22 As 13/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 13/2025- 121 - text  22 As 13/2025 - 124 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobkyně: Areál Zákolany, s. r. o., se sídlem Zákolany 103, Zákolany, zastoupená Mgr. Jiřím Maškem, advokátem se sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti žalovanému: Úřad evropského veřejného žalobce, se sídlem 11 Avenue John F. Kennedy, 1855 Lucemburk, Lucembursko, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí podle čl. 25 odst. 3 písm. a), čl. 34 a čl. 39 Nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. října 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2025, čj. 5 A 129/202464, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabývá povahou (postavením) žalovaného jako unijního (nadnárodního) orgánu při plnění jeho úkolů spočívajících v zastupování veřejné žaloby v souvislosti s trestním řízením. [2] Dne 18. 6. 2021 uplatnila evropská pověřená žalobkyně, jednající jménem žalovaného, své evokační právo podle čl. 27 Nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (dále „nařízení EPPO“; zkratka je z anglického označení žalovaného European Public Prosecutor’s Office). Tím od vnitrostátního státního zastupitelství převzala výkon dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení. V srpnu 2021 bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 a 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rozhodnutím ze 17. 6. 2022, učiněným podle čl. 35 a čl. 36 ve spojení s čl. 10 odst. 3 písm. a) nařízení EPPO, stálá komora žalovaného rozhodla o zahájení trestního stíhání u vnitrostátního soudu. V návaznosti na toto rozhodnutí podala evropská pověřená žalobkyně 28. 6. 2022 proti žalobkyni obžalobu ke Krajskému soudu v Praze. [3] Dne 23. 12. 2024 žalobkyně podala u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného. Žalobou se domáhala, aby soud uložil žalovanému vydat ve vztahu k žalobkyni a k věci vedené u žalovaného pod sp. zn. 1.000076/2021 (dále „trestní věc“) rozhodnutí podle čl. 25 odst. 3 písm. a), čl. 34 a čl. 39 nařízení EPPO ve lhůtě 7 dnů. [4] Podstatou žalobních námitek je tvrzení, že žalovaný (jehož jménem v rámci vnitrostátně vedeného trestního řízení jedná evropská pověřená žalobkyně) v důsledku nedostatku své věcné příslušnosti neměl pravomoc k výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení (tj. vyšetřování a trestnímu stíhání ve smyslu nařízení EPPO) ani k podání obžaloby. Proto se žalovaný měl zdržet výkonu své pravomoci v trestní věci žalobkyně. Jelikož tak neučinil a vykonává svoji pravomoc i v řízení u vnitrostátního soudu, kdy je podle žalobkyně již vyloučen postup podle čl. 34 nařízení EPPO (postoupení věci vnitrostátním orgánům), je podle ní jediným procesně použitelným nástrojem ke zhojení pochybení žalovaného odložení případu podle čl. 39 nařízení EPPO, tedy zastavení trestního stíhání. [5] Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění podmínky řízení v podobě pravomoci správních soudů. Tento neodstranitelný nedostatek podle městského soudu spočívá v tom, že žalovaný v projednávané věci nevystupoval v oblasti veřejné správy. Podle městského soudu je žalovaný, stejně jako státní zastupitelství, zvláštním druhem orgánu, do jehož činnosti spadá zastupování veřejné žaloby v trestních věcech. Jako takový je orgánem činným v trestním řízení, jehož postup nespadá do oblasti veřejné správy, nýbrž je součástí trestního řízení, a může tak být podroben přezkumu pouze v rámci trestního soudnictví. Žalobkyně se tak žalobou domáhala provedení úkonu činěného žalovaným jako orgánem činným v trestním řízení. Pravomoc přezkoumávat zákonnost úkonů orgánu činných v trestních řízení však není soudům ve správním soudnictví svěřena. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [6] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Podle stěžovatelky je napadené usnesení nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, jelikož městský soud odůvodnil svůj závěr též odkazem na čl. 10 odst. 3 písm. a), b) a d) nařízení EPPO. Ve vztahu k těmto ustanovením se však v žalobě stěžovatelka ničeho nedomáhala a s žalobou nesouvisejí, neboť celou žalobu a zejména žalobní návrh vystavěla na čl. 25 odst. 3 písm. a) ve spojení s čl. 34, čl. 35 a čl. 39 nařízení EPPO. [8] Věcně městský soud podle stěžovatelky pochybil tím, že na žalovaného nahlížel stejně jako na vnitrostátní soustavu státního zastupitelství, ač je jejich postavení rozdílné. Dále městský soud nesprávně vyhodnotil žalovaného jako orgán činný v trestním řízení, ač jím v nyní projednávané věci před uplatněním evokačního práva nebyl. Odmítnutím žaloby městský soud porušil unijní právo (nařízení EPPO), jež podle stěžovatelky výslovně předpokládá možnost soudního přezkumu nečinnosti žalovaného prostřednictvím žalob u příslušných vnitrostátních soudů. [9] Stěžovatelka sice nesporuje obecný status soustavy státního zastupitelství jako veřejné žaloby. Městský soud ale vyšel z mylné premisy, že toliko orgány moci výkonné, které lze podřadit pod působnost čl. 79 odst. 1 a 3 Ústavy, jsou vykonavatelem veřejné správy a jsou tedy správním orgánem ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle stěžovatelky však existuje řada orgánů veřejné moci (státní správa soudů, Česká národní banka či Policie České republiky), které nejsou správními orgány (úřady) ve smyslu čl. 79 odst. 1 a 3 Ústavy, neboť jejich charakter je zcela odlišný. Přesto vykonávají určitou velice úzkou a specifickou správní agendu, tedy jsou vykonavatelem veřejné správy, a jejich postupy jsou běžně přezkoumávány ve správním soudnictví. [10] Podle stěžovatelky žalovaný může být orgánem činným v trestním řízení ve smyslu § 12 odst. 1 a 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Procesní postavení žalovaného jako orgánu činného v trestním řízení je však zcela odlišné od procesního postavení vnitrostátní soustavy státního zastupitelství. Státní zastupitelství má generální pravomoc ke stíhání všech trestných činů, ke kterým došlo na území České republiky, za podmínek zásady legality. V případě žalovaného to však neplatí, jelikož jeho pravomoc je omezena časovým a věcným vymezením. Než se žalovaný rozhodne svoji pravomoc v členském státě vykonávat, nařízení EPPO mu ukládá povinnost provést časový a věcný test jeho pravomoci. V konkrétní věci se tak žalovaný stane orgánem činným v trestním řízení až uplatněním svého evokačního práva podle čl. 27 nařízení EPPO, čímž procesně řádným způsobem vstoupí do trestního řízení. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje, že dokud žalovaný není oprávněn procesní úkony podle trestního řádu v dané trestní věci vykonat, není logicky v dané věci ani orgánem činným v trestním řízení. Z toho důvodu ani rozhodnutí žalovaného v této fázi nejsou rozhodnutími orgánu činného v trestním řízení, nýbrž mají výsostně správní charakter, tj. jde o typické administrativní právní akty charakteru rozhodnutí s intenzivním dopadem do sféry zprostředkovaných subjektivních práv stěžovatelky. [11] V návaznosti na uvedené interní správní procedury (test pravomoci) je následně žalovaný případně povinen učinit adekvátní rozhodnutí ve vztahu ke zdržení se výkonu své pravomoci, resp. neuplatnění evokačního práva. Právě v neučinění takového rozhodnutí, jež měl žalovaný učinit ještě před tím, než se dostal do postavení orgánu činného v trestním řízení, stěžovatelka spatřuje nečinnost (omisivní jednání) žalovaného, jež namítala v žalobě. [12] Jelikož se stěžovatelka nedomohla přezkumu uvedeného postupu přímo u žalovaného, nezbylo jí, než se s poukazem na čl. 42 odst. 1 nařízení EPPO obrátit s žalobou na správní soud. Následkem odmítnutí žaloby podle stěžovatelky vznikl, stejně jako ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. II.ÚS 3173/16, negativní kompetenční spor. Trestní soudy odkazují na orgány žalovaného, nižší stupeň trestního soudu odkazuje na budoucí vyšší stupně trestního soudu, žalovaný odkazuje na nižší stupeň trestního soudu, přičemž tvrdí, že po zahájení řízení před soudem již nemá pravomoc o námitce rozhodnout. Správní soud odmítá ochranu stěžovatelky s poukazem na nedostatek pravomoci, přičemž zcela opomíjí povinnost provedení přezkumu, kterou správnímu soudu výslovně v případě žaloby proti nečinnosti ukládá unijní právo. Stěžovatelka n