2 As 252/2024 — Nejvyšší správní soud

2 As 252/2024- 29 - text  2 As 252/2024 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Sylvy Šiškeové a soudců Karla Šimky a Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. M. H., zast. Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2024, č. j. 043971/2024/KUSK, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2024, č. j. 51 A 39/202477, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 6 134,70 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Michala Štrofa, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Kolín (stavební úřad) rozhodnutím ze dne 19. 12. 2023 nařídil žalobci a jeho manželce jako vlastníkům stavby provedení nutných zabezpečovacích prací na objektu tvrze na pozemku st. p. X v katastrálním území L. u K. (dále též „stavba“). Žalovaný změnil část výroku rozhodnutí stavebního úřadu, pokud jde o vymezení účastníků řízení, a ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil. Jádrem sporu byla otázka, zda lze po vlastnících stavby v rámci nutných zabezpečovacích prací podle § 135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), požadovat vyspravení neexistujícího okenního otvoru. Dále bylo třeba posoudit, zda byl žalovaný povinen přihlížet ke změně skutkového stavu, k níž došlo před vydáním rozhodnutí o odvolání. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil u Krajského soudu v Praze, který napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu nebylo možné skutkovou okolnost, že při provádění bouracích prací nařízených rozhodnutím stavebního úřadu zanikl okenní otvor, uplatnit dříve než v řízení odvolacím. Žalovanému nic nebránilo ji zohlednit. [3] Krajský soud dále shledal, že stavební úřad uložením povinnosti vyspravit okenní otvor v západní části štítové stěny přesáhl rozsah využití dozorčího prostředku podle § 135 odst. 2 stavebního zákona. Smyslem zabezpečovacích prací, jež lze takto nařídit, je eliminovat riziko újmy na životě či zdraví, nikoli zabezpečit existenci objektu nebo zajistit ochranu jeho kulturní či historické hodnoty. Žalovaný rovněž nesprávně interpretoval doporučení statika a Národního památkového ústavu. Také neměl vycházet z protokolu o kontrolní prohlídce ze dne 17. 1. 2024, neboť o ní žalobce nebyl informován předem ani následně (ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce [4] Žalovaný (dále „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítl, že krajský soud nesprávně posoudil otázku nezbytnosti nutných zabezpečovacích prací na stavbě. Na uložení povinnosti zabezpečit okenní otvor se záklenkem dopadal § 135 odst. 2 stavebního zákona. Návrh opatření, která stavební úřad převzal do svého rozhodnutí, pocházel ze statického posouzení zpracovaného odborně způsobilou osobou. Právě z důvodu jejich neprovedení došlo ke zřícení záklenku a části okenního otvoru. Doporučené zabezpečovací práce nejsou ve statickém posouzení členěny na nezbytné a nepodstatné. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, podle něhož měl zabezpečovací práce nařídit pouze v rozsahu „tvrdého jádra“, i přes doporučení statika. [5] Stěžovatel je dále přesvědčen, že nutnost zajistit posouzení ze strany statika vyvolala pasivita vlastníků stavby. Žalobce v odvolání požadoval změnit prvostupňové rozhodnutí co do rozsahu zabezpečovacích prací, neboť je stavební úřad nařídil mylně. V žalobě svá tvrzení posunul tak, že je nucen obnovit část odstraněné stěny a původní okenní otvor. S tímto tvrzením se stěžovatel logicky nemohl vypořádat. Žalobce v odvolání ani nenamítal, že nešlo o nutné zabezpečovací práce, ale o stavební úpravy. [6] Podle stěžovatele je ze statického posudku zřejmé, že okno, které stavební úřad nařídil zabezpečit, má zůstat zachováno. Z dokumentace plyne, že okno se nacházelo v úrovni pod stropem nad přízemím a že tato část zdiva měla zůstat zachována. Žalobce v odvolání netvrdil, že nemá povinnost vyspravit okenní otvor situovaný v odstraňovaném zdivu. Vyslovoval přesvědčení, že tuto povinnost nelze splnit, neboť po vydání rozhodnutí stavebního úřadu se zbortil větší rozsah zdiva západní stěny, než toto rozhodnutí nařídilo. [7] Stěžovatel připustil, že použil nesprávný pojem, pokud uvedl, že rozhodnutí je po odstranění okenního otvoru nevykonatelné; správně měl uvést, že je neuskutečnitelné. To však nepůsobí nezákonnost napadených rozhodnutí. Stěžovatel dále uplatnil obecně formulovanou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu nesrozumitelnosti. [8] Žalobce se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu. Zdůraznil, že stěžovatel nevycházel ze skutkového stavu ke dni vydání svého rozhodnutí, ačkoli mu v tom nic nebránilo. I stěžovatel připustil v kasační stížnosti, že nelze provést zabezpečovací práce neexistujícího okenního otvoru. Podmínka zabezpečení okenního otvoru nebyla stanovena při jednání na místě samém. Statik naopak uvedl, že vše uvolněné nebo hrozící pádem má být sneseno. Stěžovatel v kasační stížnosti dezinterpretuje uloženou povinnost. To, že by se mělo jednat o zabezpečení okenního otvoru, by nebylo součástí výroku rozhodnutí stavebního úřadu, ale tato povinnost by byla obsažena až v části týkající se provedení prací. Rozsudek krajského soudu se netýká jen slovního spojení vyspravení okenního otvoru, ale zrušovací důvod spočívá i v zásadních pochybeních stěžovatele v odvolacím řízení. Proto podle žalobce nemůže být stěžovatelova kasační stížnost úspěšná. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost je přípustná a projednatelná, není však důvodná. [10] Nejvyšší správní soud (NSS) nepřehlédl skutečnost, kterou zmínil i žalobce, tedy že stěžovatel v rámci kasačních námitek vyslovil nesouhlas pouze s jedním z oddělitelných a samostatných důvodů, pro které krajský soud jeho rozhodnutí zrušil. Podle stěžovatele je nesprávný závěr krajského soudu o právní povaze prací podle § 135 odst. 2 stavebního zákona. Vytknuté vady řízení předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí nečiní spornými. [11] NSS je při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán důvody uplatněnými v kasační stížnosti, s výjimkou vad uvedených v § 109 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. K případným dalším vadám, které však stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil, kasační soud nepřihlíží. Napadáli tedy stěžovatel v nyní posuzované věci pouze jeden z důvodů, které vedly krajský soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, zůstane zbývající zrušovací důvod nedotčen, a to bez ohledu na závěry, které kasační soud přijme ohledně důvodnosti námitek uplatněných v kasační stížnosti. Podle judikatury NSS je však i za takových okolností třeba věcně se zabývat uplatněnými kasačními námitkami. [12] Jak kasační soud uvedl v rozsudku ze dne 6. 11. 2008, č. j. 2 As 58/200877, za takové situace „přinejmenším jeden důvod pro zrušení rozhodnutí (správního orgánu  pozn. NSS) obstojí – a to právě proto, že proti němu stěžovatel nebrojil a zdejší soud není oprávněn tento závěr o právní otázce, který městský soud učinil, přezkoumat z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.). S ohledem na hospodárnost řízení se však Nejvyšší správní soud zabýval i ostatními kasačními námitkami, neboť mají vliv na závazný právní názor vyslovený městským soudem ve zrušujícím rozsudku. Přestože nelze totiž přímo hovořit o závaznosti právního názoru Nejvyššího správního soudu vysloveného v rozsudku zamítajícím kasační stížnost, spočívá jeho váha v zákonné pozici vyplývající z ustanovení § 12 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je Nejvyšší správní soud vrcholným soudním orgánem ve věcech správního soudnictví, zajišťujícím jednotu a zákonnost rozhodování. Z toho Nejvyšší správní soud dovozuje nezbytnost respektovat právní názor Nejvyššího správního soudu i tam, kde není zákonem přímo stanovená vázanost, pokud je daný právní názor v pokračujícím řízení rozhodný.“ [13] Jakkoli tedy stěžovatel některé z důvodů zrušení svého rozhodnutí respektuje (a to alespoň v té rovině, že je nezpochybňuje a nenapadá), nelze mu upřít možnost podat proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost a domáhat se vyslovení názoru NSS na sporné otázky (rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 Afs 49/2009109). Napadení jen jednoho ze zrušovacích důvodů rozsudku krajského soudu ze strany stěžovatele proto není důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti pro nepřípustnost (§ 104 s. ř. s.). Na straně druhé výsledek řízení o takové kasační stížnosti nemůže být za daných okolností (a při splnění ostatních po