3 As 103/2025 – Nejvyšší správní soud

3 As 103/2025- 48 - text  3 As 103/2025 - 51 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci navrhovatelky: České přístavy, a. s., se sídlem Jankovcova 1627/16a, Praha 7, proti odpůrci: Úřad městské části Praha 7, se sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy odpůrce ze dne 9. 5. 2024, č. j. MČ P7 022896a/2024/ODO/Hal, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2025, č. j. 3 A 51/2025  23, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Navrhovatelka se svým návrhem ze dne 7. 5. 2025 domáhala zrušení opatření obecné povahy ze dne 9. 5. 2024, č. j. MČ P7 022896a/2024/ODO/Hal (dále jen „napadené opatření“). Uvedeným opatřením odpůrce podle § 77 odst. 1 písm. c) a § 78 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, a vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích, stanovil trvalou místní úpravu provozu na pozemní komunikaci. Ta spočívá v instalaci svislého dopravního značení, osazení „balisety“ a umístění 6 kusů antiparkovacích sloupků a jednoho kusu sklopného antiparkovacího sloupku na stezce pro chodce v místech napojení na místní komunikaci Varhulíkové, Praha 7. [2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) návrh v záhlaví uvedeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Dospěl k závěru, že její tvrzení je zcela nedostatečné pro založení její aktivní procesní legitimace. Poukázal na to, že podle obsahu správního spisu není dopravní značení instalováno na příjezdové cestě k přístavu, ale na pozemcích, které k přístavu nepřiléhají. Nemovitosti navrhovatelky se tak nachází pouze v blízkosti stezky, která má být dopravním značením osazena, což podle městského soudu nemůže samo o sobě založit aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení napadeného opatření. Městský soud považoval za významné dále to, že dopravním značením má být osazena již vybudovaná stezka pro pěší a cyklisty proto, aby byla jejich doprava zřetelně regulována. Jedná se tedy o de facto usměrnění stávajícího pohybu osob na stezce, které se nemohlo negativně projevit v právní sféře navrhovatelky. Její úvahu o možném zvýšení výskytu chodců a cyklistů v dané oblasti v důsledku této regulace posoudil městský soud jako neurčitou, ničím nepodloženou a spekulativní. Za nekonkrétní označil i námitku, že napadené opatření může mít vliv na „budoucí“ nákladní dopravu a přepravu objemů předpokládaných nařízením TENT. Dodal, že v rozsahu namítaného ohrožení bezpečnosti chodců a cyklistů je návrh koncipován jako actio popularis. Městský soud dále uvedl, že nepostupoval podle § 37 odst. 5 s. ř. s. a nevyzýval navrhovatelku k odstranění vady návrhu, jelikož ten tvrzení o aktivní procesní legitimaci obsahoval, avšak bylo nedostatečné. Navrhovatelka si tedy byla vědoma, že podmínkou přípustnosti k podání návrhu je právě tvrzení prokazující její aktivní procesní legitimaci, a nejedná se o situaci, kdy by o své aktivní procesní legitimaci ničeho netvrdila. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření odpůrce [3] Proti usnesení městského soudu podala navrhovatelka (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka namítá, že přímo v návrhu (nikoliv prostřednictvím odkazu na námitky učiněné ve správním řízení) dostatečně tvrdila zcela konkrétní dotčení svých veřejných subjektivních práv, a to v několika rovinách. [4] Předně poukazuje na své tvrzení, že odpůrce postupoval v rozporu se zásadou ne bis in idem, respektive rei administratae, neboť napadené opatření vydal přesto, že v téže věci vydal několik týdnů předtím jiné opatření, které bylo stále pravomocné. Tím porušil právo stěžovatelky na zákonný průběh řízení a na právní jistotu, jakož i její legitimní očekávání, že bude vydáno pouze jediné pravomocné a závazné opatření. Tímto návrhovým bodem se však městský soud vůbec nezabýval. Neshledalli však tento argument relevantním pro založení aktivní legitimace stěžovatelky, či se domníval, že tvrdila zkrácení svých práv pouze obecně a nedostatečně, bylo jeho povinností ji vyzvat k doplnění návrhu, neboť se jednalo o odstranitelnou vadu. [5] Stěžovatelka má dále za to, že v návrhu dostatečně konkrétně tvrdila také další dotčení na svých veřejných subjektivních právech. Poukazovala totiž zcela konkrétně na to, že napadené opatření výrazným způsobem zhoršuje, potenciálně i vylučuje dopravní obslužnost přístavu Praha Holešovice. Zdůrazňovala, že přivádění chodců a cyklistů do těsné blízkosti přístavu ve svém důsledku naruší její právo na provozování podnikatelské činnosti. Zvýšená koncentrace chodců a cyklistů při výjezdu z přístavu představuje nejen ohrožení bezpečnosti jeho provozu, ale může způsobit i problémy s naplňováním požadavků stanovených nařízením TENT a vnitrostátními právními předpisy. Stěžovatelka upozorňuje na to, že obdobnou argumentaci městský soud shledal v jiných řízeních jako relevantní pro založení aktivní legitimace. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že se jí zaváděné dopravní značení nemůže dotknout s ohledem na to, že není umístěno v bezprostřední blízkosti přístavu. Vjezd i výjezd z přístavu jsou totiž umístěny do téže ulice, z logiky věci tak musí mít dopad na provoz přístavu. Nadto jsou některá opatření prováděna přímo v trase silniční nákladní dopravy využívající výjezd z přístavu i v místě, kudy přichází vlečka do přístavu. Stěžovatelka napadenému opatření vytýká, že opětovně nijak nereflektuje zájem na zachování všech druhů dopravy v daném místě. Dodává, že tyto její úvahy v návrhu nebyly vůbec spekulativní. Jako zcela konkrétní označuje i svou argumentaci mířící k ochraně veřejného zájmu na provozu přístavu, který je vymezen nadnárodní a národní legislativou. Z té plyne, že přístav je dopravním uzlem strategického mezinárodního významu a plní tzv. ochrannou funkci. Je proto nezbytné zajistit jeho plnohodnotné dopravní napojení, zejména silniční. Napadené opatření je podle stěžovatelky z výše uvedených důvodů v rozporu s tímto cílem. Co se týče hrozby vážného ohrožení chodců a cyklistů, na tuto skutečnost stěžovatelka poukazovala jen pro dokreslení celkového kontextu napadeného opatření. I ona má však logicky zájem na tom, aby dopravní napojení v místě jejího podnikání bylo bezpečné. Tato námitka přitom úzce souvisí se zajištěním dopravní obslužnosti přístavu a nelze ji podle stěžovatelky a priori vylučovat jen proto, že stěžovatelka je právnickou osobou. [6] Stěžovatelka uzavírá, že se městský soud dopustil nepřípustného přepjatého formalismu při posouzení splnění procesních podmínek pro projednání návrhu, čímž porušil její právo na přístup k soudní ochraně. Odmítl přitom i její návrh na zrušení předchozího opatření. Vedle sebe tak stojí dvě účinná opatření s totožným obsahem, což znepřehledňuje a komplikuje i možnost domáhat se jejich incidenčního přezkumu. Proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Odpůrce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje napadené usnesení za věcně správné a řádně odůvodněné. Ostatně již ve vyjádření k návrhu poukazoval na to, že stěžovatelka postrádala aktivní procesní legitimaci k jeho podání, neboť v něm netvrdila žádné dotčení na svých hmotných právech. Podle odpůrce nemůže napadené opatření žádným myslitelným způsobem zasahovat do právní sféry stěžovatelky. Značení se nachází ve veřejně přístupném parku, kam ani doposud neměla přístup běžná motorová doprava, včetně té mířící do přístavu ve vlastnictví stěžovatelky. Stezka začíná až za ním, proti jejímu vybudování se přitom stěžovatelka mohla bránit. Odpůrce má za to, že stěžovatelka dohání obecnost svých žalobních tvrzení v kasační stížnosti, kde navíc neuplatňuje fakticky přesné argumenty. Proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. III. Posouzení kasační stížnosti [8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná. Poté přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem jeho napadení a uplatněnými důvody kasační stížnosti. [9] Kasační stížnost není důvodná. [10] Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti usnesení o odmítnutí návrhu, který je obsažen v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Nezákonnost usnesení o odmítnutí návrhu ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. může obecně spočívat v nesprávném posouzení procesní právní otázky soudem, nebo také v nepřezkoumatelnosti