3 As 286/2023 — Nejvyšší správní soud

3 As 286/2023- 68 - text  3 As 286/2023 - 73 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobců: a) J. A., a b) J. A., Stříbrského 684/12, zastoupeni JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Praha 5, Zborovská 81/11, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. G., II) R. K., III) S. K., IV) I. Ž. a V) J. Ž., VI) M. Č., zastoupená Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, VII) K. G., a VIII) obec Vráž, se sídlem Vráž, Květnová 344, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 54 A 83/2022159, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: [1] Městský úřad Beroun, odbor dopravy a správních agend (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022, č. j. MBE/74773/2021/DOPRMiD (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) výrokem I. postupem dle § 142 odst. 1 správního řádu deklaroval, že na pozemcích část p. č. XA, XB, XC a XD, všechny k. ú. V., neexistuje veřejně přístupná účelová komunikace (dále jen „VPÚK“); výrokem II. nařídil žalobcům v řízení podle § 29 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), odstranit nepovolenou pevnou překážku z VPÚK (2 x oplocení s bránou) nacházející se na pozemcích p. č. XE a XF, oba k. ú. V.; výrokem III. pak uložil žalobcům povinnost uhradit náklady správního řízení. Žalovaný rozhodnutím ze dne 11. 8. 2022, č. j. 043539/2022/KUSKDOP/Svo, změnil rozhodnutí městského úřadu ve výroku I. tak, že se dle § 142 odst. 1 správního řádu deklaruje, že se na pozemcích část p. č. XA, XB, XC a XD v k. ú. V. nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [2] Všechny nemovitosti zmiňované v tomto rozsudku se nacházejí v katastrálním území Vráž u Berouna, proto nebude z důvodu přehlednosti dále v rozsudku katastrální území uváděno. [3] Proti rozhodnutí žalovaného brojili žalobci žalobou, kterou krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud úvodem upozornil, že žalobní námitky fakticky směřují jen proti výroku ad II., jímž žalovaný potvrdil nařízení odstranění pevné překážky z VPÚK na pozemcích parc. č. XE a XF (dále jen „pozemky žalobců“ respektive „pozemky stěžovatelů“). Krajský soud proto nepřezkoumával výrok ad I. o deklaraci existence VPÚK na pozemcích p. č. XA, XB, XC a XD (dále jen „VPÚK na ulici S.“ nebo „cesta na ulici S.“), který žalobci nenapadli; zabýval se jím toliko v rozsahu, v jakém může mít vliv na splnění podmínek existence VPÚK na pozemcích žalobců. [4] V rámci samotného právního posouzení věci krajský soud nejprve rozebral, jaké znaky musí naplňovat VPÚK [(i) stálost a patrnost v terénu, (ii) účel stanovený zákonem, (iii) souhlas vlastníka s obecným užíváním veřejností a (iv) nutná komunikační potřeba], a konstatoval, že žalobci zpochybňovali pouze naplnění třetí a čtvrté podmínky. [5] K souhlasu (předchozích) vlastníků s obecným užíváním pozemků krajský soud uvedl, že žalobci svůj nesouhlas aktivně vyslovují až od roku 2004, kdy došlo k jejich oplocení. Souhlas s užíváním však byl dán již dávno před tím, než žalobci pozemky (v roce 2000) nabyli. Z podkladů shromážděných ve spise plyne, že cesta, která vede přes pozemky žalobců, je patrna již na leteckých snímcích z roku 1938, 1951, 1961 a 1969; v této lokalitě se nacházela pole, k jejichž obhospodařování musel být zajištěn přístup právě po cestě, která vedla také přes pozemky žalobců. Obecné užívání této cesty potvrzují také vyjádření vlastníků nemovitostí v dané lokalitě. Z ničeho naopak nevyplývá, že by předchůdci žalobců veřejnému užívání bránili nebo proti němu vyjadřovali kvalifikovaný nesouhlas. Krajský soud dovodil souhlas též z tvrzení žalobců, že předchozí majitelka pozemků J. R. byla v domově důchodců a nevěděla, že je vlastnila, tudíž nečinila žádné kroky, aby pohybu neomezeného okruhu osob zabránila. K tvrzení žalobců, že pozemek (jehož součástí je údajná VPÚK) koupili kvůli zamítnutí povolení o zřízení studny z důvodu neexistence přístupu z veřejné komunikace Městským úřadem v Berouně, krajský soud konstatoval, že toto své tvrzení žalobci nijak neprokázali, a navíc vodoprávní úřad nebyl příslušný k vyslovení závěru o (ne)existenci VPÚK na předmětných pozemcích. Krajský soud nepřisvědčil žalobcům ani v tom, že oplocení, které umístili na pozemky, bylo povoleno na základě ohlášení drobné stavby ze dne 16. 1. 2001. Z náčrtku, který byl přílohou žádosti [doložen jak žadateli, tak osobou zúčastněnou na řízení VIII)], plyne, že oplocení přehrazující cestu vedoucí přes pozemky žalobců nebylo ohlášeno v takovém rozsahu, v jakém jej žalobci umístili. Námitky, že připojený náčrtek byl vytvořen podvodem, že k povolení oplocení žádný náčrtek připojen nebyl a že v době povolení oplocení neexistovaly pozemky tak, jak jsou zakresleny v náčrtku, krajský soud vyhodnotil jako opožděné. [6] Námitce, že cesta v ulici S. je dostatečnou alternativou k cestě na pozemcích žalobců, krajský soud nepřisvědčil. Ztotožnil se se správními orgány, že v dané lokalitě sice existuje přístupová cesta v ulici S., tato však není plnohodnotnou alternativou, neboť není způsobilá sloužit srovnatelnému účelu. Krajský soud vyšel předně z toho, že cesta v ulici S. je mnohem užší (v nejužším místě 2,2 m od plotu k plotu), nemohou jí tedy projet dvě vozidla proti sobě, kvůli terénnímu zlomu není přehledná z jednoho konce na druhý, a je problematická nebo neprůjezdná pro nákladní vozidla včetně hasičů, nebo rychlé záchranné služby, což je významným faktorem pro určení, zda se jedná o alternativní cestu. Krajský soud rovněž zohlednil, že cesta v ulici S. ve své současné podobě vznikla a je obecně užívána až v důsledku zahrazení cesty na pozemcích žalobců. Záměrné a právem neaprobované (svévolné) zahrazení již existující VPÚK nemůže vést k zániku charakteru zahrazené cesty, a to ani pokud si svým jednáním vynutí vznik alternativní komunikace, máli jen nouzový charakter. [7] Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost, jejíž důvody podřadili pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [8] Stěžovatelé namítají, že krajský soud nesprávně posoudil intenzitu zásahu do jejich vlastnického práva, své závěry opřel o nesprávné hodnocení důkazů a pominul bohatou judikaturu Nejvyššího správního soudu ohledně naplnění znaků VPÚK, tj. souhlasu vlastníků a nutné komunikační potřeby, které nesprávně posoudil. [9] Krajský soud dle stěžovatelů neposuzoval existenci nutné komunikační potřeby v souladu se zásadou proporcionality. V řízení nebyl zjištěn veřejný zájem na obecném užívání cesty na jejich pozemcích, neboť zde existuje komunikační alternativa. Cesta v ulici S. je dostatečnou alternativou k cestě na pozemcích stěžovatelů. Uvedené stěžovatelé podporují odkazy na judikaturu. Krajský soud nevzal v úvahu důkazy provedené ve správním řízení, které svědčí tomuto závěru. [10] Stěžovatelé také namítají, že krajský soud nevyhodnotil veškeré podklady, ale postupoval selektivně, když například vyslovil závěr, že cesta v ulici S. ve své současné podobě vznikla a je obecně užívána až v důsledku zahrazení cesty na pozemcích stěžovatelů. Nesprávný a nepodložený je také jeho závěr, že cesta v ulici S. vznikla až několik desetiletí po prokázané existenci cesty na pozemcích žalobců a současně až po dlouhodobém užívání této cesty určitým okruhem osob. Proto dovodil, že již před rozšířením ulice S. do současné podoby, byl naplněn i čtvrtý znak VPÚK na pozemcích žalobců, jenž vznikem cesty v ulici S. neodpadl. Stěžovatelé ale namítají, že z obsahu spisu plynou opačné závěry. Například v odvolání paní R. K., která v místě bydlí na adrese Z., plyne, že v chatové oblasti žije již od sedmdesátých let, a je jí známo, že S. ulice je již od vzniku chatové oblasti užívána veřejností, a není pravda, že se tak stalo až po oplocení pozemku stěžovatelů. Ostatně je krajně nelogické, že by se jednalo o cestu tak úzkou, že by ji nebylo možné užívat i většími vozy. Je například nemyslitelné, že by po dobu 20 let nebyly z domů přiléhajících ke S. ulici vyvezeny septiky. U některých domů byly vybudovány i bazény, a je zřejmé, že k tomu byla použita i větší vozidla. [11] Stěžovatelé rovněž namítají, že omezení jejich vlastnického práva nemohlo být konstatováno na základě zjištění, že nezbytná komunikace má být široká tak, aby se mohla míjet dvě vozidla, nebo aby se po ní mohla v budoucnu pohybovat větší vozidla majitelů chat a už vůbec ne proto, aby řidič s horšími řidičskými schopnostmi, který neumí couvat, mohl otevř