3 As 76/2025 — Nejvyšší správní soud

3 As 76/2025- 55 - text  3 As 76/2025 - 62 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lukáše Pišvejce v právní věci žalobců: a) JTH Holding, a. s., se sídlem Krupská 33/20, Teplice, b) L. T., c) J. T., všichni zastoupeni JUDr. Vítem Kučerou, MBA, advokátem se sídlem Obrovského 2407, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, za účasti: 1) Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Čerčanská 2023/12, Praha 4, 2) Mgr. J. B., 3) Ing. P. M., zastoupen JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, 4) Severočeská vodárenská společnost a. s., se sídlem Přítkovská 1689, Teplice, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 15 A 23/2024  231, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. IV. Stěžovatelům se vrací zaplacený soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 15 000 Kč, který jim bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. [1] Rozhodnutím ze dne 28. 6. 2024, č. j. MD8287/2024910/5, žalovaný zamítl odvolání žalobců a potvrdil územní rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále též „stavební úřad“) ze dne 6. 11. 2023, č. j. KUUK/159123/2023, o změně rozhodnutí o umístění stavby označené jako „I/13 Kladrubská spojka – změna a rozšíření ÚR“ na pozemcích a v rozsahu specifikovaném ve výroku rozhodnutí (dále též „záměr“). Mezi pozemky, na nichž se záměr umisťuje, se nachází rovněž pozemky ve vlastnictví žalobce a) a ve společném jmění manželů žalobců b) a c). Současně může být uvedenou změnou územního rozhodnutí přímo dotčeno vlastnické právo žalobců k sousedním pozemkům. Jedná se zejména o pozemky s převažujícím druhem kultury orná půda, dále ostatní plocha a zahrada. Žalobci tak byli účastníky územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) i b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). II. [2] Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále též „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 13. 11. 2024, č. j. 15 A 23/2024194, zamítl. Mimo jiného s odkazem na § 307 odst. 1 a § 331 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon (dále též „nový stavební zákon“) dovodil, že byla nově zavedena koncentrace řízení i do soudního řízení správního ve stavebních věcech, a proto se částí žalobních námitek nezabýval. Uvedený rozsudek však zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 3. 2025, č. j. 7 As 320/2024  47, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval totiž, že krajský soud neměl v daném případně odmítnout vypořádání námitek stěžovatelů s odkazem na uvedená ustanovení nového stavebního zákona. Vzhledem k zrušujícímu důvodu se Nejvyšší správní soud nezabýval dalšími kasačními námitkami, neboť to považoval za předčasné. [3] Krajský soud v dalším řízení žalobu žalobců v záhlaví uvedeným rozsudkem opět zamítl. Předeslal, že se vůbec nemůže zabývat námitkami, jimiž se žalobci domáhali změn objektů, které nebyly součástí záměru. Zabýval se proto jen námitkami ve vztahu k objektům SO 502, SO 503 a SO 504, a to v rozsahu tvrzení uplatněných ve správním řízení. Těmi se žalobci v podstatě domáhali jiné trasy vedení vysokého napětí (dále též „VVN“). Soud zdůraznil, že řízení o umístění stavby je návrhové a jeho předmět je určen především žádostí žadatele. Záměr se tak posuzuje v podobě, jak jej určil žadatel a není zde prostor pro posouzení alternativ. Zkoumá se pouze předběžná otázka, zda lze pozemek teoreticky vyvlastnit. Teprve vyvlastňovací úřad se musí při posouzení nezbytnosti vyvlastnění vypořádat mimo jiné i s tím, zda nelze místo vyvlastnění využít jiné variantní řešení. Konkrétně pak krajský soud uvedl, že vlastnictví žalobců je již omezeno umístěním VVN a dochází pouze ke změně jeho trasy, která je odůvodněna kolizí se záměrem. Stávající využití pozemků se navíc nemění. Nadále na nich může být vykonávána zemědělská činnost a je k nim zajištěn přístup. Žalobci stávající řešení nezpochybňují, pouze požadují z jejich pohledu lepší řešení. Za této situace soud neshledal nepřiměřené omezení jejich vlastnického práva, ani to, že by se správní orgány nezabývaly dostatečně podmínkami pro povolení záměru. V daném případě tak nebyly dány důvody pro zamítnutí žádosti stavebníka. [4] Krajský soud dále nepřisvědčil žalobcům, že v územním řízení řádně uplatnili námitku snížení ceny. Tuto poprvé zmínili až v odvolání, a to jen v tom směru, že většina uplatněných námitek má občanskoprávní povahu. S tím krajský soud nesouhlasil, neboť námitky směřovaly k lepší variantě záměru, nikoliv konkrétně a specificky k nepřiměřenému snížení ceny pozemků. Dodal, že záměr lze hodnotit jako nepřiměřený tehdy, jestli se jeho očekávané negativní vlivy na okolí mají vymykat ustáleným poměrům buď svou intenzitou nebo druhově. K takovému dopadu však žalobci nepřinesli žádná konkrétní tvrzení ani důkazy. [5] K námitce, že žalobci nedali ke stavbě souhlas, a ten nelze nahradit odkazem na teoretickou možnost vyvlastnění, krajský soud uvedl, že zákon umožňuje rozhodnout o umístění stavby na pozemek ve vlastnictví osoby odlišné od stavebníka bez jejího souhlasu mimo jiné v případě stavebních záměrů, u nichž je účel vyvlastnění dán zákonem (§ 184a odst. 3 stavebního zákona). Stavební úřad má pak pro účely územního řízení posoudit předběžnou otázku, zda lze pozemek teoreticky vyvlastnit. V posuzované věci se jedná o umístění stavby dopravní infrastruktury, která je veřejně prospěnou stavbou. Vyvlastňovací titul je tak dán již § 170 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. V řízení o umístění stavby přitom nedochází k posouzení přiměřenosti zásahu do práv osoby, jejíž vlastnické právo má být omezeno, ani k posouzení potřebnosti pozemků pro realizaci záměru. [6] K rozdílným verzím projektové dokumentace krajský soud uvedl, že žalobci se v tomto žalobním tvrzení soustředili pouze na rozdílnost dat jednotlivých částí projektové dokumentace a na obecné tvrzení, že v takovém případě nemohlo dojít k řádnému posouzení věci. Nepřednesli, v čem nedošlo nebo nemohlo dojít k řádnému posouzení projektové dokumentace a v čem rozdílnosti spočívají. Krajský soud konstatoval, že v rozdílných datech částí projektové dokumentace neshledal zkrácení práv žalobců. Dodal, že argument o absenci zprávy projektanta o zapracování požadavků dotčených orgánů do změn a úprav projektové dokumentace představuje rozšíření žaloby, které žalobci učinili až po lhůtě pro její podání. Proto se jím nezabýval. [7] V souvislosti s namítanou neaktuálností stanovisek dotčených orgánů přisvědčil krajský soud žalobcům, že stavební úřad je povinen v územním řízení posoudit, zda je záměr žadatele v souladu se závaznými stanovisky a s rozhodnutími dotčených orgánů. Je přitom třeba rozlišovat, zda je platnost stanoviska časově omezena či nikoliv. V daném případě žádné ze 17 stanovisek dotčených orgánů není omezeno dobou platnosti. Tuto nestanoví ani stavební zákon. Žalobci pak nevznesli žádné věcné námitky, které by zpochybňovaly aktuálnost uvedených stanovisek. III. [8] Žalobci (dále též „stěžovatelé“) napadli v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Namítají, že napadené rozhodnutí vymezuje záměr podle jiné verze projektové dokumentace, než jaká byla stavebníkem předložena do územního řízení. Není tak jednoznačné, která verze projektové dokumentace záměr vymezuje. Uvedené vady mají za následek neurčitost předmětu řízení (rozsahu a podoby povolovaného záměru) a mohou založit i nicotnost rozhodnutí žalovaného. Krajský soud na tuto námitku podle stěžovatelů věcně nereagoval. Stěžovatelům nesprávně vytkl, že nevysvětlili, v čem spočívá nedostatečné posouzení dokumentace a v čem spatřují rozdílnosti a že netvrdili, jak bylo zasaženo do jejich veřejných subjektivních práv. Neníli však jednoznačné, jaký záměr a v jakém rozsahu může být na jejich pozemcích umístěn, jde nepochybně o zásah do práv stěžovatelů. Krajský soud rovněž nevysvětlil, jaké rozdíly ve verzích projektové dokumentace sám shledal a proč je považuje za nevýznamné. Rovněž vůbec neposoudil namítanou neurčitost, a tedy nezákonnost rozhodnutí žalovaného, či dokonce jeho nicotnost. V této části je tak napadený rozsudek vadný a nepřezkoumatelný. [9] Podle stěžovatelů není rovněž zřejmé, k jakým verzím projektové dokumentace byla vydána stanoviska dotčených orgánů státní správy. Není tak prokázáno, že záměr je v souladu s požadavky zvláštních právních předpisů a závaznými stanovisky. Stavební úřad neprověřil ani jejich platnost. Krajský soud se nevyjádřil k podsta