2 Afs 171/2024 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 171/2024- 78 - text  2 Afs 171/2024 - 81 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: H. Z. C. J. a.s., se sídlem Zahradní 105, Jeneč, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: obec Jeneč, se sídlem Lidická 82, Jeneč, zast. Mgr. Petrou Želechovskou, advokátkou, se sídlem Edvarda Beneše 873, Horoměřice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2023, č. j. 11497/23/510000460804325, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 41 Af 6/202369, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 26. 4. 2022 daň z nemovitých věcí na rok 2022 ve výši 1 084 908 Kč. Žalobkyně se proti platebnímu výměru odvolala. Žalovaný její odvolání zamítl a platební výměr potvrdil. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu zamítl. [3] Jádrem sporu se stala zákonnost obecně závazné vyhlášky č. 4/2021, kterou osoba zúčastněná na řízení stanovila s účinností od 1. 1. 2022 místní koeficient ve výši 5 podle § 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023. Další významnou otázkou je, zda osoba zúčastněná na řízení zrušila obecně závaznou vyhláškou č. 2/2022 (dále jen „zrušovací vyhláška“) vyhlášku č. 4/2021 s účinky ex tunc. [4] Krajský soud se nejprve zabýval zákonností vyhlášky č. 4/2021. Osoba zúčastněná na řízení podle něj nejednala ultra vires, neboť může místním koeficientem zatížit pouze některé nemovitosti nacházející se na jejím území (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 24/23). [5] Dále se krajský soud zabýval tím, zda osoba zúčastněná na řízení zneužila své působnosti. Dospěl k závěru, že nikoliv. Osoba zúčastněná na řízení stanovila koeficient na pozemcích, kde se nachází průmyslové areály, které jsou spojeny s negativními externalitami (neutěšená dopravní situace, bezpečnost, nadměrná zátěž veřejné infrastruktury atd.). Z vyjádření žalobkyně, osoby zúčastněné na řízení i z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně provozuje závod, který k těmto negativním externalitám přispívá (skladování a s tím související autodoprava). Z ničeho nevyplývá, že by tyto aktivity činila pouze v zanedbatelné míře či že by negativní externality spojené s provozem jejího závodu byly jakkoliv nižší než u ostatních obdobně zatížených pozemků. Osoba zúčastněná na řízení tak sledovala zákonem aprobovaný účel, který se opíral o konkrétní úvahy. Nepostupovala přitom na základě diskriminačních kritérií. Vyhláška č. 4/2021 není ani zjevně nerozumná. Je sice pravdou, že osoba zúčastněná na řízení mohla předpokládat, že pokud její územní plán umožní využít území pro podnikatelskou činnost v oblasti dopravy, bude to pro ni znamenat vyšší náklady na infrastrukturu. Toho si však mohla být vědoma i žalobkyně, která tak mohla očekávat, že osoba zúčastněná na řízení bude za tímto účelem hledat zdroje k jejich kompenzaci. [6] Dále se krajský soud zabýval tím, zda osoba zúčastněná na řízení zrušila vyhlášku č. 4/2021 s účinky ex tunc. Dospěl k závěru, že nikoliv. Zrušovací vyhláška nestanovuje, že by ke zrušení vyhlášky č. 4/2021 mělo dojít se zpětnou účinností. Navíc by se jednalo o pravou retroaktivitu, neboť zrušovací vyhláška by působila právní účinky přede dnem nabytí své účinnosti. Již vyměřené daňové povinnosti by tedy ztratily svůj právní základ. Zrušovací vyhláška nabyla své účinnosti až 1. 1. 2023, tedy nikoliv ve zdaňovacím období 2022 (to je rozdíl oproti situaci posuzované Ústavním soudem v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08, kde změna právní úpravy nabyla účinnosti v průběhu rozhodného zdaňovacího období). Vyhláška č. 4/2021 tak byla zrušena s účinky pro futuro. Pokud by navíc zrušovací vyhláška měla rušit vyhlášku č. 4/2021 s účinky ex tunc, byla by neplatná podle § 16a odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření k ní [7] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatelka má za to, že vyhláška č. 4/2021 je vůči ní diskriminační, což dovozuje ze dvou skutečností. [9] Stanovení koeficientů mělo řešit problémy s dopravou, bezpečností a pořádkem v obci. To však není pravým důvodem vydání vyhlášky č. 4/2021. Osoba zúčastněná na řízení totiž vyslala jejím zrušením ani ne po jednom roce od jejího vydání jasný signál, že smyslem bylo pouze zlepšit stav hospodaření obce pro rok 2022 a konfiskovat část majetku bohatých podnikatelů v obci. Osoba zúčastněná na řízení ani nevysvětlila, proč již není třeba pomocí koeficientu čelit negativním vlivům dopravy. Tímto aspektem se krajský soud vůbec nezabýval, a proto neobstojí argumentace, že osoba zúčastněná na řízení sledovala legitimní cíl opřený o relevantní úvahy. [10] Stěžovatelka dále dovozuje diskriminaci z obsahu územního plánu osoby zúčastněné na řízení. Na stěžovatelčiných pozemcích jsou totiž vymezeny plochy, kde je možné provozovat skladování a s tím související dopravu. Osoba zúčastněná na řízení tedy na jednu stranu chce, aby byly na jejím území realizovány projekty, které nutně přinášejí negativní vlivy způsobené dopravou, ale na druhou stranu chce tyto vlivy vylučovat prostřednictvím místního koeficientu daně z nemovitých věcí. [11] Dále stěžovatelka rozporuje závěr krajského soudu, že vyhláška č. 4/2021 byla zrušena s účinky pro futuro. Z čl. 1 zrušovací vyhlášky nelze dovodit, že by se vyhláška č. 4/2021 zrušovala s účinností od 1. 1. 2023. Čl. 2 zrušovací vyhlášky se týká nabytí účinnosti této vyhlášky, nedotýká se však platnosti ani účinnosti vyhlášky č. 4/2021. Jde pouze o důsledek obecného pravidla, že účinnost bývá standardně stanovena po dni vyhlášení. Dle názoru stěžovatelky lze zrušovací vyhlášku vyložit tak, že ruší vyhlášku č. 4/2021 od jejího počátku s tím, že se tak stane až k 1. 1. 2023. Jde o nepravou retroaktivitu, která je přípustná. Tato situace by ani nevyvolala těžko řešitelné důsledky. Došlo by pouze k nápravě nezákonného jednání osoby zúčastněné na řízení. Zrušovací vyhláška není v rozporu s § 16a zákona o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023, protože nabyla účinnosti až po svém vydání (vyhlášku č. 4/2021 však ruší ex tunc). [12] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Žalovaný souhlasí s tím, jak věc posoudil krajský soud. Tvrzení stěžovatelky, že osoba zúčastněná na řízení nesledovala stanovením místního koeficientu legitimní cíl, je pouhou spekulací. Ke zrušení vyhlášky č. 4/2021 došlo v reakci na výzvu Ministerstva vnitra ke zjednání nápravy, neboť podle jeho názoru byla vyhláška v rozporu se zákonem. Tento názor však později odmítl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23. [13] Osoba zúčastněná na řízení navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Vyhlášku č. 4/2021 zrušila v reakci na dozorovou činnost Ministerstva vnitra. Zdůraznila, že sama stěžovatelka podala Ministerstvu vnitra podnět k provedení dozoru. Zákonnost obecně závazné vyhlášky je navíc třeba zkoumat k datu jejího vydání, okolnosti zrušení nejsou důležité. Co se týká stěžovatelčiny argumentace územním plánem, poukázala osoba zúčastněná na řízení na to, že smyslem daně z nemovitých věcí není vyloučení negativních vlivů, ale jejich kompenzace. Krajský soud se s touto argumentací stěžovatelky dostatečně vypořádal. Stěžovatelka na jeho argumenty nereagovala. To samé platí o námitce, že vyhláška č. 4/2021 byla zrušena s účinky ex tunc. [14] V replice se stěžovatelka nejprve vymezila vůči vyjádření žalovaného. Stěžovatelka nepokládá svoji argumentaci o pouze zdánlivě legitimním důvodu stanovení místního koeficientu za spekulaci. Nesouhlasí, že vyhláška č. 4/2021 byla zrušena z popudu Ministerstva vnitra. Pokud by osoba zúčastněná na řízení chtěla řešit neutěšenou dopravní situaci, nenechala by se Ministerstvem vnitra zviklat. Osoba zúčastněná na řízení ostatně sama uvedla, že Ministerstvu vnitra v dopise sdělila, že za zákonností vyhlášky č. 4/2021 si stojí. Stále tedy nebyla zodpovězena kardinální otázka, proč došlo bez jakéhokoliv odůvodnění ke zrušení vyhlášky č. 4/2021. Další argumenty stěžovatelka v zásadě převzala z kasační stížnosti. [15] Dále se stěžovate