9 As 19/2024 — Nejvyšší správní soud

9 As 19/2024- 33 - text  9 As 19/2024 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Správa železnic, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1926/7, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (jako právního předchůdce žalovaného) ze dne 14. 1. 2020, č. j. UPDI0115/20/BL, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) ARRIVA vlaky s.r.o., se sídlem Křižíkova 148/34, Praha 8, II) České dráhy, a.s., se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 3 A 136/2021118, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci jde o to, za jakých podmínek lze rozhodnutí o předběžném opatření považovat za úkon správního orgánu předběžné povahy, u něhož se uplatní výluka ze soudního přezkumu podle § 70 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Splnění těchto podmínek je posuzováno ve vztahu k rozhodnutí o předběžném opatření někdejšího Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, jehož působnost přešla od 1. 1. 2024 na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, vydaném v řízení o zákonnosti prohlášení o dráze podle § 34e zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dráhách“). Předběžné opatření přídělci kapacity dráhy zakázalo používat některé části změny prohlášení o dráze. [2] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) je zákonem zřízenou státní organizací (do 31. 12. 2019 byl její název Správa železniční dopravní cesty, státní organizace), která je podle § 32 odst. 3 zákona o dráhách oprávněna přidělovat kapacitu dráhy ve vlastnictví státu. Jako přídělce kapacity dráhy zpracovala a zveřejnila Prohlášení o dráze celostátní a regionální platné pro přípravu jízdního řádu 2020 a pro jízdní řád 2020, č. j. 56258/2018SZDCGŘO12, které bylo účinné od 14. 12. 2018. Součástí prohlášení o dráze podle § 33 zákona o dráhách jsou pravidla pro přidělování a odnímání kapacity dráhy, pro přístup na dráhu, její užití a výpočet ceny za toto užití. Na základě žádostí o přidělení kapacity dráhy stěžovatelka zpracovala jízdní řád 2020, který nabyl platnosti dne 14. 12. 2019. [3] Dne 28. 11. 2019 stěžovatelka zveřejnila změnu č. 2 uvedeného prohlášení o dráze, č. j. 70522/2019SŽDCGŘO5 (dále jen „změna č. 2 prohlášení o dráze“), která se stala účinnou dne 1. 12. 2019. Osoby zúčastněné na řízení jsou dopravci, kteří požádali stěžovatelku o přidělení kapacity dráhy. Samostatnými návrhy podanými ve dnech 11. a 12. 12. 2019, o nichž bylo vedeno společné řízení, se tyto osoby domáhaly, aby Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „Úřad“) podle § 34e zákona o dráhách posoudil zákonnost některých částí změny č. 2 prohlášení o dráze. Současně navrhly, aby Úřad nařídil předběžné opatření podle § 61 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, kterým by s okamžitou účinností zakázal použití této změny v konkrétně vymezených bodech. Změna prohlášení o dráze, kterou stěžovatelka zveřejnila necelé dva týdny přede dnem platnosti jízdního řádu, měla totiž v rozsahu úpravy ceny za použití komunikací pro cestující představovat náhlý a výrazný zásah do práv dopravců i objednatelů veřejných služeb v přepravě cestujících. Tímto postupem měl být popřen smysl a účel zveřejnění prohlášení o dráze ve lhůtě stanovené v § 33 odst. 1 větě první zákona o dráhách. Osoby zúčastněné na řízení namítaly, že nepředvídaný nárůst ceny, průměrně o 10 % oproti původní výši ceny za užití dráhy, nemůže být zohledněn v rozumné době v rozpočtech objednatelů, ani být promítnut do jízdného. [4] Úřad rozhodnutím ze dne 13. 12. 2019, č. j. UPDI3532/19/ZA nařídil předběžné opatření, kterým uložil stěžovatelce zákaz používat některé části změny č. 2 prohlášení o dráze. Zákaz se vztahoval na „ přílohu „B“ – Nová tabulka C: Kategorie železničních stanic a zastávek dle přístupových cest pro cestující, přílohu „C“ část C bod I.2 a I.3 – nové znění, přílohu „C“ část C bod III.3 – nové znění textu, přílohu „C“ část C bod IV – nové znění bodu – Cena za použití přístupových komunikací pro cestující ve vlaku osobní dopravy, přílohu „C“ část C bod V – nové znění bodu – Zpracování informací ve výpočetním systému IS KAPO a odsouhlasení fakturovaných výkonů a cen za použití dráhy jízdou vlaku“, změny č. 2 prohlášení o dráze, „obsahující nový výpočet složky ceny za použití přístupových komunikací pro cestující ve vlaku osobní dopravy při uplatňování ceny za užití dráhy jízdou vlaku“. Podstatou zákazu tak bylo znemožnění vybírat od jednotlivých dopravců cenu za použití přístupových komunikací pro cestující ve vlaku osobní dopravy, u níž byl v příloze „C“ části C bodu IV stanoven nový výpočet. [5] Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí rozklad a navrhla zrušení předběžného opatření. Předseda Úřadu o rozkladu rozhodl rozhodnutím ze dne 14. 1. 2020, č. j. UPDI0115/20/BL, kterým rozhodnutí o předběžném opatření formulačně upravil v tom smyslu, že zákaz se uplatní nikoli vůči části příloh „upravující nový výpočet složky ceny“, nýbrž „v rozsahu pravidel stanovení“ složky uvedené ceny. Ve zbylé části rozklad zamítl a rozhodnutí o předběžném opatření potvrdil. [6] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. b) s. ř. s. odmítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy Úřadu, neboť směřovala proti rozhodnutí předběžné povahy, na které se vztahuje výluka ze soudního přezkumu. U žalobou napadeného rozhodnutí měly být splněny časová, věcná i osobní podmínka, tedy všechny tři podmínky, které musí rozhodnutí předběžné povahy naplnit podle právního názoru vysloveného v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/200654, č. 1982/2010 Sb. NSS. Rozhodnutí žalovaného bylo dočasné povahy (podmínka časová), bylo adresováno stejné osobě jako konečné rozhodnutí (podmínka osobní) a upravovalo otázky, o nichž bylo rozhodnuto konečným rozhodnutím (podmínka věcná). Stěžovatelka měla možnost domoci se přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření zprostředkovaně prostřednictvím žaloby proti konečnému rozhodnutí. [7] Pro úplnost je třeba dodat, že Úřad rozhodl věcně o návrhu osob zúčastněných na řízení rozhodnutím ze dne 4. 3. 2020, č. j. UPDI0797/20/ZA, v němž shledal, že část změny č. 2 prohlášení o dráze, konkrétně příloha „C“ část C bod IV – nové znění bodu – Cena za použití přístupových komunikací pro cestující ve vlaku osobní dopravy, v odstavcích IV.1 a IV.2, je v rozporu s § 33 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c) zákona o dráhách a stanovil, že v tomto rozsahu tuto změnu prohlášení o dráze nelze použít. Její ostatní části nezákonnými neshledal. O rozkladu stěžovatelky rozhodl předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 19. 6. 2020, č. j. UPDI2424/20/KP, tak, že jej zamítl a konečné rozhodnutí Úřadu potvrdil. Předběžné opatření pozbylo účinnosti ke dni 9. 7. 2020, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o rozkladu. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí žalobu, o níž bylo v době vydání napadeného usnesení vedeno řízení před městským soudem pod sp. zn. 8 A 128/2023. II. Obsah kasační stížnosti [8] Stěžovatelka napadá usnesení městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., a navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. Rozhodnutí o předběžném opatření, kterým jí byl stanoven zákaz používat některé části změny č. 2 prohlášení o dráze, podle jejího názoru není rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu § 70 písm. b) s. ř. s. Není u něj totiž splněna věcná podmínka vymezená v rozsudku rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 186/200654. Konečné rozhodnutí vydané podle § 34e odst. 3 zákona o dráhách nemohlo po věcné stránce zcela a úplně obsáhnout i rozhodnutí o předběžném opatření, a to právě proto, že nemůže působit zpětně před okamžik právní moci. Úřad je v konečném rozhodnutí povinen stanovit přiměřenou lhůtu a teprve po jejím marném uplynutí se přezkoumávaná část prohlášení o dráze nepoužije. Vždy musí jít o zákaz do budoucna, účinný po uplynutí přiměřené lhůty, což vylučuje nařízení předběžného opatření v řízení o zákonnosti prohlášení o dráze podle § 34e zákona o dráhách. Rozhodnutí o předběžném opatření je navíc věcně obsáhlejší. Dopadá i na části přezkoumávaného prohlášení o dráze, které byly konečným rozhodnutím označeny za zákonné. Povinnost soudního přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření vyplývá také z čl. 56 odst. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21.