1 Ads 226/2024 — Nejvyšší správní soud

1 Ads 226/2024- 35 - text  1 Ads 226/2024 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: Ing. M. K., zastoupen JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 12. 2023, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 9. 2024, č. j. 33 Ad 3/2024  30, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda právní nástupce může podat žádost o zvýšení starobního důchodu po smrti oprávněné osoby. [2] Žalobce podal u žalované žádost o zvýšení důchodu svého (v té době již) zemřelého otce podle § 34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jelikož otec vykonával výdělečnou činnost i po datu přiznání starobního důchodu. Žalovaná shledala žádost zjevně právně nepřípustnou, jelikož žalobce není účastníkem řízení, a řízení zastavila. Následně podané námitky zamítla žalovaná napadeným rozhodnutím, ve kterém uvedla, že se jedná o osobní nárok, o který může žádat pouze sám oprávněný a který zanikl smrtí otce žalobce. Proto žalobce nemohl tuto žádost podat. [3] Následně žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud zamítl napadeným rozsudkem. V něm se zcela ztotožnil s argumentací žalované, že žádost může podat pouze sám oprávněný, a nikoliv jeho právní nástupci. Jelikož oprávněný nepodal žádost za svého života, bylo namístě řízení o ní zastavit. Pakliže krajský soud v souvisejícím řízení uvedl, že žalobce si může tuto žádost podat, jde o nesprávný právní názor, který žalovaná správně nevzala v potaz jako nezávazný právní závěr (bod 18 napadeného rozsudku). II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak napadený rozsudek, tak rozhodnutí žalovaného, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [5] Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost je přijatelná pro hrubé pochybení krajského soudu. Zejména namítal, že krajský soud řádně nevysvětlil, z jakého důvodu nemohl stěžovatel podat žádost o zvýšení důchodu svého zemřelého otce. Řízení o zvýšení důchodu není novým řízením, ale navazujícím na řízení o žádosti o přiznání důchodu, které s ním žalovaná naopak dokončila, a to jako s právním nástupcem zemřelého otce. Postavení účastníka mu tak mělo náležet i v tomto navazujícím řízení, byť žádost podal až po otcově smrti. Navíc ze zákona nevyplývá, že nárok na starobní důchod zaniká smrtí. [6] Stěžovatel dále uvedl, že krajský soud se nevypořádal s některými žalobními námitkami. V nich stěžovatel namítl, že žalovaná nezohlednila specifické okolnosti případu, vydala rozhodnutí „na podkladu zkresleného vnímání smyslu právní úpravy“ a nepostupovala podle základních zásad správního řízení. Krajský soud konečně ani dostatečně nevysvětlil změnu svého právního názoru. [7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala svou argumentaci z předcházejícího řízení. Právní úpravu, podle které je řízení zahájené oprávněným dokončeno po jeho smrti s právními nástupci, nelze aplikovat tak, že ti mohou předmět řízení rozšiřovat. Žádost o zvýšení důchodu může podat pouze sám oprávněný, nikoliv po jeho smrti právní nástupci. Zcela se tak ztotožnila se závěry krajského soudu a navrhla kasační stížnost zamítnout. III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [8] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je projednatelná. Jedná se ale zároveň o věc, v níž před krajským soudem rozhodovala specializovaná samosoudkyně. V souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), je proto nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost může jít, pokud (1) se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) je potřeba učinit judikaturní odklon; nebo (4) by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006  39, č. 933/2006 Sb. NSS). [9] Kasační stížnost předkládá otázku, která dosud nebyla judikaturou kasačního soudu řešena, a to, zda žádost o zvýšení starobního důchodu může podat i právní nástupce zemřelé oprávněné osoby. Kasační stížnost je přijatelná. Kasační soud proto přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. III.a K přezkoumatelnosti napadeného rozsudku [10] Stěžovatel namítal, že krajský soud se s jeho některými argumenty dostatečně či vůbec vypořádal. Námitky nejsou důvodné. [11] Obecně platí, že soud musí vypořádat všechny nosné námitky žalobce, a to alespoň implicitně (viz např. rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2015, č. j. 6 As 152/2014  78, bod 23). Úkolem soudu je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. např. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013  19). Podstatné tedy je, aby se soud ve svém rozhodnutí zabýval všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (srov. např. rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013  33; či nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08). Zároveň soudy mohou přebírat a ztotožňovat se se závěry z napadených rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005  130, č. 1350/2007 Sb. NSS). [12] Tato východiska krajský soud splnil. Jasně vyjádřil, z jakého důvodu nemohl stěžovatel žádost o zvýšení důchodu podat a proč nebylo namístě tyto důvody v tomto konkrétním případě prolomit ani z důvodu legitimního očekávání (bod 18 napadeného rozsudku). Ačkoliv je odůvodnění krajského soudu stručné, podmínky přezkoumatelnosti splňuje. To je ostatně zřejmé z toho, že stěžovatel se závěry krajského soudu věcně polemizuje. III.b K možnosti podat žádost o zvýšení důchodu po smrti oprávněného [13] Stěžovatel poukázal na to, že řízení o zvýšení starobního důchodu je navazujícím na řízení o přiznání starobního důchodu, a že tedy nejde o samostatné řízení. Důsledkem tohoto výkladu stěžovatele je, že by žádost o zvýšení důchodu mohl podat. Vedle toho namítal, že ze zákona nevyplývá, že nárok na starobní důchod zaniká smrtí. Tyto námitky nejsou důvodné. [14] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že žádost o zvýšení starobního důchodu není pokračováním již skončeného řízení o přiznání důchodu. Podle § 81 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, platí, že [ř]ízení o změně poskytování nebo výše již přiznané dávky důchodového pojištění se zahajuje na základě písemné žádosti nebo z moci úřední (obdobně také viz § 44 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Obecně se pak správní řízení končí vydáním rozhodnutí (§ 71 odst. 2 správního řádu), jelikož od tohoto okamžiku je správní orgán rozhodnutím vázán (např. rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2015, č. j. 10 As 229/2014  41, č. 3367/2016 Sb. NSS, body 11 až 13). Jelikož v předchozím řízení o přiznání starobního důchodu bylo rozhodnutí vydáno (i doručeno a přezkoumáno správním soudem), nelze mít pochyb o jeho ukončení. Za takové situace následné podání nové žádosti nutně vede – v souladu s výslovným zněním zákona – k zahájení nového řízení. Žádost o zvýšení důchodu tak nelze interpretovat jako pokračování v již skončeném řízení o žádosti o přiznání důchodu. [15] Kasační soud (ani krajský soud – bod 18 napadeného rozsudku) nerozporuje, že stěžovatel skutečně byl účastníkem ukončeného řízení o přiznání důchodu. Tato žádost byla podána ještě za života oprávněného (otce stěžovatele), přičemž následně bylo řízení podle § 63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění – který upravuje vstup dalších osob do zahájeného, ale nikoliv skončeného řízení – dokončeno se stěžovatelem. Jestliže však oprávněný za svého života žádost o zvýšení důchodu nepodal, nelze se přiklonit k názoru stěžovatele ohledně automatického „vstupu“ do jeho nároku na zvýšení starobního důchodu. Takový výklad práva by ad absurdum vedl k tomu, že o zvýšení důchodu by bylo možné žádat neomezeně, bez ohledu na smrt oprávněného. [16] K tomu lze dodat, že nárok na starobní důchod zaniká smrtí oprávněného. Podle § 3 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, platí, že [p]rávní osobnost v právníc