9 As 26/2024 — Nejvyšší správní soud

9 As 26/2024- 44 - text  9 As 26/2024 - 48 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Tomáše Herce a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Spolek Šalamoun, se sídlem U Mlýna 2232/23, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 4. 4. 2023, č. j. MV492043/SO2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 17 A 77/202348, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Ve věci jde o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace z důvodu, že byla podána s cílem způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu podle § 11a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění zákona č. 241/2022 Sb. Oprávnění povinného subjektu odmítnout žádost z tohoto důvodu nemění nic na tom, že žadatel v ní není povinen uvést důvod jejího podání. Nepřiměřená zátěž může být i následkem podávání žádostí jednomu povinnému subjektu více žadateli ve vzájemné součinnosti za účelem obtěžování či šikanování, aniž by byl podstatný rozsah požadovaných informací. [2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne 19. 2. 2023 požádal žalovaného podle zákona o svobodném přístupu k informacím „o výkladová stanoviska a o dokumenty vytvořené v rámci výkonu metodické činnosti“ odborem legislativy a koordinace předpisů žalovaného, „vše za měsíc leden 2023“. Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 2023, č. j. MV378022/LG2023, žádost podle § 15 odst. 1 ve spojení s § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím odmítl, neboť ji považoval za součást jeho dlouhodobého zatěžování žádostmi kverulační a šikanózní povahy. Takovéto žádosti již dříve podaly osoby odlišné od stěžovatele, které tím reagovaly na předchozí postup žalovaného vůči jinému žadateli. [3] Z rozhodnutí žalovaného se podává, že podání žádosti stěžovatele předcházely opakované žádosti Odborové organizace Sluníčko o zaujetí stanoviska k některým právním otázkám nebo o poskytnutí informace. Žádostí ze dne 24. 1. 2021 se tato organizace domáhala vyslovení stanoviska, v němž by žalovaný konstatoval, že Ministerstvo práce a sociálních věcí vykonáváním sociálněprávní ochrany dětí a veřejného opatrovnictví formou přenesené působnosti obchází § 9 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Žádostmi ze dne 20. a 28. 1. 2021 dále žádala o vyslovení stanoviska týkajícího se možnosti podání stížnosti podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, na soudy a státní orgány v resortu spravedlnosti. Žalovaný postoupil první žádost Ministerstvu práce a sociálních věcí, zbylé žádosti Ministerstvu spravedlnosti. [4] Následně Odborová organizace Sluníčko požadovala po žalovaném některá další stanoviska. Opakovaně také žádala podle zákona o svobodném přístupu k informacím o poskytnutí kopií všech dokumentů, které oddělení správního řízení žalovaného vytvořilo v různých časových obdobích při plnění některých svých úkolů. Těmito úkoly byly vyjadřování a sjednocování právního názoru žalovaného v oblasti správního řízení a správního trestání, poskytování konzultací a metodické pomoci správním úřadům a jiným státním orgánům, územním samosprávným celkům, právnickým a fyzickým osobám, jakož i zpracovávání stanovisek a vyjádření k dotazům. V žádostech organizace byl jako její prezident označován Ing. Martin Bína, který od března 2021 podával obdobné žádosti i jako fyzická osoba. [5] S žádostmi o zaslání stejných dokumentů se na žalovaného obrátila i M. B. První žádost podala dne 4. 6. 2021, tedy bezprostředně poté, co žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 6. 2021, č. j. MV897982/LG2021, odmítl žádost Odborové organizace Sluníčko ze dne 30. 5. 2021 pro zneužití práva. Tato žádost se týkala dokumentů za období od 17. do 30. 5. 2021. Žalovaný dospěl k závěru, že uvedená organizace i Ing. Martin Bína nepodávali žádosti za účelem získání konkrétních informací či dokumentů. Jejich skutečným cílem bylo obtěžování a šikanování žalovaného, který k původním žádostem organizace nevyslovil požadovaná právní stanoviska, případně „nezakročil“ vůči jí tvrzenému postupu Ministerstva práce a sociálních věcí. [6] Odborová organizace Sluníčko i M. B. podaly ve dnech 9. a 13. 6. 2021 další žádosti o totožné informace za pozdější časová období, které žalovaný společně s žádostí M. B. ze dne 4. 6. 2021 rovněž odmítl pro zneužití práva. Stejným způsobem rozhodl i o několika později podaných žádostech těchto i dalších osob. Dne 8. 12. 2021 podal obdobnou žádost Ing. A. M., dne 3. 1. 2023 odborová organizace Spravedlnost  odborové sdružení, dne 3. 2. 2023 J. B. a dne 5. 2. 2023 M. M. Stěžovatel podal žádost dne 19. 2. 2023. Podle žalovaného tyto osoby jednaly ve shodě a jejich úkony byly prováděny v součinnosti, což vyplývá z časové a obsahové návaznosti jednotlivých žádostí o poskytnutí informace i z obdobných formulací, které v nich byly použity. Ve všech případech měly tyto žádosti kverulační a šikanózní povahu. [7] Závěrem rozhodnutí žalovaný dodal, že důvod odmítnutí žádosti podle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím je dán i za situace, kdy se nepřiměřená zátěž měla týkat jen jediného povinného subjektu. Příklad uvedený v tomto ustanovení sice předpokládá podávání žádostí „u většího počtu povinných subjektů“, podstatné však je, zda jejich cílem bylo způsobit nepřiměřenou zátěž povinného subjektu. Pochybení v jeho postupu při vyřizování žádostí Odborové organizace Sluníčko neshledala ani zástupkyně veřejného ochránce práv ve svém vyrozumění ze dne 15. 6. 2022, č. j. KVOP32453/2022. [8] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel rozklad. Ministr vnitra jej v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl, neboť se ztotožnil s právním posouzením žalovaného, který vyšel z chronologie žádostí Odborové organizace Sluníčko a dalších osob, obsahového srovnání jejich žádostí a celkového kontextu dosavadní komunikace této odborové organizace s žalovaným. Žalovaný v napadeném rozhodnutí netvrdil, že by zveřejnění stěžovatelem požadované informace znamenalo obtíže či riziko pro veřejný zájem. Podle ministra vnitra ale stěžovatel svou žádostí vyjádřil, byť ne výslovně, osobní nespokojenost s rozhodnutími o předchozích žádostech ostatních subjektů, a rozhodování žalovaného se snažil zvrátit ve prospěch osob, jejichž žádosti byly odmítnuty pro zneužití práva na informace. [9] Rozhodnutí ministra vnitra napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl v něm, že § 11a zákona o svobodném přístupu k informacím představuje „formální zakotvení“ ustálené judikatury správních soudů, která již za předchozí zákonné úpravy dovodila, že opětovné podávání neúspěšných žádostí o poskytnutí informace prostřednictvím jiných osob je zneužitím práva na informace. V této souvislosti městský soud odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“ nebo „kasační soud“) ze dne 24. 6. 2022, č. j. 3 As 76/202073, a ze dne 1. 8. 2022, č. j. 10 As 153/202043. Žalovaný i ministr vnitra ve svých rozhodnutích odůvodnili své závěry, že žádosti jednotlivých žadatelů je třeba posuzovat společně a že jejich cílem bylo způsobit žalovanému nepřiměřenou zátěž. [10] Městský soud zdůraznil, že jeli žádost o poskytnutí informace odmítnuta z důvodu podle § 11a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, pak není dán prostor pro úvahu správního orgánu o částečném poskytnutí informace. Závěr, že cílem žádosti bylo způsobit žalovanému nepřiměřenou zátěž, se váže k žádosti jako celku. Není podstatné, že stěžovatel žádal o poskytnutí informace za velmi krátké období. Nesprávným či nezákonným není ani poukaz na vyrozumění zástupkyně veřejného ochránce práv, jenž byl učiněn jen „pro dokreslení“ situace nad rámec rozhodných argumentů. I když stěžovatel tvrdil, že není s ostatními žadateli propojen, nebylo možné přehlédnout, že jeho žádost byla po obsahové stránce obdobná žádostem ostatních žadatelů, ani časovou souvislost. Námitka stěžovatele, že časově, personálně či jinak náročné zpracování žádosti o poskytnutí informace není důvodem jejího odmítnutí, jelikož lze využít možnosti úhrady nákladů žadatelem podle § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím, se míjí s důvodem odmítnutí. Při zneužití práva postrádá smysl zabývat se tímto ustanovením. Městský soud s odkazem na rozsudek NSS č. j. 3 As 76/202073 uvedl, že správní orgány nepochybily ani neprovedením testu proporcionality. I když stěžovatel tvrdil, že v posuzované věci plnil roli „společenského hlídacího psa“, blíže neobjasnil ani nedoložil účel, pro který žádal o poskytnutí informace. Z uvedených tvrzení ani z okolností projednávaného případu