2 Afs 123/2025 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 123/2025- 29 - text  2 Afs 123/2025 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: IndraŠebesta v.o.s., se sídlem Čechyňská 361/16, Brno, insolvenční správkyně úpadce FRIGOPRIMA spol. s r.o., se sídlem K Vápence 602, Mikulov, zast. Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem, se sídlem J. Palacha 121/8, Břeclav, proti žalovanému: Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 11. 2015, č. j. 4044055/15/301450523708346, č. j. 4044622/15/301450523708346, č. j. 4044644/15/301450523708346, č. j. 4044656/15/301450523708346, č. j. 4044664/15/301450523708346, č. j. 4044676/15/301450523708346, č. j. 4044691/15/301450523708346, č. j. 4044701/15/301450523708346, č. j. 4044777/15/301450523708346, č. j. 4044781/15/301450523708346, č. j. 4044786/15/301450523708346, č. j. 4044799/15/301450523708346, č. j. 4044867/15/301450523708346, č. j. 4044892/15/301450523708346, č. j. 4044904/15/301450523708346, č. j. 4044916/15/301450523708346, č. j. 4044923/15/301450523708346, č. j. 4044939/15/301450523708346, č. j. 4044965/15/301450523708346, č. j. 4044969/15/301450523708346, č. j. 4044976/15/301450523708346, č. j. 4045033/15/301450523708346, č. j. 4045047/15/301450523708346, č. j. 4045080/15/301450523708346, č. j. 4045101/15/301450523708346, č. j. 4045113/15/301450523708346, č. j. 4045121/15/301450523708346, č. j. 4045145/15/301450523708346, č. j. 4045154/15/301450523708346 a č. j. 4045158/15/301450523708346, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2025, č. j. 62 Af 9/2025288, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Společnost FRIGOPRIMA spol. s r.o. (dále jen „úpadce“) na sebe podala dne 19. 8. 2015 insolvenční návrh, dne 21. 10. 2015 zjistil Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“ nebo „insolvenční soud“) její úpadek. Dne 18. 11. 2015 vydal žalovaný 30 dodatečných platebních výměrů uvedených v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „dodatečné platební výměry“), jimiž úpadci doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2012 až červenec 2014 a stanovil mu povinnost uhradit penále. Úpadce se proti dodatečným platebním výměrům dne 23. 12. 2015 odvolal. Dne 21. 1. 2016 proběhlo v rámci insolvenčního řízení přezkumné jednání, při němž byla přihlášená pohledávka žalovaného z titulu dlužné DPH, doměřené dodatečnými platebními výměry, přezkoumána jako vykonatelná. Insolvenční správkyně úpadce (dále jen „žalobkyně“) pohledávku popřela a podala u insolvenčního soudu incidenční žalobu dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Insolvenční soud žalobu rozsudkem ze dne 8. 4. 2021 zamítl pro předčasnost, neboť žalovaný v přihlášce nevymezil skutkové okolnosti, na nichž se zakládá jeho nárok (nepřiložil k přihlášce zprávu o daňové kontrole), a měl být tudíž dle § 188 odst. 2 insolvenčního zákona vyzván k odstranění vad přihlášky pohledávek. Žalovaný následně svoji přihlášku doplnil a při novém přezkumném jednání dne 20. 2. 2025 byla jeho pohledávka přezkoumána jako nevykonatelná. Žalobkyně pohledávku opět popřela, a proto žalovaný podal novou incidenční žalobu. [2] Dne 18. 4. 2025 napadla žalobkyně dodatečné platební výměry žalobou. Krajský soud žalobu usnesením uvedeným v záhlaví jako opožděnou odmítl. V odůvodnění usnesení uvedl, že dle § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2017, se ukončením přezkumného jednání zastavuje nalézací řízení týkající se pohledávek, které nejsou pohledávkami za majetkovou podstatou, a dosud nepravomocné rozhodnutí nabývá právní moci. Přímo na základě zákona se tedy zastavuje i odvolací řízení, aniž by došlo k vlastnímu přezkumu prvostupňového rozhodnutí (dodatečných platebních výměrů). Pravomocná prvostupňová rozhodnutí lze napadnout žalobou ve správním soudnictví. Jeli pohledávka v rámci insolvenčního řízení přezkoumána při přezkumném jednání a v následném incidenčním sporu dospěje insolvenční soud k závěru, že přihláška pohledávky trpí vadami bránícími jejímu přezkumu, musí žalobu, kterou byl zahájen incidenční spor, zamítnout pro předčasnost, následně musí být odstraněny vady přihlášky a insolvenční soud nařídí ve vztahu k této pohledávce zvláštní přezkumné jednání. To však neznamená, že první přezkumné jednání, které proběhlo, nemá žádné účinky. Ustanovení § 243 odst. 2 daňového řádu totiž spojuje nabytí právní moci platebního výměru s ukončením přezkumného jednání, na kterém byla pohledávka přezkoumána, což bylo splněno již dne 21. 1. 2016. Z jazykového výkladu relevantních ustanovení nevyplývá, že by se v případě odstraňování vad přihlášky mělo na původní přezkumné jednání hledět tak, jako by neproběhlo, nebo že by platební výměry pozbyly právní moci. Opačný výklad by byl v rozporu s ochranou právní jistoty dotčených subjektů (insolvenčního správce, dlužníka a věřitelů). Účinky spojené s § 243 odst. 2 daňového řádu tedy nastávají v důsledku prvního přezkumného jednání, na němž byla sporná pohledávka přezkoumána poprvé. Lhůta k podání žaloby proti dodatečným platebním výměrům tedy uplynula již v roce 2016. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti usnesení krajského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [4] Dle názoru stěžovatelky nebyla žaloba opožděná. Krajský soud neuvedl, z výkladu jakých ustanovení zákona vycházel. Ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona nepředpokládá, že by mohla být přihlášená pohledávka přezkoumána a že by posléze v rámci incidenčního sporu mohlo být zjištěno, že ji pro její vady přezkoumat nelze. Insolvenční zákon tedy vůbec nepočítá s tím, že by měla být pohledávka přezkoumávána vícekrát. Účelem zmíněného ustanovení je odstranit vady přihlášky tak, aby nebylo v dalším průběhu insolvenčního řízení pochyb o tom, na základě jakých skutečností věřitel svou pohledávku přihlásil. Postrádá tedy smysl, aby vyvolávalo právní účinky přezkoumání pohledávky, které proběhlo pouze formálně a nesplnilo účel předpokládaný § 188 odst. 2 insolvenčního zákona. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž v případě opětovného přezkumu pohledávky jsou závěry prvního přezkumu nepoužitelné a přezkum pohledávky se vrací do stádia před přezkumným jednáním. Výklad § 243 odst. 2 daňového řádu není pro účely řízení nezbytný, neboť se nezabývá situací, která vznikla v projednávané věci. [5] Dle stěžovatelky nemůže obstát ani argument krajského soudu právní jistotou. Insolvenční správce má za úkol mimo jiné hájit rovnost mezi věřiteli (a popírat jejich pohledávky), přičemž se však nemusí vždy dozvědět informace o dané pohledávce, které jsou k plnění tohoto úkolu podstatné. V projednávané věci žalovaný v přihlášce svých pohledávek odkázal toliko na dodatečné platební výměry a výkaz nedoplatků, a nijak se nezmínil o průběhu doposud pravomocně neskončeného daňového řízení. Jelikož stěžovatelka tyto informace neměla, a proto nepodala správní žalobu v návaznosti na první přezkumné jednání, může z tohoto stavu žalovaný neoprávněně těžit na úkor jiných věřitelů. K narušení právní jistoty by mohlo dojít pouze u úpadce a žalovaného, ovšem neprolomení tohoto principu by mělo potenciál zasáhnout všechny věřitele. Důsledky porušení právní jistoty je tedy nutné poměřit s důsledky jejího neporušení, a proto nemůže být ochrana právní jistoty dotčených subjektů relevantním argumentem. [6] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl, aby NSS kasační stížnost zamítl. Judikatura, na kterou stěžovatelka odkázala, se zabývá důsledky přezkumného jednání pro insolvenční řízení, nikoli pro řízení samostatná, jako je soudní řízení správní. Stěžovatelka opomíjí, že k přezkoumání pohledávek došlo na základě jí sestaveného seznamu pohledávek, tudíž sama nepovažovala přihlášku žalovaného za vadnou. Stěžovatelka měla možnost podat po přezkumném jednání v roce 2016 správní žalobu, což však neučinila. Stěží lze předpokládat, že tak neučinila z důvodu, že se již tehdy domnívala, že výsledek přezkumného jednání bude následně negován v dalším přezkumu. Ustanovení § 188 odst. 2 insolvenčního zákona sice nepředpokládá, že by měla být přihláška opětovně přezkoumávána, zároveň to ale nevylučuje a ani nezakazuje, aby měl první přezkum přihlášky účinky stanovené jinými právními předpisy. První přezkumné řízení dle názoru žalovaného