4 Afs 11/2024 — Nejvyšší správní soud

4 Afs 11/2024- 25 - text  4 Afs 11/2024-29 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. U., zast. Mgr. Barborou Sedlákovou, advokátkou, se sídlem Křoví 111/0, Křoví, proti žalovanému: Finanční úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 619/28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2022, č. j. 8678054/22/200011460110424, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2024, č. j. 14 Af 5/202348, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. [1] Finanční úřad pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 5 (dále jen „žalovaný“), vyrozuměním ze dne 12. 4. 2021, č. j. 2831260/21/200570462111401 (dále jen „vyrozumění“), podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), nevyhověl žalobcově žádosti ze dne 28. 1. 2021 o vrácení přeplatku na dani z nabytí nemovitých věcí ve výši 148.034 Kč (dále jen „žádost o vrácení přeplatku“). [2] Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 5. 2021, č. j. 4078285/21/200570462111401 (dále jen „první rozhodnutí“), zamítl námitku žalobce ze dne 16. 4. 2021 podanou proti vyrozumění. Žalobce se proti prvnímu rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 23. 9. 2022, č. j. 11 Af 34/202126 (dále jen „první rozsudek“), první rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. [3] Žalovaný poté shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) námitku žalobce opětovně zamítl. II. [4] Žalobce se proti napadenému rozhodnutí opět bránil žalobou u městského soudu, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl. [5] Městský soud sice přisvědčil žalobci, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nepostupoval přesně tak, jak mu v prvním rozsudku doporučil, nicméně napadené rozhodnutí považoval za přezkoumatelné a souladné se zákonem. Přestože žalovaný neprovedl jasně ohraničený test rovnosti ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, kritéria uvedeného testu rovnosti „rozvolněně“ použil k posouzení namítaného porušení principu rovnosti. Tím podle městského soudu dostál své povinnosti vypořádat námitku nerovného dopadu zákona č. 386/2020 Sb., kterým se zrušuje zákonné opatření Senátu č. 340/2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, a mění a zrušují další související právní předpisy (dále jen „zákon č. 386/2020 Sb.“), na subjekty ve srovnatelné situaci. [6] Městský soud stejně jako žalovaný shledal, že i když žalobce a další osoby, které podaly návrh na zápis vkladu do katastru nemovitostí ve stejný den (5. 11. 2019), byli z tohoto důvodu na první pohled ve srovnatelném postavení, žalobcův případ se od malé části návrhů na vklad z 5. 11. 2019 lišil tím, že jeho návrh byl bezvadný. Katastrální úřad tedy mohl po postupu podle § 16 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), v rozhodném znění a v souladu s § 18 téhož zákona vložit vlastnické právo žalobce do katastru nemovitostí po uplynutí 20 dnů od dne 6. 11. 2019. Ke vkladu proto mohlo dojít nejdříve ve středu dne 27. 11. 2019, přičemž katastrální úřad tak učinil následující den (28. 11. 2019). Jak ostatně sám žalobce zjistil ze sdělení příslušného katastrálního úřadu ze dne 27. 7. 2020 obsahujícího požadované informace (dále jen „sdělení ze dne 27. 7. 2020“), tento katastrálním úřad z celkového počtu 239 návrhů podaných dne 5. 11. 2023 povolil vklad vlastnického práva v listopadu 2019 ve 224 případech. V 15 případech povolil vklad v prosinci 2019 či později. To zakládalo legitimní důvod pro odlišné zacházení, což podle městského soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí odůvodnil a vysvětlil rozdíl v zacházení se žalobcem a s osobami, v jejichž případě katastrální úřad provedl vklad až v prosinci 2019 či později. Důvodem tohoto rozdílného zacházení byly právě nedostatky návrhů na vklad u této nepočetné skupiny navrhovatelů. Katastrálnímu úřadu totiž dne 5. 11. 2019 podaly návrh na vklad dvě skupiny osob, přičemž podle názoru městského soudu lze srovnávat jen ty, jejíchž návrh byl jako ten žalobcův bezvadný. Jakkoliv tedy podle městského soudu šlo na první pohled o osoby ve srovnatelném postavení, jejich situace byla v uvedeném (perfektnosti návrhu na vklad) odlišná, tudíž s nimi katastrální úřad nemohl jednat stejně jako s žalobcem a provést vklad vlastnického práva v jejich případě shodně jako u žalobce také již v listopadu 2019. V tomto ohledu městský soud nepovažoval za nutné provádět další důkazy předložené žalobcem týkající se poskytnutí informací od dalších katastrálních úřadů, protože principy postupu příslušného katastrálního úřadu stran provádění vkladů vyplynuly již z žalobcem předloženého sdělení ze dne 27. 7. 2020. Tyto další důkazní návrhy tudíž pro nadbytečnost zamítl. [7] S žalobcem městský soud nesouhlasil ani v tom, že by byl čl. II. zákona č. 386/2020 Sb. nespravedlivý a diskriminující a že by v něm zákonodárce nastavil podmínky pro dodatečné zrušení povinnosti hradit daň z nabytí nemovitých věcí v rozporu s čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Městský soud totiž dovodil, že v žalobcově případě nedošlo k porušení principu rovnosti. O akcesorickou rovnost ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny se v nyní souzené věci nemohlo jednat, neboť k tomu je potřeba zjistit některý z nepřípustných důvodů odlišného zacházení jako například pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, víru, či náboženství. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu se nemohlo jednat ani o neakcesorickou rovnost ve smyslu čl. 1 Listiny, protože ta v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn Pl. ÚS 36/01, nastává při extrémní nerovnosti nebo v případě libovůle. Žalobce však podle mínění městského soudu nebyl znevýhodněn, neboť s ním katastrální úřad zacházel stejně jako s každým jiným subjektem v totožné situaci. Zákonodárce pouze na základě časového kritéria stanoveného dnem provedení vkladu v katastru nemovitostí vyjmul určitou množinu osob z povinnosti hradit daň z nabytí nemovitých věcí zpětně, přičemž žalobce do této množiny nespadal. Přestože je na zákonodárci, jak právně reguluje určitou oblast pro různé skupiny subjektů, nemá absolutní diskreci, a to zejména pokud se odlišné zacházení děje v rámci Listinou chráněného práva. Žalobcem namítaná nerovnost se ovšem dotýkala pouze jeho majetkové sféry v podobě povinnosti uhradit daň. Z uvedeného důvodu nemohlo být měřítko přezkumu stejně přísné jako v případě, že by docházelo k odlišnému zacházení dotýkajícímu se například žalobcovy důstojnosti. Ostatně v souladu s judikaturou Ústavního soudu se přezkum neakcesorické diskriminace způsobené regulací v daňové oblasti omezuje na vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv. [8] Z tohoto důvodu se městský soud ztotožnil s argumentací žalovaného, že nastavením nových pravidel může dojít k tomu, že nová právní úprava bude pro některé subjekty výhodnější. Tím, že zákonodárce povinnost hradit daň z nabytí nemovitých věcí zrušil zpětně, musel stanovit rozhodný okamžik, který rozdělí subjekty na ty, jejichž původní povinnost zůstane nedotčena, a jejichž povinnost bude zrušena. To učinil v přechodných ustanoveních zákona č. 386/2020 Sb., když vědomě navázal zrušení daňové povinnosti na datum provedení vlastnického práva do katastru nemovitostí, nikoliv na datum podání návrhu na vklad. V důvodové zprávě pak vysvětlil, že předmětná daňová povinnost se ruší pro všechny subjekty do budoucna a pro ty, kterým nejpozději v březnu 2020 neuplynula lhůta k podání daňového přiznání. Podle městského soudu se tedy jednalo o racionální a ospravedlnitelný důvod pro odlišné zacházení s osobami, které podaly návrh na vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí ve stejný den. [9] Mimoto městský soud v napadeném rozsudku připomněl, že žalovaný nemohl zpochybnit zákonnou úpravu, ale nanejvýš ji vyložit ústavně konformním způsobem. Nemohl tedy popřít jasná pravidla zakotvená v čl. II. zákona č. 386/2020 Sb. jenom kvůli tomu, aby žalobce dosáhl na zpětné zrušení daňové povinnosti. Městský soud se s žalovaným ztotožnil také v tom, že povolením vkladu vlastnického práva ve lhůtě 21 dnů od podání návrhu nedošlo ke zkrácení žalobce na jeho právech, jelikož katastrální úřad s tímto návrhem pracoval zákonem stanoveným způsobem a bez zbytečných průtahů. Stejně tak správce daně a katastrální úřad neporušili zákaz libovůle ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04. Naopak v rozporu se zákazem libovůle by správce daně postupoval tehdy, pokud by žalobci vrátil částku odpovídající uhrazené dani, protože v takovém případě by si počínal v roz