22 Afs 90/2025 — Nejvyšší správní soud

22 Afs 90/2025- 34 - text  22 Afs 90/2025-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: EnergyCloud, a. s., se sídlem Studentská 1837/50, Plzeň, zastoupená JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2020, čj. 38416/20/5000-10610-712427, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2025, čj. 77 Af 38/2020-128, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V návaznosti na rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 4. 6. 2010, čj. 2295-10/2.21TS02-058/10/08200, byla žalobkyni poskytnutá v rámci Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI) ex post dotace ve výši 3 239 000 Kč, a to na projekt s názvem „Centrum strategických služeb NetProSystems“. [2] Dne 18. 10. 2018 zahájil Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále též „správce daně“) u žalobkyně daňovou kontrolu stran poskytnutých prostředků. Správce daně zjistil, že peněžními prostředky, které žalobkyně v rámci dotace obdržela, měl být částečně pokryt nákup budovy č. p. 1837 v Plzni, k. ú. Bolovec, na pozemku p. č. 1566/15 o výměře 966 m2 a pozemku p. č. 1566/110 o výměře 620 m2. Žalobkyně uzavřela s prodávajícím – společností JP Real Invest, s. r. o. (dále též „JP Real Invest“) – dne 8. 12. 2010 kupní smlouvu, ve které byla stanovena kupní cena ve výši 20 000 000 Kč. Tuto částku měla žalobkyně uhradit formou zápočtu, a to na základě dohody o započtení ze dne 8. 12. 2010. V dohodě o započtení je uvedeno, že se započítává pohledávka žalobkyně za společností JP Real Invest, vzniknuvší na základě smlouvy o půjčce ze dne 8. 12. 2010 (dále též „smlouva o půjčce“), v rámci níž se označená společnost zavázala k poskytnutí půjčky žalobkyni ve výši 20 000 000 Kč. Jelikož tak nicméně neučinila, měl jí vzniknout vůči žalobkyni dluh. Žalobkyni měla naopak vzniknout pohledávka (oboje ve výši sjednané půjčky – 20 000 000 Kč), kterou následně započetla vůči společnosti JP Real Invest, čímž podle žalobkyně došlo k uhrazení kupní ceny za výše označenou nemovitost. [3] Správce daně nicméně dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla oprávněna předmětnou pohledávku započíst, neboť ta nikdy nevznikla. Smlouva o půjčce je totiž smlouvou reálnou, tudíž k jejímu vzniku nestačí pouhé zhotovení písemné smlouvy, nýbrž je nutné i předání předmětu půjčky, k čemuž však nikdy nedošlo. Smlouva o půjčce ze dne 8. 12. 2010 tudíž platně uzavřena nebyla, pročež na jejím základě nemohla vzniknout pohledávka, s níž by bylo lze jakkoliv zacházet, tj. např. provést zápočet, jak to v daném případě žalobkyně učinila. Správce daně tedy dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala úhradu uznatelných výdajů z jiných zdrojů, čímž porušila podmínky rozhodnutí o poskytnutí dotace, jakož i pravidla pro dokládání způsobilých výdajů platných od 1. 1. 2010. Došlo tak k porušení rozpočtové kázně dle § 44 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o rozpočtových pravidlech“). V návaznosti na uvedené vydal správce daně platební výměry, kterými uložil žalobkyni poskytnutou dotaci ve výši 3 239 000 Kč vrátit. [4] Žalovaný platební výměry v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil a zamítl odvolání žalobkyně. Ztotožnil se s názorem, že žalobkyně porušila rozpočtovou kázeň. [5] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Plzni, který jí vyhověl, rozsudkem ze dne 16. 11. 2022, čj. 77 Af 38/2020-71, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, čj. 7 Afs 344/2022-36, Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (oba rozsudky jsou přístupné na www.nssoud.cz). [6] Krajský soud věc znova projednal a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Aproboval závěry správních orgánů, že žalobkyně neprokázala úhradu nárokovaných uznatelných výdajů. Žalobkyně nebyla oprávněna provést zápočet své pohledávky vůči společnosti JP Real Invest. Předmětná pohledávka totiž nikdy nevznikla. Žalobkyně ji vyvozuje ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi ní a společností JP Real Invest dne 8. 12. 2010, k jejímuž uzavření však nikdy nedošlo. Krajský soud v souladu se správními orgány konstatoval, že smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, k jejímuž vzniku je zapotřebí mj. předání předmětu půjčky. Jelikož v daném případě společnost JP Real Invest žalobkyni předmět půjčky (20 000 000 Kč) nepředala, smlouva o půjčce platně uzavřena nebyla. Pokud přitom nedošlo k uzavření smlouvy o půjčce, pak není možné, aby z takové smlouvy vznikla jakákoli pohledávka. Správní orgány proto postupovaly správně, pokud předmětnou pohledávku nevyhodnotily jako uznatelný výdaj. Soud nepřisvědčil ani námitce, že předmětná smlouva o půjčce ve skutečnosti smlouvou o půjčce není. Podle krajského soudu je daná smlouva jednoznačně smlouvou o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „občanský zákoník“), a to jak z hlediska formy, tak z hlediska obsahu. Krajský soud dále uvedl, že neshledal důvod k provedení výslechu žalobkyní navrženého svědka Pavla Basla, jednatele společnosti JP Real Invest (dále též „svědek“). Podle soudu zjištěný skutkový stav poskytuje dostatečnou oporu pro správními orgány učiněný závěr. Další dokazování by tedy bylo nadbytečné. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [7] Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Z hlediska věcného identifikoval Nejvyšší správní soud následující okruhy námitek, které pro přehlednost uspořádal takto. V prvním okruhu námitek stěžovatelka vytýkala krajskému soudu a správním orgánům, že považovaly smlouvu ze dne 8. 12. 2010 za smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku. Podle stěžovatelky je z jejího obsahu zřejmé, že se o smlouvu o půjčce dle označeného ustanovení občanského zákoníku nejedná. Pokud tedy stěžovatelčin kontrahent – společnost JP Real Invest – stěžovatelce finanční prostředky fakticky neposkytl, není tato skutečnost důvodem neplatnosti dané smlouvy. Ta nebyla smlouvou reálnou, pročež k její platnosti postačovala pouhá dohoda stran, vtělená do textu „písemné smlouvy“. V dalším okruhu námitek stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu o nadbytečnosti provedení výslechu navrženého svědka. Měla za to, že svědek měl být vyslechnut. Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [8] Žalovaný podal písemné vyjádření ke kasační stížnosti, v rámci něhož se plně ztotožnil se závěry krajského soudu. Odmítl, že by se danou věcí dostatečně nezabýval, resp. že by při svém posouzení nevzal v potaz argumentaci uplatněnou stěžovatelkou. Předmětnou smlouvu nebylo lze podle žalovaného interpretovat jinak než jako smlouvu o půjčce. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). [10] Kasační stížnost není důvodná. [11] Stěžovatelka v kasační stížnosti explicitně vytýkala krajskému soudu a správním orgánům, že považovaly smlouvu ze dne 8. 12. 2010 za smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 občanského zákoníku. Z obsahu předmětné smlouvy je přitom zřejmé, že se o smlouvu o půjčce nejedná. [12] Nejvyšší správní soud stěžovatelce nepřisvědčil. [13] Správní orgány i krajský soud se důkladně zabývaly povahou dané smlouvy. Zohlednily nejen název smlouvy, ale i její obsah. Správně akcentovaly, že ve smlouvě strany odkazují na § 657 občanského zákoníku, dle něhož smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. V čl. I. odst. 1 smlouvy se uvádí: „Ve smyslu ust. § 657 Obč.Z. se věřitel zavazuje dlužníkovi přenechat finanční částku (peníze) ve výši 20.000.000,-Kč (slovy: dvacetmilionů korun českých) a dlužník se zavazuje vrátit tuto poskytnutou finanční částku, a to k rukám věřitele, způsobem a ve lhůtě uvedené v ust. Čl. II. této smlouvy.“ V čl. I. odst. 2 smlouvy stojí: „Věřitel se zavazuje poskytnout dlužníkovi finanční prostředky dle čl. I. odst. 1 této smlouvy do 10 dn