborem státní služby 24. Vnitřní pořádek a bezpečnost státu. Následně, od 26. 6. 2019, byl přidělen na oddělení pobytu cizinců Praha, na služební místo ministerský rada, s oborem státní služby 24. Vnitřní pořádek a bezpečnost státu. Žalobce však po přidělení do Prahy nenastoupil k výkonu státní služby a v tomto stavu setrval až do skončení služebního poměru 23. 12. 2019 rozhodnutím kárné komise II. Stupně z 19. 12. 2019, čj. MV-139449-10/OSK-2019. [2] Žalobce následně neúspěšně žádal zaplacení náhrady újmy, jež mu vznikla při odvracení korupčního nebezpečí v rámci služebního úřadu. Dne 13. 1. 2020 proto podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, v níž po České republice – Ministerstvu vnitra požadoval zaplacení částky 57 595 Kč s příslušenstvím jako náhradu „nákladů/škod“ vzniklých žalobci v souvislosti s vytvářením protikorupčního prostředí na Ministerstvu vnitra a odhalováním protiprávní činnosti určitých úředníků na tomto ministerstvu. Náklady vyčíslil takto: 25 000 Kč za zastoupení advokátem v kárném řízení (advokát měl v kárném řízení pomoci s odhalením celé řady protiprávních postupů ze strany služebního orgánu), 22 595 Kč za doporučenou poštu a kopírovací služby a 10 000 Kč za ztrátu času. [3] Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl o žalobě usnesením z 10. 9. 2020, čj. 4 C 4/2020-59 (dále „usnesení obvodního soudu“), kterým řízení zastavil s následným postoupením věci státnímu tajemníku v Ministerstvu vnitra jako příslušnému služebnímu orgánu (dále „služební orgán“). Podle obvodního soudu se žalobce domáhal nároku souvisejícího s náklady, které mu měly vzniknout v souvislosti s výkonem služby ve služebním poměru podle zákona o státní službě. [4] Dne 4. 2. 2021 služební orgán žalobci oznámil zahájení řízení o nároku žalobce na zaplacení částky 57 595 Kč s příslušenstvím, která má představovat neproplacené náklady jeho činnosti v souvislosti s výkonem státní služby při vytváření protikorupčního prostředí ve služebním úřadu Ministerstvo vnitra a odhalování potenciální protiprávní činnosti úředníků tohoto ministerstva. [5] Rozhodnutím z 24. 3. 2021, čj. MV-172109-8/SST-2020 (dále „prvostupňové rozhodnutí“), služební orgán rozhodl o tom, že žalobci nenáleží částka 57 595 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že uvedenou částku nelze posoudit jako škodu vzniklou žalobci při plnění služebních úkolů, v přímé souvislosti s ním nebo pro plnění služebního úkolu. [6] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [7] Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Předně dospěl k závěru o své pravomoci podle § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V nyní projednávané věci správní (služební) orgány rozhodovaly o nároku na náhradu nákladů, které podle žalobce vznikly při výkonu státní služby. Rozhodnutí služebních orgánů tak jsou rozhodnutími ve věci služebního poměru žalobce podle § 10 odst. 2 zákona o státní službě, tedy v oblasti veřejné správy. Nic na tom nemění, že § 112 zákona o státní službě upravující náhradu nákladů odkazuje na zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Soud si byl vědom usnesení Městského soudu v Praze z 28. 7. 2021, čj. 62 Co 245/2021-62, kterým městský soud ohledně jiného žalobcem uplatněného nároku změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 z 30. 3. 2021, č. j. 8 C 271/2020-50, tak, že se nezastavuje řízení ve věci žaloby žalobce na zaplacení částky 280 899 Kč, neboť požadované plnění posoudil jako náhradu škody náležející do pravomoci civilních soudů. V popsané věci ovšem šlo o jiný nárok než v nyní projednávané věci. [8] Podle městského soudu se žalovaný vyjádřil k otázce marného uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí podle § 71 správního řádu, a proto je jeho rozhodnutí v této otázce přezkoumatelné. Městský soud se pak ztotožnil s žalovaným, že marné uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti nezakládá nárok na vyhovění této žádosti. V této souvislosti městský soud neprovedl výslechy svědků navržených žalobcem, kteří měli prokázat vědomost úředních osob o jejich povinnosti včas rozhodnout o žádosti žalobce. Tato skutečnost se totiž netýkala předmětu žaloby, kterým je náhrada nákladů žalobce vynaložených při výkonu státní služby. [9] Žalovaný se podle městského soudu zabýval i porušením zákazu postihovat oznamovatele protiprávního jednání podle nařízení vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu (dále „nařízení vlády č. 145/2015 Sb.“) a Občanskoprávní úmluvy o korupci (Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 3/2004 Sb. M. s.). Srozumitelně vysvětlil, že žalobce nevynaložil tvrzené náklady v souvislosti s výkonem služby, neboť předmětem jeho činnosti nebylo odhalování protiprávní činnosti úředníků na Ministerstvu vnitra a nebyl prováděním úkonů za tímto účelem ani pověřen svým představeným. Městský soud neprovedl výslechy žalobcem navržených osob, neboť měly prokázat, že opatření činěná proti žalobci byla motivována nevraživostí služebního orgánu vůči žalobci, tedy skutečnosti nerozhodné pro nyní projednávanou věc. [10] Ve vztahu k samotnému nároku žalobce městský soud vyšel z § 124 odst. 3 zákona o státní službě, podle nějž služební úřad odpovídá za škodu způsobenou státnímu zaměstnanci na jeho majetku, pokud mu tato škoda byla způsobena pro plnění jeho služebních úkolů. Dospěl k závěru, že vytváření protikorupčního prostředí a odhalování protiprávního jednání státních úředníků v Ministerstvu vnitra nelze podřadit pod výkon státní služby žalobce. Žalobce nebyl povinen takovou činnost z titulu svého služebního zařazení provádět. Žalobce netvrdil a ani neprokázal, že by byl takovou činností pověřen některou z osob uvedených v § 84 odst. 1 zákona o státní službě, které ukládají státnímu zaměstnanci úkoly. Tvrzená činnost žalobce tudíž byla dobrovolným postupem na základě jeho vlastního uvážení, za který nenáleží náhrada škody ze strany služebního úřadu. Městský soud pro úplnost doplnil, že žalobce by neuspěl ani v případě posouzení částky 57 595 Kč jako výdaje podle § 112 téhož zákona. I ten vyžaduje, aby náklady státnímu zaměstnanci vznikly v souvislosti s výkonem služby a umožňuje nahradit pouze určité druhy výdajů, mezi něž nepatří náklady na zastoupení advokátem v kárném řízení, náklady na poštovní a kopírovací služby ani náklady za ztrátu času. II. Kasační stížnost [11] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu rozsáhlou a poněkud nepřehlednou kasační stížnost, jíž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žaloba byla oprávněná. [12] Protože stěžovatel nepodal blanketní kasační stížnost, která by vyžadovala postup podle § 106 odst. 3 s. ř. s., jenž je následně spojen s koncentrací řízení, mohl bez omezení jakoukoliv lhůtou uplatňovat v průběhu řízení nové kasační důvody [nález ÚS z 31. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 390/05 (N 27/40 SbNU 219)]. To učinil prostřednictvím repliky a tripliky. [13] Stěžovatel nejprve vyjmenovává námitky a skutečnosti, které podle svého přesvědčení uplatnil marně a s nimiž se městský soud nevypořádal (nedostatek pravomoci služebního orgánu, žalovaného a městského soudu k rozhodování o stěžovatelově nároku a naopak příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 7; prvostupňové rozhodnutí a rozhodnutí žalovaného jsou dalším odvetným opatřením proti stěžovateli jako oznamovateli protiprávního jednání; osoby z ministerstva po něm žádali zneužití databáze; povědomí městského soudu o zákonné oznamovací povinnosti stěžovatele; zneužití finančních zájmů Evropské unie; procesní práva související s oznámením protiprávní činnosti). [14] K otázce pravomoci namítl, že se městský soud nevypořádal s aktuální judikaturou zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zákon č. 131/20