22 As 178/2025 — Nejvyšší správní soud

22 As 178/2025- 53 - text 22 As 178/2025 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase a soudců Jitky Zavřelové a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: Z. H., zastoupený JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem K Vršku 80, Jílové u Prahy, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné na řízení: EG.D Holding, a.s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 5. 2025, čj. KUJI 47767/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2025, čj. 31 A 47/202579, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Podstatou nyní projednávané věci je otázka, zda byly splněny zákonné podmínky pro omezení vlastnického práva žalobce zřízením věcného břemene ve prospěch osoby zúčastněné na řízení (provozovatele distribuční soustavy EG.D Holding, a. s.). [2] Žalobce je podílovým spoluvlastníkem pozemku parc. č. XA o výměře 4 804 m2 v k. ú. Š. (dále též „pozemek“). Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2022, čj. MMJ/SÚ/176270/2022MaJ (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), stavební úřad Magistrátu města Jihlavy (dále též „vyvlastňovací úřad“) zřídil ve prospěch osoby zúčastněné na řízení (dále též „vyvlastnitel“) věcné břemeno osobní zatěžující část pozemku o výměře 5,06 m2 (výrok I.). Věcné břemeno bylo vymezeno jako oprávnění vyvlastnitele zřizovat a provozovat na pozemku zařízení distribuční soustavy (zemní kabel nízkého napětí včetně jeho součástí a příslušenství). Podle výroku III. je vyvlastnitel povinen zahájit uskutečnění účelu vyvlastnění nejpozději do 4 let od právní moci tohoto rozhodnutí. Výrokem IV. byla každému ze spoluvlastníků stanovena náhrada za vyvlastnění. [3] Proti prvostupňovému rozhodnutí podali všichni spoluvlastníci dotčeného pozemku odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 2. 2023, čj. KUJI 17728/2023, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 20. 7. 2023, čj. 31 A 26/202379, zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, čj. 2 As 272/202346 (dále též „rozsudek sp. zn. 2 As 272/2023“), zrušil napadený rozsudek krajského soudu a současně rozhodnutí žalovaného v části, jíž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti výrokům I. a III. prvostupňového rozhodnutí, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [4] Dne 28. 5. 2025 žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím znovu potvrdil prvostupňové rozhodnutí o vyvlastnění a odvolání žalobce proti výrokům I. a III. tohoto rozhodnutí zamítl. [5] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke krajskému soudu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Předně nesouhlasil s námitkou, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 272/2023. Podle krajského soudu z uvedeného rozsudku nevyplývá povinnost žalovaného vytvořit v rámci odvolacího řízení prostor pro uplatnění argumentů a předložení důkazních návrhů, jak tvrdil žalobce. Kasační soud v daném rozsudku pouze uvedl, že žalovaný byl povinen vypořádat se s uplatněnou odvolací námitkou týkající se faktické realizace záměru jiným způsobem, což učinil. Krajský soud dále uvedl, že podstata argumentace stěžovatele se zaměřovala na podmínku nezbytnosti vyvlastnění dle § 4 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále též „zákon o vyvlastnění“). V tomto ohledu se krajský soud zabýval otázkou, zda je možné dosáhnout záměru i jiným způsobem, resp. zda je třeba tuto otázku posoudit ve vyvlastňovacím řízení. Konstatoval, že možností alternativního vedení trasy se zabýval vyvlastňovací úřad, který odkázal na územní rozhodnutí týkající se daného záměru, přičemž se blíže věnoval i žalobcem předloženému alternativnímu řešení. Pokud jde o žalobcem uváděnou námitku faktické realizace záměru jiným způsobem, ke které v mezidobí došlo, jedná se dle žalovaného o pouze provizorní, dočasné řešení, které nemůže být trvalé z důvodu nedostatečného zásobování obce. Podle krajského soudu bylo na žalobci, aby dané závěry vyvrátil, což však žalobce neučinil; žádný podklad, který by vyvracel závěry žalovaného, nepředložil. Krajský soud neshledal důvodné ani žádné další námitky žalobce, a žalobu proto zamítl. Rozsudek krajského soudu (stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. II. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a OZNŘ [6] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel setrvává na názoru, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 272/2023. Konkrétně namítal, že žalovaný byl na podkladě rozsudku zdejšího soudu povinen vytvořit procesní prostor pro uplatnění argumentů a předložení důkazních návrhů k nim. Takto však žalovaný nepostupoval. Dále namítal, že žalovaný pouze formálně doplnil svoje rozhodnutí o argumentaci, kterou převzal z vyjádření na výsledku zainteresovaného vyvlastnitele, jenž je zároveň provozovatelem distribuční soustavy. Stěžovatel zastává názor, že není přípustné, aby se provozovatel distribuční soustavy, který je zároveň v postavení vyvlastnitele, závazně a odborně vyjadřoval k možnostem či nemožnostem variantního řešení, jakožto podmínce nezbytnosti vyvlastnění. K podpoře svých tvrzení stěžovatel odkázal na § 20 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále též „zákon o vyvlastnění“) a na úpravu v jiných právních předpisech. Dále stěžovatel namítal, že v nyní projednávaném případě mohl vyvlastnitel zvolit jiné, k vlastnickému právu stěžovatele šetrnější řešení. Možnosti variantního řešení však vyvlastňovací úřad ani žalovaný nijak neověřili. Dle stěžovatele tak žalovaný a posléze i krajský soud postupovali nesprávně, v rozporu s principem subsidiarity a principem ultima ratio. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí žalovaného a prvostupňové rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. [7] Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a ztotožnil se s argumentací krajského soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. [8] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že přijaté řešení bylo jediné možné a současně i šetrné vůči všem dotčeným osobám. Omezení žalobce je zcela minimální. Navrhla zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost, vážil zdejší soud nejprve její přípustnost z hlediska § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, jeli jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. i další výjimky. Kasační stížnost je nutno považovat za přípustnou mj. tehdy, pokud Nejvyšší správní soud vytkl v původním rozsudku prvoinstančnímu soudu vady spočívající v nepřezkoumatelnosti. Odmítnutí kasační stížnosti za tohoto procesního stavu by znamenalo odmítnutí věcného přezkumu a odporovalo by účelu a smyslu správního soudnictví (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009165). Právě o takovou situaci se jedná i v nyní projednávané věci, neboť Nejvyšší správní soud původní rozsudek a rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu, že nebyla řádně vypořádána argumentace stěžovatele (podrobněji viz dále). III.A Nerespektování právního názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem [11] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 2 As 272/2023, a to tím, že nevytvořil stěžovateli procesní prostor pro uplatnění argumentů a předložení důkazních návrhů k nim. [12] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Ze zrušujícího rozsudku totiž nevyplývá, že by měl žalovaný soudem stanovenou e