2 Afs 234/2022 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 234/2022- 58 - text  2 Afs 234/2022 - 63 pokračování USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Evy Šonkové a soudců Tomáše Kocourka a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: Bc. K. K., zastoupená JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2021, č. j. 3171/21/510031461709097, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 59 Af 5/202157, takto: Věc se postupuje rozšířenému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Finanční úřad pro Středočeský kraj platebním výměrem ze dne 28. 3. 2017, č. j. 1378640/17/212070462201958, vyměřil žalobkyni darovací daň ve výši 5 955 000 Kč z daru poskytnutého žalobkyni dne 27. 10. 2011 ve výši 30 000 000 Kč, neboť nepřisvědčil jejímu názoru, že dar je osvobozen od daně ve smyslu § 19 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (zákon o trojdani). Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí správce daně. [2] Proti rozhodnutím orgánů daňové správy se žalobkyně bránila žalobou, kterou krajský soud zamítl. V napadeném rozsudku mimo jiné dospěl k závěru, že lhůta pro stanovení daně neuplynula předtím, než správce daně žalobkyni vyzval k podání daňového přiznání k dani darovací, protože ještě dříve byla proti žalobkyni podána žaloba k civilnímu soudu a předmětem sporu v civilním řízení bylo, zda žalobkyně obdržela dar, či půjčku. Probíhalo tak řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která byla nezbytná pro správné stanovení daně. Lhůta pro stanovení daně v souladu s § 148 odst. 4 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, neběžela až do pravomocného skončení civilního sporu. Poté probíhalo řízení před krajským soudem (skončeno zrušovacím rozsudkem ze dne 29. 5. 2020, č. j. 51 Af 1/201866), přičemž následné rozhodnutí vydal žalovaný před uplynutím znovu rozeběhlé prekluzivní lhůty. [3] Novou žalobu krajský soud zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. V kasační stížnosti žalobkyně (stěžovatelka) mimo jiné rozporuje závěr krajského soudu stran prekluze daňové povinnosti. Má za to, že soudní řízení, ve kterém se dárkyně dožadovala vrácení půjčky (daru), nebylo řízením podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Krajský soud vyložil toto ustanovení příliš široce, přičemž v důsledku takového výkladu by jakékoli civilní řízení vedené o platnosti určitých úkonů, jejich povaze či výkladu stavělo běh lhůty pro stanovení daně, což zcela jistě není smyslem předmětného ustanovení. Podle stěžovatelky je výklad krajského soudu také v rozporu s principem právní jistoty, jejíž nastolení je jedním z cílů lhůty pro stanovení daně. O otázce, zda se jednalo o dar, si zcela jistě mohl učinit úsudek správce daně sám. II. Důvod postoupení věci rozšířenému senátu [4] Předkládající senát se při posuzování kasační stížnosti nejprve zabýval námitkou, že daňová povinnost nebyla stěžovatelce správcem daně uložena v prekluzivní lhůtě pro stanovení daně podle § 148 daňového řádu, neboť pokud by byla důvodná, neměla být darovací daň vůbec vyměřena a napadená rozhodnutí by bez dalšího musela být zrušena. [5] Podle § 148 odst. 1 daňového řádu daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení. [6] Podle § 148 odst. 3 daňového řádu bylali před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. [7] Podle § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu lhůta pro stanovení daně neběží po dobu řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví a před Ústavním soudem, a podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu lhůta pro stanovení daně neběží po dobu řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně. [8] Ze spisového materiálu vyplývá následující časový sled událostí. Stěžovatelka byla (v návaznosti na právní názor zastávaný daňovými orgány i krajským soudem, že předmětná finanční částka nebyla osvobozena od darovací daně) povinna v souladu s § 21 odst. 1 písm. b) zákona o trojdani podat daňové přiznání do 30 dnů od jejího obdržení, tj. ode dne 27. 10. 2011. Vzhledem k tomu, že dne 26. 11. 2011 byla sobota, dle § 33 odst. 4 daňového řádu byla stěžovatelka povinna podat daňové přiznání nejpozději v pondělí dne 28. 11. 2011, což však neučinila. Lhůta pro stanovení daně tak započala běžet dnem 29. 11. 2011 a bývala by uplynula dne 28. 11. 2014, tedy ještě před přerušením běhu lhůty pro stanovení daně z důvodu výzvy k podání řádného daňového přiznání podle § 148 odst. 3 daňového řádu, která byla stěžovatelce oznámena až dne 2. 12. 2014. Ještě před uplynutím lhůty pro stanovení daně bylo nicméně dne 4. 6. 2014 proti stěžovatelce zahájeno občanské soudní řízení u Okresního soudu Praha  východ (následně byla věc postoupena Okresnímu soudu v Příbrami a vedena pod sp. zn. 16 C 56/2015) o zaplacení částky 35 000 000 Kč, které trvalo do 11. 11. 2016, kdy bylo pravomocně zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Pokud by předmětné občanské soudní řízení lhůtu pro stanovení daně stavilo ve smyslu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, k prekluzi by nedošlo, neboť ode dne 11. 11. 2016 by běžela (z důvodu přerušení běhu lhůty oznámením výzvy k podání řádného daňového přiznání ve smyslu § 148 odst. 3 daňového řádu) nová tříletá lhůta pro stanovení daně do dne 11. 11. 2019. Běh lhůty pro stanovení daně posléze ovlivnila skutečnost, že stěžovatelka podala dne 2. 7. 2018 žalobu proti původnímu rozhodnutí žalovaného, čímž opět došlo, tentokrát v souladu s § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu, k stavení jejího běhu – do té doby přitom uplynula doba necelých 20 měsíců z 36 možných (ze tří let). Lhůta pro stanovení daně se pak rozběhla až ode dne 1. 6. 2020, kdy bylo soudní řízení správní ve věci sp. zn. 51 Af 1/2018 pravomocně skončeno. Byloli tak napadené rozhodnutí doručeno stěžovatelce dne 15. 2. 2021, tj. po 8 a půl měsících, stalo se tak v době, kdy tříletá lhůta pro stanovení daně stále ještě neuplynula (zbývalo z ní více než 7 měsíců) a současně kdy dosud neuběhlo ani deset let počítaných od jejího prvopočátku dne 28. 11. 2011 – definitivní konec lhůty pro stanovení daně darovací totiž připadal až na den 28. 11. 2021. [9] Předkládající senát byl tedy postaven před otázku, zda občanské soudní řízení vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 56/2015 o zaplacení částky 35 000 000 Kč, kdy mezi stranami nebylo sporné poskytnutí žalované částky, ale posouzení charakteru právního jednání (tedy zda šlo o půjčku, jak tvrdila žalobkyně v civilním řízení, či o dar, což tvrdila stěžovatelka, vystupující v řízení jako žalovaná) zapříčinilo stavení lhůty pro stanovení daně ve smyslu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. [10] Při posuzování této, pro posuzovaný případ klíčové, otázky, dospěl předkládající senát k závěru, že v judikatuře NSS existují dva navzájem rozporné přístupy k výkladu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Konkrétně ten vyplývající z rozsudku NSS ze dne 16. 8. 2018, č. j. 7 Afs 220/201832, a přísnější, obsažený v rozsudku NSS ze dne 25. 8. 2016, č. j. 3 Afs 243/201528. Předkládající senát proto podle § 17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), věc postupuje k rozhodnutí rozšířenému senátu. II. A) Shrnutí závěrů rozsudku č. j. 3 Afs 243/201528 [11] Ve věci sp. zn. 3 Afs 243/2015 třetí senát posuzoval otázku, zda se staví lhůta pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu po dobu civilního sporu mezi stěžovatelkou a jejím dodavatelem plynu o výši úhrady dodávek plynu plynoucí ze smlouvy o sdružených službách dodávek plynu. S odkazem na důvodovou zprávu a jiné možnosti řešení její situace dospěl k závěru, že nestaví, a řízení o návrhu na obnovu řízení ve věci daně z přidané hodnoty tak bylo namístě zastavit. V rozhodnutí konstatoval, že „důvodová zpráva zjevně nemíří na uplatnění dotčeného ustanovení v souvislosti s jakýmkoliv, byť jen potencionálně relevantním řízením probíhajícím před soudy, ale jen v souvislosti s řízením, které má ‚zásadní význam pro stanovení daně‘“ (str. 7). V předmětné věci soudní vyřešení stěžovatelčina sporu s dodavatelem plynu nebylo nezbytně nutné pro správné stanovení daně, neboť § 99 daňového řádu obsahuje institut předběžné otázky, který umožňuje správci daně, aby sám, s taxativně stanovenými výjimkami, posoudil otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu veřejné moci, tedy i nárok dodavatele plynu na úhradu vyšší částky a z něj vyplývající nárok stěžov