2 As 12/2025 — Nejvyšší správní soud

2 As 12/2025- 38 - text  2 As 12/2025 - 44 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudkyň Evy Šonkové a Sylvy Šiškeové v právní věci žalobkyně: ČD Cargo, a. s., se sídlem Jankovcova 1569/2c, Praha 7, zast. Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře ze dne 13. 2. 2023, č. j. UPDI0508/23/KP, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 3 A 51/202373, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalobkyně se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře (dále jen „ÚPDI“) ze dne 13. 2. 2023, č. j. UPDI0508/23/KP (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým zamítl její rozklad a potvrdil rozhodnutí ÚPDI ze dne 13. 1. 2023, č. j. UPDI0184/23/PP2. Tímto rozhodnutím ÚPDI uznal žalobkyni vinnou ze spáchání čtyř přestupků podle § 51 odst. 6 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách (dále jen „ZoD“), za které jí uložil úhrnnou pokutu ve výši 20 000 Kč. [2] Konkrétně se žalobkyně dopustila těchto přestupků: 1) jako provozovatelka veřejně nepřístupné vlečky Terminal Brno nesdělila ÚPDI v zákonné lhůtě, že jde o vlečku, jejíž užití je povinna umožnit za účelem přístupu k zařízení služeb, neboť vlečka napojuje celostátní dráhu k zařízení služeb [§ 22a odst. 3 písm. b) ZoD], tj. nesplnila oznamovací povinnost dle § 22a odst. 5 ZoD ve spojení s přechodným ustanovením čl. II bodu 2 zákona č. 367/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 266/1994 Sb., o dráhách, ve znění pozdějších předpisů; 2) a 3) nesplnila obdobnou oznamovací povinnost ve věci veřejně nepřístupných vleček Pila Paskov a Vlečka ŽDB DRÁTOVNA, jejichž užití je žalobkyně povinna umožnit podle § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, neboť zajišťují přístup k manipulačním místům, jejichž provozovatel je odlišný od provozovatele vlečky; 4) nesplnila oznamovací povinnost ve věci veřejně nepřístupné vlečky Bohumín terminál, jejíž užití je povinna umožnit podle § 22a odst. 3 písm. b) i c) ZoD. [3] Proti rozhodnutí předsedy ÚPDI podala žalobkyně žalobu. V té uplatnila dva stěžejní žalobní body. V prvním namítla, že se na dotčené vlečky neuplatní § 22a odst. 3 písm. c) ZoD, neboť to neodpovídá smyslu čl. 2 odst. 3 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. 11. 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (dále jen „směrnice“). Vlečky jsou totiž soukromé, veřejně nepřístupné, mají jediného vlastníka infrastruktury a koncového zařízení a slouží pouze potřebám vlastníka či jeho akcionářů, čemuž odpovídá i jejich kapacita. Směrnice i § 22a odst. 3 ZoD však dopadají na situaci, kdy je vlastník vlečky odlišný od vlastníka koncového zařízení, kterému může být účelově bráněno v podnikání. V případě žalobkyně je vztah mezi ní a vlastníky vleček, kteří jsou současně vlastníky obsluhovaných zařízení, upraven příkazní smlouvou, a je tedy vyloučeno, aby žalobkyně vlastníkům zařízení bránila v jeho využívání. Pokud jde o vlečku Bohumín terminál, jejím vlastníkem i provozovatelem je žalobkyně, která vlastní i připojené zařízení, jež pronajímá třetí osobě; žalobkyně jako provozovatelka vlečky se řídí pokyny nájemce (provozovatele) koncového zařízení. Jedná se o soukromoprávní vztahy, do kterých nesmí zasahovat správní orgány, ve věci nemůže být dána ani pravomoc správních soudů. Žalobkyně se rovněž dovolávala nepřímého účinku směrnice. [4] Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že na vlečkách nebylo umístěno zařízení služeb ve smyslu ZoD. Za zařízení služeb lze považovat jen zařízení, které má určitou veřejnou povahu, nebo je určené k veřejnému použití. Soukromá zařízení, která neslouží k regionální nebo celostátní dopravě či nejsou připojena k veřejně přístupné vlečce, nejsou součástí železniční infrastruktury ve smyslu směrnice. Zařízení služeb navíc musí být provozovatelem určena k poskytování služeb, což pro vlečky provozované žalobkyní neplatí. Po provozovateli nelze spravedlivě požadovat, aby zpřístupnil vlečky jiným subjektům, jestliže jejich kapacita nepřekračuje vlastní potřeby. Zpřístupnění vleček by mohlo narušit provoz žalobkyně z kapacitních důvodů. Odlišný výklad by neodpovídal cíli směrnice a principům soutěžního práva, které by se v nynější věci měly rovněž uplatňovat. [5] V průběhu řízení před městským soudem přešla dne 1. 1. 2024 působnost ÚPDI na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (čl. X body 1 a 2 zákona č. 464/2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře), s nímž městský soud v řízení dále jednal jako s žalovaným. [6] Městský soud žalobu zamítl. V rozsudku uvedl, že v projednávané věci je provozovatel vleček (žalobkyně) odlišný od vlastníků manipulačních míst. Žalobkyně tuto skutečnost nijak nesporovala. Pro posouzení věci je tato otázka stěžejní. To platí pro všechny myslitelné eventuality (tedy jak pro odlišné provozovatele vleček a manipulačních míst, tak pro odlišné vlastníky). Jestliže jedna z těchto eventualit nastane, aktivuje se oznamovací povinnost ve smyslu § 22a odst. 5 ve spojení s odst. 3 písm. c) téhož ustanovení. [7] Městský soud hojně odkazoval na rozhodnutí předsedy ÚPDI. Z něj vyplývá, že ÚPDI nikdy netvrdil, že by byla některá z dotčených vleček součástí železniční infrastruktury ve smyslu směrnice. Uvedl, že ačkoli vlečky Pila Paskov a ŽDB DRÁTOVNA splňují podmínky pro vyloučení aplikace protidiskriminačních ustanovení směrnice, na jejich režim se i nadále uplatní národní úprava. [8] Povaha soukromoprávního vztahu mezi provozovatelem a vlastníkem zařízení není z hlediska uplatnění § 22a odst. 3 písm. c) ZoD rozhodná, a argumentace příkazní smlouvou tak nemůže obstát. Podstatné není ani to, zda provozovatel vlečky fakticky brání jejímu užití dopravcem zajištěným provozovatelem koncového zařízení. ÚPDI svým rozhodnutím nijak nezasáhl do soukromoprávních vztahů mezi žalobkyní a příkazci. [9] Městský soud se neztotožnil ani s námitkou eurokonformního výkladu směrnice. Uvedl, že čl. 2 odst. 3 písm. d) směrnice dává členským státům možnost rozhodnout, že se mimo jiné čl. 13 a kapitola IV nepoužijí na železniční infrastrukturu v soukromém vlastnictví, která existuje výhradně pro použití vlastníkem infrastruktury pro jeho vlastní nákladní dopravu. Vyloučení některých typů vleček z působnosti směrnice je tedy plně v gesci členských států, a tudíž nemůže dojít k aplikaci nepřímého účinku směrnice. ÚPDI vlečky nepovažoval za součást železniční infrastruktury ve smyslu směrnice, vycházel z národní úpravy. [10] Městský soud dále ve shodě s předsedou ÚPDI uvedl, že definice zařízení služeb v ZoD (§ 2 odst. 9) není totožná s definicí dle směrnice (čl. 3 odst. 11), a je ji tudíž třeba vykládat eurokonformně. Není rozhodné, zda provozovatel označí zařízení jako zařízení služeb ve smyslu ZoD či směrnice, ale jeho materiální účel. Zařízení nemusí mít nutně veřejnou povahu, ani být určeno pro veřejné užití, ani mít zásadní význam. Jeho povaha jako zařízení služeb se odvíjí od jeho technické způsobilosti poskytovat služby překládky mezi nejméně dvěma druhy dopravy. Posuzovanou situaci nelze připodobňovat k doktríně soutěžního práva essential facilities. Nelze totiž vycházet z pravidel odlišné právní úpravy. V této souvislosti není ani rozhodné, jakou mají zařízení kapacitu, neboť provozovatel vlečky má povinnost uspokojit co nejlépe všechny požadavky na přístup k zařízení služeb. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [11] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Navrhla, aby Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [12] Stěžovatelka namítla, že městský soud, stejně jako ÚPDI, nevzal v potaz vlastnickou strukturu vleček a koncových zařízení. Opomenul přitom zkoumat účel a smysl uložené sankce ve vztahu k účelu § 22a odst. 3 ZoD, resp. nezohlednil skutková specifika věci. Ustanovení § 22a odst. 3 písm. c) ZoD sleduje ochranu vlastníka nebo provozovatele zařízení před tím, aby se nestal „rukojmím“ provozovatele vlečky. To však v posuzované věci není možné. Pouze v případě vlečky Bohumín terminál je vlastníkem jak vlečky, tak koncového zařízení stěžovatelka. V ostatních případech využívají vlečku toliko vlastníci koncových zařízení, kteří současně vlastní i vlečky, kdežto stěžovatelka vlečky toliko provozuje na základě