10 Afs 117/2025 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 117/2025- 40 - text  10 Afs 117/2025 - 43 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty ve věci žalobce: Aleš Hrstka, Masarykova 61/111, Ústí nad Labem, zastoupeného advokátkou Mgr. Dianou Koťovou, Kollárova 1879/11, Teplice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2024, čj. 21618/24/530021442809464, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 5. 2025, čj. 141 Af 8/202463, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Popis věci a průběh předchozího řízení [1] Žalobce je podnikající fyzická osoba. Provozuje dvě trafiky a maloobchod s jízdními koly a cyklistickým zbožím spolu se servisem. Finanční úřad pro Ústecký kraj (finanční úřad) provedl u žalobce daňovou kontrolu a následně mu platebními výměry ze dne 2. 6. 2021 doměřil daň z přidané hodnoty (DPH) za finanční období leden 2017 - prosinec 2018 ve výši 1 110 403 Kč a stanovil mu rovněž penále ve výši 222 091 Kč. Protože žalobci nebylo možné daň stanovit dokazováním dle § 92 daňového řádu, stanovil ji finanční úřad dle pomůcek ve smyslu § 98 daňového řádu. Na základě odvolání žalobce žalovaný snížil doměřenou DPH na 655 062 Kč a rovněž korigoval výši penále, které stanovil na 135 820 Kč. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který ji nyní napadeným rozsudkem zamítl. S ohledem na námitky vymezené žalobcem uzavřel, že použité pomůcky pro stanovení daně nebyly nepřiměřené a žalovaný ani procesně nepochybil. Výsledná daň nebyla stanovena ani v hrubém nepoměru s daní, která žalobci měla být stanovena, přičemž za vzniklou situaci je odpovědný výhradně sám žalobce, který neplněním svých povinností způsobil, že daň musela být stanovena podle pomůcek. (Pozn. NSS: jedná se již o druhý rozsudek krajského soudu v této věci, protože původní rozhodnutí žalovaného krajský soud zrušil pro nepřezkoumatelnost a kasační stížnost žalovaného proti tomuto rozsudku zamítl NSS rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, čj. 10 Afs 88/202340). [3] Předmětem sporu je otázka, zda výsledná daň byla vyměřena v hrubém nepoměru s daní, která žalobci měla být stanovena. 2. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. [5] Stěžovatel považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. K bodu 40 jeho odůvodnění stran jeho majetkové a sociální situace uvedl, že krajský soud nepřezkoumal žalobní tvrzení, ale hodnotil obsah jeho odvolání ve správním řízení. Poukázalli krajský soud na obecnost jeho argumentace, nezbavuje jej to povinnosti vypořádat se s ní. Výše obchodní marže, při jejím ž stanovení žalovaný vycházel ze statistických údajů, neodpovídá podle stěžovatele jeho majetkovým a sociálním poměrům ani poměrům daňových subjektů srovnatelných se stěžovatelem. K prokázání tohoto tvrzení navrhl stěžovatel provedení šetření u 10 konkrétních srovnatelných subjektů dle § 98 odst. 3 písm. c) daňového řádu. Tyto důkazy však nebyly provedeny, přestože měly význam pro zjištění obchodních marží stěžovatele. [6] Stěžovatel nepožadoval, aby mu byla daňová povinnost stanovena podle daňové povinnosti srovnatelných subjektů, ale domáhal se toho, aby srovnáním s jinými subjekty vyšel najevo hrubý nepoměr mezi daňovou povinností stanovenou stěžovateli a daňovými povinnostmi srovnatelných subjektů. Krajský soud se prý totiž měl v prvé řadě vypořádat s otázkou, zda lze statistický údaj o výši obchodní marže vždy považovat za spolehlivou pomůcku pro stanovení daně a zda nebylo možné stanovit daň pomocí jiné, zákonem presumované pomůcky. Správní orgány údajně měly zohlednit, že stěžovatel obchoduje s nízkou marží a pracuje v oblasti s odlišnými tržními podmínkami. To je povinností správce daně, který má podle § 78 odst. 3 písm. b) daňového řádu zjišťovat údaje týkající se příjmů, majetkových poměrů a dalších skutečností rozhodných pro správné zjištění, stanovení a placení daně. [7] Statistické údaje o výši obchodní marže nejsou spolehlivé hned z několika příčin: existuje rozdíl mezi obchodní marží dosahovanou obchodníky s velkou a s malou tržní silou (mezi něž patří stěžovatel); význam mají technologické změny a rovněž lokalita podnikání. Stěžovatel tvrdí, že správní orgány zvolily špatný druh statistického údaje. Uvedlli krajský soud, že statistické údaje jsou objektivními ukazateli, ještě z toho nevyplývá, že je tato pomůcka vždy spolehlivá, k čemuž se krajský soud nevyjádřil. Stěžovatel nesouhlasí také s názorem krajského soudu, že odchylka od průměru nezakládá nepřiměřenost. [8] Stejně tak stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že i kdyby stěžovatel skutečně prodával jízdní kola a příslušenství s marží o cca 11 % nižší, jak tvrdí, nešlo by o hrubý nepoměr mezi daní, která byla stanovena, a daní, která měla být stanovena. Podle stěžovatele totiž cca třetinový rozdíl v uvažované obchodní marži zakládá hrubý nepoměr. Podle ustálené judikatury NSS bylo úkolem stěžovatele prokázat, že daňová povinnost stanovená podle pomůcek je v hrubém nepoměru s tou, která mu měla být stanovena, nikoliv však prokázat, z jakých důvodů k tomu došlo, jak v bodě 53 napadeného rozsudku požaduje krajský soud. [9] Stěžovatel již v předcházejícím řízení tvrdil, že porovnáním prodeje jízdních kol s údaji z evidence tržeb lze zjistit, že stěžovatel z prodeje jízdních kol ve skutečnosti dosahoval mnohem nižší obchodní marže, než kterou použil žalovaný. Názor krajského soudu, že prodejky nelze přiřadit k údajům z evidence tržeb, nemůže obstát. Přestože lze z evidence tržeb zjistit pouze celkovou částku tržby, aniž by bylo specifikováno, jaké konkrétní zboží bylo předmětem tržby, počet tam evidovaných položek je tak malý, že tyto položky lze snadno přiřadit k jednotlivým prodejkám. [10] Žalovaný uvedl, že rozhodnutí krajského soudu je přezkoumatelné, a navrhl kasační stížnost zamítnout. Všechny námitky stěžovatele byly totiž vypořádány (byť některé implicitně). Krajský soud neporušil ani § 75 odst. 2 s. ř. s. Protože stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný nereagoval na argumentaci prokazující jeho majetkové poměry, zabýval se krajský soud zcela logicky obsahem podaného odvolání. Stěžovatel zpochybnil spolehlivost stanovené daně obecnými a nepodloženými tvrzeními. Dokazování sociálních poměrů stěžovatele nebylo důvodné. Důkazní břemeno ohledně prokázání nedostatečné spolehlivosti výsledné daňové povinnosti leží na daňovém subjektu (viz rozsudek NSS ze dne 18. 7. 2007, čj. 9 Afs 28/2007156). Stěžovatel tvrzení o nespolehlivosti využitých pomůcek či jejich nepřiměřenosti nepodložil žádnými důkazy, naopak sám při jednání před krajským soudem připustil, že jím předložené výpočty obsahovaly chyby. Protože stěžovatel nezpochybnil spolehlivost či přiměřenost zvolených pomůcek, neměli žalovaný ani krajský soud důvod zabývat se stanovením daně dle § 98 odst. 3 písm. c) daňového řádu. [11] K námitce, že při použití statistického údaje o výši obchodní marže měla být zohledněna specifika podnikání stěžovatele a nelze po něm požadovat prokázání obecně nižších marží než při podnikání v jiné oblasti prodeje (viz bod 53 napadeného rozsudku), žalovaný uvádí, že tato námitka nebyla uplatněna v žalobě (nýbrž teprve v replice) a krajský soud ji proto považoval za opožděnou. Tato námitka je proto nepřípustná. Protože ekonomická činnost stěžovatele neodpovídala žádné klasifikaci ekonomické činnosti (tzv. NACE), zvolil správce daně nejpodobnější variantu (tj. maloobchod se sportovním vybavením ve specializovaných prodejnách). Stěžovatel nedoložil žádné průkazné důkazní prostředky, ze kterých by správce daně mohl vypočíst průměrnou obchodní přirážku. Použil proto marže zjištěné Českým statistickým úřadem (ČSÚ) a následně porovnal faktury přijaté od dodavatele. [12] Stěžovatel nedoložil žádné skutečnosti prokazující odlišné tržní podmínky. Námitky stran zrychlujících se technologických změn uvedl pouze obecně. Teprve v replice k žalobě a v kasační stížnosti rozšířil argumentaci rozvojem eshopů a nástupem elektrokol. Tato námitka je proto nepřípustná a důkazně nepodložená. Námitku, že třetinový rozdíl v uvažované obchodní marži zakládá hrubý nepoměr, považuje žalovaný za hrubě zkreslující. Dle § 19 zákona č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, se v systému vedou údaje o celkové částce tržby. Z tohoto ustanovení plyne, že nelze párovat konkrétní zboží a zjistit tak, jaká část odpovídá obchodní marži. Ze systému nelze ani zjistit, zda se jednalo o konkrétní zboží, či zboží s příslušenstvím. Stěžovatel vedl za prodejnu souhrnný příjmový doklad za každý měsíc, nelze tak ověřit, které konkrétní zboží a v jaké sazbě bylo p