4 Ads 115/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 115/2024- 117 - text  4 Ads 115/2024-122 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Terezy Kučerové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. A. P., Ph.D., zastoupen JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1, proti žalovanému: nejvyšší státní tajemník (dříve náměstek ministra vnitra pro státní službu), se sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2021, č. j. MV764422/SR2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2024, č. j. 5 Ad 9/202170, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Státní tajemník v Ministerstvu vnitra („státní tajemník“) rozhodnutím ze dne 26. 3. 2021, č. j. MV18978827/SST2020, na základě § 168 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 162 odst. 4 písm. a) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění účinném do 31. 12. 2021 („zákon o státní službě“), vyslovil, že žalobci nenáleží částka 185 000 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat nevyplacený rozdíl předpokládané výše platu žalobce (resp. výše součtu jeho předpokládaných měsíčních platů), který by obdržel v případě, kdy by nedošlo k jím tvrzenému zamezení jeho kariérního postupu v rámci Ministerstva vnitra, a výší jeho platu (resp. výší součtu jeho měsíčních platů), který mu příslušel za období od 1. 1. 2017 do 1. 2. 2020. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný shora označeným rozhodnutím („napadené rozhodnutí“) zamítl. [2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Městský soud v Praze („městský soud“) výše uvedeným rozsudkem („napadený rozsudek“) zamítl jako nedůvodnou. [3] Městský soud se nejprve zabýval věcnou příslušností správních soudů k rozhodnutí v této věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 269/2018, a rozsudek NSS ze dne 14. 5. 2024, č. j. 8 Ads 53/202429, dospěl k závěru, že příslušnost správních soudů je dána, neboť žalobou napadeným je rozhodnutí v oblasti veřejné správy. Na povaze tohoto vztahu ničeho nemění skutečnost, že v případě žalobce došlo k ukončení výkonu státní služby a jde o náhradu škody plynoucí z porušení povinnosti žalovaného v době trvání služebního poměru žalobce. K rozhodnutí o této otázce je proto příslušný služební orgán, jehož příslušnost byla dána v době vzniku nároku a který je podle § 10 odst. 2 zákona o státní službě oprávněný k rozhodnutí ve věcech služebního poměru. [4] Ve věci samé, tedy v otázce vzniku odpovědnosti služebního úřadu za vznik žalobcem tvrzené škody, která mu měla být způsobena tím, že v důsledku udělené výtky a zamezení absolvování kurzu IPD v Holešově mu byl znemožněn kariérní postup na služební místo s vyšším finančním ohodnocením a přišel tak o částku platu odpovídající tomuto kariérnímu postupu, městský soud dospěl k závěru, že předpoklady této odpovědnosti nejsou dány. Žalobce neprokázal, že by udělení výtky ze strany jeho nadřízené či znemožnění mu v účasti na školení v Holešově bylo právně relevantní příčinou, pro kterou nebyl zařazen do vyšší platové třídy. Předpoklad tohoto zařazení je dle § 49 odst. 1 zákona o státní službě výsledek výběrového řízení na obsazení volného služebního místa. Pokud se žalobce takového výběrového řízení nezúčastnil, nelze to klást k tíži služebního orgánu. Správními orgány byla řádným a přezkoumatelným způsobem řešena otázka namítaného nerovného zacházení se žalobcem, takové ovšem shledáno nebylo a městský soud se s těmito závěry bez dalšího ztotožnil. [5] Žalobní argumentací týkající se kárného řízení, převedení žalobce na jiné služební místo, ovlivňování lékaře či policejního vyšetřování ze strany vyšetřovatele, stejně jako nevyplacením platů žalobci, se městský soud s ohledem na její mimoběžnost ve vztahu k předmětu řízení nezabýval. [6] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku litispendence. Ze správního spisu vyplynulo, že řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, jehož předmětem je žalobcem uplatněný nárok na zaplacení 185 000 Kč z titulu náhrady škody za porušení povinností žalovaného, je jediným řízením o tomto nároku žalobce. Překážka věci zahájené proto není dána. II. [7] Žalobce (dále „stěžovatel“), ač zastoupen advokátem, podal proti rozsudku městského soudu rozsáhlou, značně nepřehlednou a repetitivní kasační stížnost, jíž navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žaloba byla oprávněná. [8] Důvody kasační stížnosti stěžovatel spatřuje v naplnění § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Městský soud nesprávně posoudil otázku v předchozím řízení, nezrušil nicotné rozhodnutí žalovaného, nehodnotil některé žalobní důvody a neprovedl žalobcem navržené důkazy. [9] Všechny shora uvedené důvody podané kasační stížnosti stěžovatel vztáhnul k námitce zpochybňující pravomoc správních orgánů a městského soudu k vedení řízení a vydání rozhodnutí ve věci služby poté, co se stěžovatelem byl služební poměr ukončen. [10] Napadené rozhodnutí je dle stěžovatele nicotné. Věc měla být projednána Obvodním soudem pro Prahu 7 („obvodní soud“), kam jeho návrh původně směřoval, obvodní soud jej však postoupil k vyřízení žalovanému, který dne 26. 3. 2021 zahájil řízení z moci úřední. [11] Nicotnost napadeného rozhodnutí je dána i s ohledem na překážku litispendence (k otázce zachování účinků návrhu při zastavení občanského soudního řízení stěžovatel zmínil nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 28/97). Stěžovatel podal návrh k obvodnímu soudu dne 7. 5. 2020, služební orgán však datoval zahájení řízení z moci úřední až ke dni 26. 3. 2021. Řízení však bylo zahájeno již na základě žádosti stěžovatele. Dle jeho názoru tímto došlo ke zmaření výkonu rozhodnutí obvodního soudu. [12] Městský soud se však tím, zda správní orgán byl oprávněn po postoupení věci obvodním soudem vydat meritorní rozhodnutí v napadeném rozsudku nezabýval, pročež je jeho rozsudek nepřezkoumatelný. Městský soud se v této souvislosti nevyjádřil ani k tomu, kdy bylo zahájeno správní řízení. Tato otázka je přitom dle stěžovatele podstatná i z hlediska ukončení jeho služebního poměru. Účastníkem řízení ve věcech služby totiž nemůže být bývalý zaměstnanec, a to obzvlášť za situace, kdy bylo správní řízení zahájeno až po datu ukončení služebního poměru. To stěžovatel dovozuje z dikce § 161 zákona o státní službě vymezující účastníky řízení ve věcech služby. K tomu pak dále cituje z rozhodnutí zvláštního senátu č. j. Konf 28/20218, které se zabývá vymezením řízení ve věci služby a účastenstvím v řízení. Naproti tomu městským soudem následované rozhodnutí tohoto senátu č. j. Konf 7/202130 není dle názoru stěžovatele z důvodu odlišného skutkového stavu věci pro projednávanou věc přiléhavé. [13] Svůj názor stěžovatel opřel i o vůli zákonodárce, který v zákoně o státní službě oprávnění zahájit a vést řízení ve věcech služebního poměru i po jeho zániku neupravuje, na rozdíl od zákona o vojácích z povolání či zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. V daném případě tak nejsou splněny podmínky řízení a služební orgán není oprávněn vydat rozhodnutí ve věci služby v době, kdy služební poměr již zanikl. [14] Městský soud v této souvislosti pochybil i z toho důvodu, že se nijak nezabýval kompetenčním sporem vyvolaným žalovaným právě tím, že správní řízení v této době zahájil. Napadený rozsudek je i proto nepřezkoumatelný. [15] Stěžovatel dále žádá, aby se soud zabýval tím, zda státní tajemník Jiří Kaucký byl oprávněn dávat související pokyny účtárně, podepisovat dokumenty a jednat či jakkoli rozhodovat, neboť existuje vážné podezření, že s ním byl ukončen služební poměr ze zákona a předstíral, že je státním tajemníkem. [16] Pokud městský soud uvádí, že v případě, kdy byla stěžovateli odepřena účast na školení, se měl bránit zásahovou žalobou, pak stěžovatel uvádí, že alternativou k zásahové žalobě je žádost o vydání rozhodnutí podle § 142 správního řádu. Takovou žádost v rámci nároku na 185 000 Kč stěžovatel uplatnil nejpozději ke dni podání žaloby k obvodnímu soudu. Dle městského soudu tak žalovaný měl vydat rozhodnutí na základě § 142 správního řádu, nikoli meritorní rozhodnutí ve věci služby. Postupem žalovaného tak bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. [17] Městský soud nebyl oprávněn vydat napadený rozsudek v dané věci, správní soudy totiž nejsou oprávněny rozhodovat o škodě v rámci služebního poměru. Tímto postupem městský soud prolomil závěry rozsudku NSS č. j. 8 Ads 53/202429, podle nichž služební úrazy osob ve služebním poměru nelze projednávat v rámci správního soudnictví. Ustanovení § 159 odst. 1 a 2 zákona o státní službě obsahují dle názoru stěžovatele taxativní výčet věcí v kompetenci služebního orgánu, které nelze dále rozšiřovat. Ustanovení § 124 z