4 Afs 137/2025 – Nejvyšší správní soud

4 Afs 137/2025- 38 - text 4 Afs 137/2025-42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: GREGOCAR, s.r.o., IČO: 277 53 999, se sídlem Vlkošská 279, Vracov, zast. JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D, advokátem, se sídlem Pivovarská 8, Vyškov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2023, č. j. 18756/23/5200-11432-711778, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2025, č. j. 62 Af 33/2023-58, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil: a) rozhodnutí (dodatečný platební výměr) ze dne 24. 11. 2021, č. j. 4601001/21/3013-50521-702345, na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2017, kterým byla žalobci doměřena daň stanovená podle pomůcek vyšší o 714.970 Kč a současně mu byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně ve výši 142.994 Kč. b) rozhodnutí (platební výměr) ze dne 24. 11. 2021, č. j. 4601968/21/3013-50521-702345, na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2018, kterým byla žalobci vyměřena daň stanovená podle pomůcek ve výši 1.077.680 Kč. [2] Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, kterou krajský soud zamítl nadepsaným rozsudkem. Námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného nepřisvědčil, neboť shledal, že je dostatečně odůvodněné. Krajský soud se ztotožnil se závěry správních orgánů ohledně neprůkaznosti předloženého účetnictví žalobce. Tento závěr nezpochybňuje ani žalobcem předložená přehledová tabulka. Neposkytuje totiž přehled o všech vozidlech pořízených v letech 2017 a 2018, nedokládá stav zásob vykázaný v daňovém přiznání za rok 2017 či v dodatečném daňovém přiznání za rok 2018 a nekoresponduje s ostatními podklady, které žalobce finančnímu úřadu dříve předložil. Navíc byla žalobcem předložena až po několika neformálních urgencích (přestože nebyla mezi dokumenty zabavenými celním úřadem), což bylo způsobilé vyvolat pochybnosti o její pravdivosti, jelikož nelze vyloučit, že byla vytvořena dodatečně. Krajský soud proto nesouhlasil s tvrzením žalobce, že nesoulady vytýkané žalovaným jsou v řádu jednotek procent, takže i pokud by byly relevantní, nemohly by znamenat absolutní nepoužitelnost tabulky. [3] Důvodem pro stanovení daně podle pomůcek byly zásadní nedostatky vedeného účetnictví (např. nedostatečná inventarizace), jakož i předložení dokladů, které s určitostí neprokazovaly veškeré náklady na pořízení vozidel ze zahraničí. Žalobce po celou dobu daňového řízení nedoložil doklady umožňující spojit platby za vozidla nakoupená ze zahraničí s příjmy z těchto vozidel. [4] Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že nebyl řádně vyzván k prokázání požadovaných skutečností výzvou finančního úřadu ze dne 12. 1. 2021, č. j. 21404/21/3013-60561-712081 (dále též „Výzva III), neboť v ní finanční úřad vyjádřil dostatečně konkrétní pochybnosti o průkaznosti a věrohodnosti dosud předložených dokladů, čímž na žalobce přešlo důkazní břemeno podle § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu a byl povinen předložit k prokázání svých tvrzení další důkazy, kterými by pochybnosti správce daně rozptýlil. Argumentace žalobce, že tyto skutečnosti nevyplývaly z výrokové části výzvy, ale až z jejího odůvodnění, je účelová. Není totiž důležité, ve které části výzvy byly pochybnosti správce daně obsaženy, ale její materiální obsah. Požadavek na specifikování veškerých konkrétních pochybností a požadavků do výrokové části rozhodnutí je neúčelný a vedl by naopak ke zhoršení přehlednosti vydávané výzvy. Krajský soud shrnul, že obstojí závěr správních orgánů, že žalobce v řízení neunesl své důkazní břemeno, v důsledku čehož nebylo možné stanovit daň dokazováním. [5] Krajský soud následně popsal, jakým způsobem byla stanovena daň podle pomůcek a konstatoval, že s ohledem na kritéria, z nichž finanční úřad při výběru konkrétních srovnatelných subjektů vycházel, nelze žalobci přisvědčit, že by postup zvolený finančním úřadem postrádal logickou úvahu, případně že by nereflektoval sociální a ekonomickou realitu žalobce. Žádné konkrétní důkazy zpochybňující výslednou daňovou povinnost stanovenou na základě pomůcek žalobce nepředložil. [6] Úvahu žalovaného při volbě pomůcek za účelem zohlednění tzv. esenciálních nákladů shledal krajský soud logickou, vnitřně ucelenou, vedenou snahou o co možná nejbližší přiblížení se obchodní realitě žalobce. Žádný z obecných argumentů žalobce o stanovení daně podle pomůcek nesvědčí tomu, že by daň byla stanovena v hrubém nepoměru s tou, která by se blížila skutečnosti. Žalobce nepředestřel žádnou ucelenou argumentaci, z níž by vyplývala nemožnost přenosu obchodní přirážky dosahované žalobcem při prodeji ojetých aut nakoupených v tuzemsku na ojeté vozy ze zahraničí. Žádná konkrétní specifika svědčící o nutnosti zvolení jiné hodnoty marže pro prodej zahraničních vozidel žalobce po celou dobu daňového řízení ani v řízení před soudem nezmínil. Pouhý odkaz na skutečnost, že podle žalobcových účetních dokladů byla obchodní přirážka dosahovaná při prodeji ojetých vozů ze zahraničí značně nižší než marže dosahovaná při prodeji tuzemských vozidel, není případný. Pravdivost dokladů zachycujících nákup vozidel ze zahraničí byla totiž finančním úřadem zpochybněna, v důsledku čehož nebylo možné žalobcem uváděné výdaje za nákup zahraničních vozidel zohlednit a pro výpočet těchto (tzv. esenciálních) nákladů bylo nutné zvolit adekvátní pomůcky. Neobstojí ani výtka žalobce, že správce daně pouze mechanicky přenesl zjištěnou přirážku z tuzemských vozidel na vozidla pořízená ze zahraničí, neboť obchodní přirážka zjištěná u tuzemských vozidel byla od určitých hraničních případů ve prospěch žalobce tzv. očištěna. Žalobce tak svými argumenty dostatečnou spolehlivost pomůcek ve smyslu § 98 odst. 4 daňového řádu nezpochybnil. Obdobným způsobem ostatně finanční úřad postupoval i ve vztahu k dani týkající se zdaňovacího období roku 2015 a 2016, což Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 Afs 89/2024-44 potvrdil. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Vyjádřil přesvědčení, že prokázal daňovou uznatelnost vynaložených nákladů. Správní orgány stanovení daně podle pomůcek provedly účelově tak, aby si zjednodušily práci a rychle se vypořádaly s podklady od stěžovatele. Krajský soud se s jejich závěry ztotožnil. Jde však o nesprávné vyhodnocení důkazních prostředků a konkrétních požadavků správních orgánů. Stěžovatel v průběhu daňového řízení předložil veškeré daňové doklady, které měl k dispozici, přehlednou tabulku, ve které byla doložena vazba mezi nákupem a prodejem vozidel. Není tedy pravdou, že by nedoložil evidenci, z níž by byla jednoznačně identifikována vazba mezi nakupovanými a prodávanými vozidly. Stěžovatel každé jednotlivé vozidlo nakoupil (k tomu doložil kupní smlouvu a související doklady), následně nakoupená vozidla v rámci své činnosti nabízel a prodával (v takovém případě byly obchody řádně zdaněny, byly doloženy smlouvy a další doklady). Pokud nějaké obchodní případy nebyly prokázány, či existují nějaké rozpory, pak rozhodně nedosahují více jak 90 %, jak tvrdí správní orgány, ale jednotky procent. [8] Správní orgány a krajský soud nepřiměřeně zobecnily skutková zjištění, paušalizujícím způsobem hodnotily důkazy a nadhodnotily rozsah neprokázaných skutečností. Mechanicky posoudily předložené důkazy tak, že nebyl prokázán celek, a tak jej jako celek zpochybnily. Jejich postup byl formalistický a místo konkrétního posouzení jednotlivých transakcí plošně zpochybnily celé účetnictví. Nezohlednily, že většina transakcí byla řádně doložena. Takový přístup je v rozporu s principem zákonnosti a přiměřenosti. Pokud existují dílčí pochybnosti, měly být zohledněny pouze tyto konkrétní obchody a mělo být individuálně posouzeno, zda jsou splněny zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Nebyly splněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Reálnost obchodů potvrzuje registrace vozidel. Stěžovatel prokázal realizaci nákladů vynaložených na nákup vozidel od jednotlivých dodavatelů a prokázal daňovou uznatelnost všech takto vynaložených nákladů. [9] Stěžovatel nesouhlasí ani s posouzením zákonnosti Výzvy III, neboť mu nelze klást k tíži, že nereagoval na požadavky správce daně, ke kterým nebyl vyzván. Krajský soud dospěl k závěru, že je irelevantní, jak je vymezen výrok a odůvodnění a za podstatné považuje výzvu jako celek s tím, že musí být konkrétní. To však v právním státě nelze připustit. [10] Stanovená daň je nepřiměřená a neodpovídá posuzované skutečnosti. V rámci