22 Azs 248/2025 – Nejvyšší správní soud

22 Azs 248/2025- 17 - text  22 Azs 248/2025-20 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Foltase, soudce Jana Kratochvíla a soudkyně Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: I. R., zastoupený Mgr. Darinou Hollerovou, advokátkou se sídlem Růžová 972/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2025, čj. OAM-0390045-15/DO-2025, o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2025, čj. 57 A 10/2025-14, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] V projednávané věci Nejvyšší správní soud potvrdil závěry rozsudku ze dne 18. 3. 2023, čj. 5 Azs 39/2023-24, podle něhož žádost o nové posouzení důvodů neudělení víza podle § 180e zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců ČR, představuje řádný opravný prostředek proti meritornímu rozhodnutí o neposkytnutí oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, a tudíž je nutné vyčerpat jej před podáním žaloby ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud upřesnil, že tento závěr se uplatní ve všech případech meritorního rohodnutí o žádosti o „udělení dočasné ochrany“ podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „Lex Ukrajina“), tedy i v situacích, kdy je žádost po hmotněprávní stránce zamítnuta z důvodů podle § 9 nebo § 10 zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve spojení s § 5 odst. 7 Lex Ukrajina. Pokud tedy Ministerstvo vnitra žadatele nesprávně poučilo o možnosti podat proti jeho rozhodnutí přímo žalobu ke správnímu soudu v souladu s § 17 zákona o dočasné ochraně, je namístě tuto žalobu odmítnout a věc postoupit Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. [2] Rozhodnutím ze dne 1. 9. 2025 žalovaný zamítl žádost žalobce o poskytnutí dočasné ochrany. Učinil tak podle § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, jelikož žalobci poskytl dočasnou ochranu jiný členský stát Evropské unie. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Praze. Ten ji usnesením ze dne 15. 10. 2025 odmítl (výrok I.) a věc postoupil Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců k vyřízení žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany (výrok II.). [4] Krajský soud zdůraznil, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2023, čj. 5 Azs 39/2023-24, vyplývá, že ve věcech neudělení dočasné ochrany podle Lex Ukrajina je nutné před podáním žaloby nejprve podat žádost o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany, kterou posoudí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. Teprve proti jejímu rozhodnutí se lze bránit žalobou podle § 65 soudního řádu správního. Žalobce přitom tento opravný prostředek před podáním žaloby nevyčerpal, a tudíž je jeho žaloba nepřípustná. Jelikož však byl žalovaným nesprávně poučen o možnosti podat přímo žalobu ke správnímu soudu, postoupil krajský soud věc Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců k vyřízení žádosti o nové posouzení důvodů neudělení dočasné ochrany. II. Důvody kasační stížnosti [5] Žalovaný (stěžovatel) v kasační stížnosti napadá jak výrok o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost (výrok I. napadeného rozsudku), tak výrok o postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (výrok II. napadeného rozsudku). [6] Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že proti jeho meritornímu rozhodnutí o neudělení dočasné ochrany lze podat opravný prostředek v podobě žádosti o nové posouzení důvodů podle § 180e zákona o pobytu cizinců, o kterém má rozhodovat Komise pro rozhodování ve věcech cizinců. Namítá, že krajský soud nesprávně vyhodnotil rozdílné procesní postupy a jejich posloupnost podle Lex Ukrajina. S odkazem na § 1 Lex Ukrajina a dále § 4 odst. 1, 2 a 3 Lex Ukrajina stěžovatel dovozuje, že zákon o pobytu cizinců, včetně jeho procesní úpravy, se použije pouze v případech, kdy nelze použít zákon o dočasné ochraně (tedy jen v situaci, kdy je žádost o dočasnou ochranu zamítnuta z důvodů stanovených v zákoně o pobytu cizinců). [7] Podstata jeho kasační argumentace je přitom následující. V projednávané věci stěžovatel rozhodl o zamítnutí žádosti o dočasnou ochranu podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, ve spojení s § 5 odst. 7 Lex Ukrajina, tedy nikoli z důvodů stanovených v zákoně o pobytu cizinců. Právě § 5 odst. 7 Lex Ukrajina přitom výslovně stanoví, že ve věci neudělení nebo odnětí dočasné ochrany se použije zákon o dočasné ochraně. Podle názoru stěžovatele je proto v případech zamítnutí žádosti o dočasnou ochranu z důvodů stanovených v zákoně o dočasné ochraně nutné postupovat výlučně podle tohoto zákona, a to nejen po stránce hmotněprávní, ale i procesní. Tento závěr stěžovatel dovozuje též s ohledem na § 4 odst. 2 písm. a) Lex Ukrajina, který pro účely rozhodování o dočasné ochraně nevylučuje použití § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně, ani uplatnění § 16 a § 17 téhož zákona. Posledně citovaná ustanovení totiž výslovně vylučují užití ustanovení správního řádu o odvolání a proti zamítajícímu rozhodnutí o neudělení dočasné ochrany umožňují podat přímo žalobu ke správnímu soudu. [8] Stěžovatel proto namítá, že zákon o pobytu cizinců, včetně tam stanovené procesní možnosti podat žádost o nové posouzení důvodů ve smyslu § 180e tohoto zákona, se v projednávané věci vůbec neuplatní, jelikož dočasná ochrana nebyla žalobci poskytnuta z důvodu podle § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně. Stěžovatel tak žalobce správně poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí žalobu ke správnímu soudu. Nebyl tedy dán důvod k odmítnutí žaloby, ani k postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. [9] Na podporu své argumentace stěžovatel poukázal na praxi Krajského soudu v Brně, který obdobné žaloby proti rozhodnutí o neudělení dočasné ochrany v minulosti věcně projednal. [10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [11] Nejvyšší správní soud na úvod uvádí, že nyní projednávaná věc se týká žádosti žalobce o udělení pobytového oprávnění za účelem poskytnutí dočasné ochrany. Dočasná ochrana jako taková je totiž udělena již na unijní úrovni prováděcím rozhodnutím Rady. Tím je ve vztahu ke státním příslušníkům Ukrajiny rozhodnutí Rady č. 2022/382. Jak Nejvyšší správní soud vysvětlil například v rozsudku ze dne 4. 4. 2025, čj. 1 Azs 174/2024-42: „Členské státy těmto osobám pouze poskytují dílčí práva plynoucí z dočasné ochrany podle kapitoly III směrnice o dočasné ochraně, jako je oprávnění k pobytu (článek 8) a s ním dále spojená práva na zaměstnání (článek 12), přiměřené ubytování a zdravotní péči (článek 13) nebo přístup do vzdělávacího systému hostitelského členského státu (článek 14) … Udělení „dočasné ochrany“ ve smyslu zákona č. 65/2022 Sb. tak ve skutečnosti znamená poskytnutí dílčích práv osobám požívajícím dočasné ochrany podle rozhodnutí Rady č. 2022/382, nikoli udělení, resp. přiznání dočasné ochrany jako takové“ (body 31 a 32). Pokud tedy Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku odkazuje na „udělení dočasné ochrany“, myslí tím zákonodárcem zvolenou legislativní zkratku pro udělení oprávnění k pobytu na území České republiky za účelem poskynutí dočasné ochrany (§ 2 Lex Ukrajina). [12] Nejvyšší správní soud rovněž předesílá, že nepřehlédl, že kasační stížnost podává žalovaný, ačkoli byl formálně vzato před krajským soudem procesně úspěšný. Tato kasační stížnost je nicméně přípustná. Stěžovatel totiž nebrojí pouze proti důvodům rozhodnutí (§ 104 odst. 2 soudního řádu správního), nýbrž zpochybňuje i správnost výroků napadeného rozsudku o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost (výrok I.) a o postoupení věci Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (výrok II.). Domáhá se tedy v zásadě věcného projednání žaloby. Ačkoli může tato situace působit absurdně, je pochopitelná. Stěžovatel má totiž za to, že proti jeho rozhodnutí lze podat přímo žalobu ke správnímu soudu, a tudíž že o této možnosti žalobce správně poučil. Podaní kasační stížnosti procesně úspěšným účastníkem řízení, který zpochybňuje i samotný výrok napadeného soudního rozhodnutí, přitom není vyloučeno (přiměřeně usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, čj. 5 Afs 91/2012-41). Nejvyšší správní soud proto již v minulosti věcně projednal kasační stížnosti žalovaného správního orgánu, které napadaly usnesení o odmítnutí žaloby pro nepřípustnost a postoupení věci příslušnému správnímu orgánu k vyřízení opravného prostředku (rozsudky ze dne 20. 8. 2020, čj. 6 Azs 192/2020-21; ze dne 17. 1. 2023, čj. 3 Azs 281/2021-33; anebo ze dne 9. 3. 2021, čj. 6 Ads 210/2019-36). [13] Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řá