21 Ads 76/2025 — Nejvyšší správní soud

21 Ads 76/2025- 29 - text  21 Ads 76/2025 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Faisala Husseiniho v právní věci žalobkyně: V. V. H., zastoupená JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem Okružní 433/1, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2025, č. j. 32 A 21/2023  79, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 8. 2023, č. j. JMK 106130/2023, zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kyjov ze dne 9. 5. 2023, č. j. OSV555568/23/276 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). [2] Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálněprávní ochraně dětí (dále jen „zákon o sociálněprávní ochraně dětí“). Žalobkyně se přestupku měla dopustit tím, že proti svému nezletilému synovi J. H., nar. X (dále také „nezletilý“ nebo „syn žalobkyně, resp. stěžovatelky“), použila nepřiměřený výchovný prostředek, neboť minimálně v období od 1. 8. 2021 do 28. 2. 2022, v přesně nezjištěných časech, v rodinném domě na adrese Ž., opakovaně, minimálně dvakrát týdně, trestala nezletilého tak, že ho bouchala vařečkou po zadku. [3] Za spáchání přestupku bylo žalobkyni uloženo napomenutí dle § 35 písm. a) a § 45 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Současně byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. II. Řízení před krajským soudem [4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 31. 3. 2025, č. j. 32 A 21/2023  79, zamítl jako nedůvodnou. [5] Krajský soud uvedl, že žalobkyni bylo kladeno za vinu spáchání přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálněprávní ochraně dětí, který obsahuje neurčitý právní pojem nepřiměřený výchovný prostředek. Zákonodárce užitím neurčitých pojmů dává orgánu aplikujícímu právní předpis prostor, aby posoudil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého pojmu. Dodal také, že podle § 884 odst. 2 občanského zákoníku lze výchovné prostředky použít pouze v míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. V „argumentační rovině“ správní orgány přihlížely také k Úmluvě o právech dítěte a dalším zdrojům mezinárodního práva. [6] Dále krajský soud odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), dle níž jakýkoliv fyzický trest dětí má vždy ponižující charakter, jedná se tedy o zásah do důstojnosti dítěte. Krajský soud citoval také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, č. j. 8 Tdo 1206/2020, podle nějž oprávnění rodičů použít přiměřených výchovných prostředků jsou omezena tím, že se rodič nesmí dotknout důstojnosti dítěte, přičemž tělesným trestem je do důstojnosti dítěte zasaženo vždy. [7] Krajský soud připustil, že ve vnitrostátní právní úpravě není zákaz fyzického trestání nezletilých explicitně zakotven. Vnitrostátní úprava však výslovně uvádí, že rodič je oprávněn použít výchovné prostředky pouze v podobě a míře, která se nedotýká lidské důstojnosti dítěte. Z judikatury ESLP (například z rozsudku ze dne 3. 10. 2017, ve věci č. 23022/13, D. M. D. proti Rumunsku) či Nejvyššího soudu (viz předcházející odstavec tohoto rozsudku) pak vyplývá, že jakýkoliv tělesný trest má vždy ponižující charakter. Jedná se tedy o nepřípustný zásah do důstojnosti dítěte, který dle § 884 odst. 2 občanského zákoníku a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) nelze akceptovat. Zákaz ponižujícího trestu je zakotven v čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“). [8] Podle krajského soudu není pravdou, že správní orgány „vůbec neposuzovaly“ přiměřenost výchovného prostředku, jak žalobkyně namítala v žalobě; je ale nutné rozlišit, v jaké rovině k posuzování přiměřenosti došlo. Krajský soud uvedl, že správní orgány konstatovaly, že se jednalo o tělesný trest zasahující do důstojnosti nezletilého, a proto šlo o nepřiměřený výchovný prostředek. V této rovině se správní orgány podle krajského soudu správně zabývaly přiměřeností výchovného prostředku. Krajský soud naproti tomu dodal, že správní orgány nemohly posuzovat již to, zda byla síla, intenzita a způsob provedení tělesného trestu přiměřená situaci, za které k němu žalobkyně přistupovala (tedy pokud nezletilý „zlobil“). Pokud by tak správní orgány učinily a pokusily by se přiměřenost tělesného trestu v tomto směru posuzovat, připustily by tím, že tělesné tresty mohou být za některých situací přiměřené. Tak tomu s ohledem na jejich ponižující charakter není. Zasažení do lidské důstojnosti nezletilého nemůže být přiměřeným výchovným prostředkem. [9] Nakonec krajský soud uvedl, že žalovaný dostatečně vypořádal námitky žalobkyně týkající se použitého nástroje při trestání a období, ve kterém mělo k trestání nezletilého docházet. Krajský soud souhlasil se žalovaným, že charakter nástroje použitého při trestání nezletilého nebyl určující. Nemělo význam, zda šlo o dřevěnou vařečku, jak uvedly správní orgány, či „lehkou dřevěnou obracečku“, jak tvrdila žalobkyně. Navíc podle krajského soudu je vařečka širší pojem, pod který může spadat i dřevěná obracečka. Pro odpovědnost žalobkyně za přestupek postačovalo zjištění, že vůči nezletilému používala tělesný trest. III. Kasační argumentace [10] Proti rozsudku krajského soudu podává žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [11] Stěžovatelka uvádí, že krajský soud na základě § 884 odst. 2 občanského zákoníku, čl. 10 odst. 1 Listiny a judikatury ESLP a Nejvyššího soudu vyložil neurčitý právní pojem nepřiměřený výchovný prostředek tak, že pod jeho obsah spadá každý tělesný trest. Pomocí tohoto výkladu dovodil, že je skutková podstata přestupku podle § 59 odst. 1 písm. h) zákona o sociálněprávní ochraně dětí naplněna, jeli zjištěno, že byl vůči dítěti použit tělesný trest. Stěžovatelka se domnívá, že při výkladu uvedeného ustanovení krajský soud pochybil, napadený rozsudek je proto nezákonný. Krajský soud podle stěžovatelky dospěl k nesprávnému závěru, že každý tělesný trest použitý vůči dítěti spadá pod neurčitý právní pojem nepřiměřený výchovný prostředek. Stěžovatelka naopak tvrdí, že do obsahu neurčitého právního pojmu nepřiměřený výchovný prostředek spadá jen tělesný trest použitý vůči dítěti, který je nepřiměřený. [12] Stěžovatelka odkazuje na komentář k § 59 zákona o sociálněprávní ochraně dětí (ROGALEWICZOVÁ, Romana, CILEČKOVÁ, Kateřina, KAPITÁN, Zdeněk, DOLEŽAL, Martin a kol. Zákon o sociálněprávní ochraně dětí. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 651, marg. č. 12.), z něhož vyplývá, že tělesné trestání jako výchovný prostředek není výslovně zakázáno. Zmiňuje také judikaturu Nejvyššího správního soudu k problematice správního trestání. Podle rozsudku ze dne 12. 8. 2021, č. j. 6 Afs 269/2019  48, skutkové podstaty deliktů (trestních i správních) nelze vykládat rozšiřujícím způsobem, a rozšiřovat tak odpovědnost adresátů veřejné moci, je třeba zohlednit zásadu in dubio pro libertate. Z rozsudků ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004  73, nebo ze dne 27. 6. 2023, č. j. 8 As 3/2021  45, pak vyplývá, že v případě, kdy právní úprava svojí nejednoznačností umožňuje několik možných výkladů a postupů, nelze při výkonu veřejné správy při respektování čl. 2 odst. 3 Ústavy aplikovat takový výklad, který jde k tíži jednotlivce (in dubio mitius). [13] Dále stěžovatelka uvádí, že si je vědoma § 109 odst. 5 s. ř. s., dle něhož ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží. Přesto odkazuje na zdroje, které se ve společenském diskurzu objevily v době od podání žaloby a jsou pro výklad neurčitého pojmu nepřiměřený výchovný prostředek významné. Jedná se například o aktualitu Ministerstva spravedlnosti ze dne 13. 6. 2024, z níž se mimo jiné podává: „Evropský výbor pro sociální práva shledal, že v českém právním řádu není výslovně ani prostřednictvím jasné a přesné judikatury zakotvena nepřijatelnost všech forem tělesných trestů na dětech, které mohou ovlivnit jejich fyzickou integritu, důstojnost, rozvoj a duševní pohodu. Zákonná úprava tedy výslovně nezakazuje tělesné tresty z výchovných důvodů a postihuje jen takové, které dosáhnou zvláštního stupně závažnosti, čímž Česká republika porušuje článek 17 Evropské sociální charty.“ Také na základě uvedeného se stěžovatelk