3 As 157/2024 — Nejvyšší správní soud

3 As 157/2024- 49 - text  3 As 157/2024 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Rychlého a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Mgr. F. S., proti žalovanému: ministr spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, č. j. 14 A 154/2023 – 43, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2023, č. j. MSP459/2022OPAJSO/15, zamítl žádost žalobce (soudce Okresního soudu v Sokolově) o přeložení k Městskému soudu v Brně, Okresnímu soudu Brno  venkov, případně k jinému okresnímu soudu v obvodu Krajského soudu v Brně. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 14 A 154/2023 – 43, zamítl jako nedůvodnou. [3] Nejprve městský soud shrnul dosavadní průběh řízení. Žalobce dlouhodobě usiluje o přeložení k některému ze soudů v obvodu Krajského soudu v Brně (ideálně co nejblíže Brnu). Městský soud zmínil, že žalovaný již dříve (rozhodnutím ze dne 29. 4. 2019, č. j. MSP190/2017OOJSO/16), nevyhověl žádosti žalobce o přeložení k některému ze soudů v obvodu Krajského soudu v Brně. Městský soud usnesením ze dne 17. 12. 2019, č. j. 8 A 77/2019  30, nejprve žalobu směřující proti uvedenému rozhodnutí žalovaného odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného č. j. MSP190/2017OOJSO/16 není rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a proto je vyloučeno ze soudního přezkumu. Toto usnesení městského soudu zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2020, č. j. 9 As 12/2020  28, a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k opačnému závěru než městský soud. Městský soud poté rozsudkem ze dne 20. 4. 2020, č. j. 8 A 77/2019  56, rozhodnutí žalovaného č. j. MSP190/2017OOJSO/16 z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Hlavním důvodem bylo, že žalovaný nevysvětlil, jak vyhodnotil jednotlivé podklady pro své rozhodnutí (odkázal jen na negativní stanovisko předsedy Krajského soudu v Brně, nicméně samo toto stanovisko bylo velmi stručné a pouze obsahovalo konstatování, že předsedové dotčených soudů a jejich soudcovské rady nesouhlasí s přeložením z důvodu personálního obsazení). Takový důvod se městskému soudu zdál nedůvěryhodný kvůli nedávno konanému výběrovému řízení na obsazení pěti soudcovských pozic v obvodu Krajského soudu v Brně. V dalším řízení rozhodl žalovaný rozhodnutím uvedeným v odstavci [1] shora a žalobu proti tomuto rozhodnutí městský soud zamítl nyní přezkoumávaným rozsudkem (vymezeným v odstavci [2] výše). [4] Co se týče námitek žalobce ve vztahu k rozhodnutí žalovaného č. j. MSP459/2022OPAJSO/15 (viz odstavec [1] shora), městský soud souhlasil se žalobcem, že žalovaný porušil svou povinnost dle § 36 odst. 3 správního řádu, pokud mu neumožnil se vyjádřit k podkladům pro jeho rozhodnutí (konkrétně se jednalo o stanoviska předsedů Okresního soudu v Hodoníně a Okresního soudu v Jihlavě k případnému přidělení žalobce k jejich soudu a vyjádření předsedy Okresního soudu v Sokolově). Současně však uvedl, že nesplnění této povinnosti žalovaným by bylo důvodem ke zrušení rozhodnutí jen tehdy, pokud mělo vliv na jeho zákonnost. Bylo na žalobci, aby konkretizoval, jak se uvedené pochybení žalovaného dotklo jeho práv. K tomu městský soud dodal, že žalobce v žalobě věcně argumentoval jen proti stanovisku předsedy Okresního soudu v Sokolově, které nemohlo změnit rozhodnutí žalovaného. I kdyby bylo stanovisko kladné (jak tomu bylo dříve), stále by dle městského soudu platilo, že soudy v okolí Brna nesouhlasí s přeložením žalobce. S ohledem na to se městský soud nezabýval námitkami žalobce ve vztahu k stanovisku předsedy Okresního soudu v Sokolově. Pouze „změny na obou stranách soudů“ by totiž dle městského soudu mohly založit změnu rozhodnutí žalovaného. [5] Dále městský soud poukázal na to, že žalovaný ve věci přeložení soudce rozhoduje podle svého volného správního uvážení, které podléhá omezenému soudnímu přezkumu. Úkolem soudu tudíž není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečně zjistil skutkový stav a nedošlo k vybočení z mezí stanovených zákonem. Městský soud v návaznosti na to uvedl, že dle žalovaného za personální obsazení soudu primárně odpovídá jeho předseda, a tudíž by nebylo v zájmu řádného výkonu soudnictví, aby žalovaný překládal soudce i přes negativní stanoviska předsedů jednotlivých soudů. Z rozhodnutí žalovaného dále dle městského soudu vyplynulo, že nejčastějšími důvody stanovisek byly neuspokojivá pracovní úroveň žalobce, jeho nedostatečná produktivita práce a celkově problematický přístup k plnění soudcovských povinností (tyto poznatky se zakládaly na hodnocení průběhu nedávného dočasného přidělení žalobce k Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou), nebo na v minulosti proběhlém výběrovém řízení, kterého se žalobce zúčastnil; důvodem negativních stanovisek nikdy nebyla jen plná obsazenost soudů. Městský soud v návaznosti na to uvedl, že žalovaný shromáždil „velké množství podkladů“ (především stanoviska všech okresních soudů v obvodu Krajského soudu v Brně) a všechna stanoviska dotčených soudů jsou logická a přesvědčivá. Rozhodnutí žalovaného je dle městského soudu zákonné, nelze v něm spatřovat svévoli ani diskriminaci a nedošlo k překročení mezí správního uvážení. [6] Podle městského soudu žalovaný nepochybil, pokud se ve svém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalobce rozporujícími správnost stanovisek jednotlivých soudů. Bylo dostatečné, že odkázal na stanoviska soudů a vysvětlil, z jakých důvodů je považuje za dostatečná pro rozhodnutí o přeložení. Samotné důvody, proč jednotlivé soudy nesouhlasily s přeložením žalobce, které se vztahovaly k hodnocení práce žalobce jako soudce, žalovaný přezkoumat nemohl; mohl pouze zhodnotit, zda nesouhlasná stanoviska jsou založena na relevantních okolnostech a nejsou svévolná či předpojatá vůči žalobci. [7] Nakonec městský soud uvedl, že rozhodnutím žalovaného nebylo ani zasaženo do práva žalobce na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek (podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Žalobce byl a je soudcem. Podmínkou výkonu funkce soudce je, že uchazeč souhlasí s přidělením ke konkrétnímu soudu. Žalobce souhlasil se svým přidělením k Okresnímu soudu v Sokolově, kde svou veřejnou funkci nadále vykonává. [8] Proti rozsudku městského soudu podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. [9] Stěžovatel v převážné části doplnění kasační stížnosti shrnuje skutkové okolnosti případu, opakuje žalobní tvrzení a uvádí výtky vůči stanoviskům předsedů jednotlivých okresních soudů a závěrům žalovaného. [10] Dále stěžovatel vytýká městskému soudu, že ačkoli o jeho žalobě věcně rozhodl, výsledek je stejný, jako by tomu tak nebylo a žaloba by byla odmítnuta. Pro výsledek soudního řízení totiž byla určující jedině stanoviska předsedů okresních soudů, „zastřešená předsedou Krajského soudu v Brně“. Poukazuje také na to, že § 73 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), svěřuje rozhodnutí o přeložení soudce k jinému soudu žalovanému. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě fakticky rozhodl předseda Krajského soudu v Brně, jelikož žalovaný stanoviska předsedů soudů kriticky nehodnotil. [11] Podle stěžovatele napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu. Namítá, že stanoviska předsedů soudů jsou založena na subjektivním hodnocení, jsou obecná a neurčitá, přesto městský soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele. Stěžovateli tak městský soud znemožnil zpochybnit závěry stanovisek, která byla pro rozhodnutí žalovaného stěžejní. Dodává také, že oproti přeložení soudce k soudu vyššího stupně dle § 71 zákona o soudech a soudcích neměly být jeho odborné znalosti zkoumány. [12] Stěžovatel nesouhlasí s městským soudem, že jeho úlohou bylo toliko posoudit, zda žalovaný nevybočil z mezí správního uvážení a nebylo třeba se zabývat každou žalobní námitkou. K tomu navíc dodává, že žalovaný z mezí správního uvážení vybočil, neboť nekriticky převzal závěry stanovisek předsedů soudů, která nejsou podložena důkazy. [13] Na přeložení soudce k jinému soudu dle stěžovatele není nárok pouze v tom smyslu, že žádosti nelze automaticky vyhovět. Pokud ovšem u některého ze soudů v okolí Brna volné místo je a současně je u Okresního soudu v Sokolově zajištěna personál