1 As 247/2024 — Nejvyšší správní soud

1 As 247/2024- 90 - text  1 As 247/2024 - 94 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: Spolek Nízký Jeseník, sídlem Těšíkov 41, Šternberk, zastoupeného JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 32, Praha 1, a proti odpůrkyni: obec Jívová, sídlem Jívová 69, Dolany u Olomouce, zastoupené JUDr. Martinou Pixovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 7, Praha 5, za účasti: I) SYNERGION Jívová s. r. o., sídlem Antala Staška 33a, Praha 4, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, II) L. Š., o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 21. 12. 2023, č. j. KUOK 139517/2023, a o návrhu na zrušení změny č. 3 územního plánu odpůrkyně, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 9. 2024, č. j. 65 A 27/2024 – 123, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce a osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému ani odpůrkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci a usnesení krajského soudu [1] Žalobce je spolkem zastupujícím zájmy veřejnosti v obci Jívová a vystupujícím proti možnosti výstavby větrných elektráren (dále jen „VTE“) v okolí. Žalobce byl účastníkem společného řízení, v němž Městský úřad Šternberk (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 11. 11. 2019 společné povolení č. j. MEST 154937/2019, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 20. 11. 2019, jímž podle § 94a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017, rozhodl o umístění a povolení stavby „Větrný park Jívová“ zahrnující 5 VTE o instalovaném výkonu 10 MW, příjezdové komunikace, zpevněné plochy a podzemní kabelové vedení. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení II) podali proti uvedenému rozhodnutí odvolání, která Krajský úřad Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) rozhodnutím ze dne 4. 11. 2022 zamítl. Jeho rozhodnutí však zrušil krajský soud v rozsahu, v jakém krajský úřad zamítl odvolání žalobce. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud zamítl. Krajský úřad následně v záhlaví specifikovaným rozhodnutím částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou, kterou se v rámci incidenčního přezkumu domáhal rovněž zrušení změny č. 3 územního plánu obce Jívová. [2] Krajský soud s ohledem na přechod působnosti jednal na straně žalovaného s Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „žalovaný“). Dospěl k závěru, že žaloba je opožděná, a proto ji dle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Žalobce totiž podal žalobu až po uplynutí měsíční lhůty stanovené v § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (dále jen „stavební zákon z roku 2021“ či „nový stavební zákon“), účinného od 1. 1. 2024. Jelikož se v posuzované věci jednalo o tzv. vyhrazenou stavbu (viz příloha č. 3 ke stavebnímu zákonu z roku 2021), neuplatnilo se v případě žalobce přechodné období dle § 334a odst. 1 stavebního zákona z roku 2021 trvající od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024, v němž se postupovalo podle dosavadních právních předpisů (tj. v tomto období se ještě neuplatnila měsíční lhůta pro podání žaloby dle § 306 odst. 1 stavebního zákona z roku 2021). II. Důvody kasační stížnosti [3] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost z důvodu jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. [4] Stěžovatel je přesvědčen, že lhůta k podání žaloby měla být stanovena dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2023 (resp. do 30. 6. 2024), a tedy že žalobu podal včas. [5] Nejprve upozornil, že nový stavební zákon zavedl kategorizaci staveb, přičemž u některých stanovil, že se v přechodném období (1. 1. 2004 – 30. 6. 2004) postupuje podle dosavadních právních předpisů, avšak u jiných – tzv. vyhrazených staveb – se již od 1. 1. 2024 postupuje dle stavebního zákona z roku 2021. Takový princip stanovený pro záměry a stavby, u nichž řízení probíhalo podle starého stavebního zákona, dle stěžovatele odporuje ústavním principům, konkrétně principu rovnosti a předvídatelnosti. Počátek účinnosti nového stavebního zákona přitom nastal až v době, v níž již byl větrný park zcela dostavěn, a to bez platného stavebního povolení. [6] Dále stěžovatel namítl nezákonnou nerovnost účastníků řízení, resp. porušení principu rovnosti. Rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno dne 21. 12. 2023, tj. ještě za účinnosti starého stavebního zákona. Účastník, jemuž bylo rozhodnutí doručeno ještě v roce 2023, tak disponoval jinou lhůtou pro podání správní žaloby, než stěžovatel (a ostatní účastníci řízení, kterým se doručuje veřejnou vyhláškou). [7] I kdyby se v případě stěžovatele měla skutečně uplatnit měsíční lhůta pro podání žaloby ve smyslu stavebního zákona z roku 2021, stěžovatel nemohl podat žalobu opožděně, neboť mu rozhodnutí krajského úřadu nebylo účinně doručeno. Rozhodnutí totiž stěžovateli odeslal dne 4. 1. 2024 krajský úřad, ačkoliv tak měl učinit žalovaný (Ministerstvo průmyslu a obchodu), na kterého přešla od 1. 1. 2024 působnost v předmětném správním řízení. Správní rozhodnutí tedy stěžovateli nedoručil příslušný správní orgán. V rozhodnutí krajského úřadu nadto zcela chybí poučení o důsledcích změny právní úpravy pro účastníky řízení s ohledem na doručování a možnost podat správní žalobu. Zejména v situaci, kdy rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti starého stavebního zákona, avšak doručeno na samotném začátku účinnosti nového stavebního zákona, je nutno absenci poučení považovat za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu. [8] Stěžovatel považuje lhůtu pro podání žaloby stanovenou v § 306 nového stavebního zákona za protiústavní, neboť zásadně zkracuje dobu, v níž může účastník řízení uplatnit právo na soudní ochranu. Stěžovatel nesouhlasí s krajským soudem v tom, že by veřejným zájmem, jež by opodstatňoval novou právní úpravu, bylo usnadnění povolování vyhrazených staveb. Povolování záměru Větrný park Jívová trval téměř 17 let, a to zejména kvůli průtahům na straně investora. Zkrácení lhůty pro podání správní žaloby se zde jeví zcela absurdní; ve skutečnosti o žádné reálné urychlování výstavby jít nemůže. Protiústavnost zkrácené lhůty pro podání žaloby vyplývá i ze samotné důvodové zprávy k novému stavebnímu zákonu, v níž zákonodárce hájí její legitimitu odkazem na právní úpravu lhůty pro podání kasační stížnosti. Stěžovatel však upozornil, že kasační stížnost lze podat jako „blanketní“, soudní řád správní umožňuje prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti. Stavební zákon z roku 2021 však v § 306 odst. 2 dodatečné doplnění chybějících náležitostí žaloby neumožňuje (umožňuje pouze žalobu rozšířit či doplnit); již ve lhůtě jeden měsíc musí být žaloba perfektní (tj. nepřipouští podání „blanketní“ žaloby). [9] Protiústavní je dle stěžovatele rovněž zavedení zvláštního režimu pro vyhrazené stavby ve vztahu ke stavbě, která je předmětem nyní projednávané věci. Z důvodové zprávy k novému stavebnímu zákonu ani z jiných dokumentů nelze dovodit, že by existoval jakýkoliv veřejný zájem na výstavbě větrných parků. Vymezení vyhrazených staveb taxativním způsobem v příloze č. 3 nového stavebního zákona je zcela v rozporu s účelem právní regulace i ústavním pořádkem. Není splněn žádný důvod, pro který by se na podobné stavby měly vztahovat výjimky znevýhodňující občany proti státu, případně proti investorům. [10] Pro úplnost stěžovatel zdůraznil, že v posuzované věci nejde o bagatelní případ, naopak jde o případ, v němž správní orgány zcela ignorovaly jednoznačnou právní úpravu a schválily stavbu mj. v rozporu s nesouhlasným stanoviskem týkajícím se krajinného rázu. [11] Stěžovatel rovněž navrhl, aby Nejvyšší správní soud předložil výše uvedený rozpor částí stavebního zákona z roku 2021 s ústavním pořádkem Ústavnímu soudu s návrhem na jejich zrušení. III. Vyjádření žalovaného, odpůrkyně a osob zúčastněných na řízení [12] Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení II) se ke kasační stížnosti nevyjádřili. [13] Odpůrkyně ke kasační stížnosti pouze uvedla, že napadené usnesení krajského soudu je zcela v souladu se zákonem, a proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [14] Osoba zúčastněná na řízení I) ve svém vyjádření navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Dle jejího názoru bylo správní rozhodnutí stěžovateli účinně doručeno. Požadavek stěžovatele na poučení o lhůtě pro podání žaloby je ne