4 As 108/2024 — Nejvyšší správní soud

4 As 108/2024- 37 - text  4 As 108/2024-42 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: PREdistribuce, a.s., se sídlem Svornosti 3199/19a, Praha 5, zastoupená Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí Rady žalovaného ze dne 8. 3. 2022, č. j. 0252411/2021ERU, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2024, č. j. 62 A 40/202254, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Přehled dosavadního řízení [1] Rozhodnutím žalovaného Energetického regulačního úřadu (dále též jen „ERÚ“) ze dne 25. 6. 2021, č. j. 025246/2021ERU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 91 odst. 4 písm. r) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), kterého se dopustila tím, že jako držitelka licence č. 120504769 s předmětem podnikání distribuce elektřiny v rozporu s § 25 odst. 3 písm. c) energetického zákona přerušila dne 13. 6. 2019 dodávku elektřiny do odběrného místa zákazníka, přestože k tomu nebyla oprávněna, neboť nebyly splněny předpoklady neoprávněné distribuce elektřiny ve smyslu § 53 energetického zákona (výrok I. prvostupňového rozhodnutí). Za uvedené jednání byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 10.000 Kč spolu s povinností uhradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč (výrok II. a III. prvostupňového rozhodnutí). [2] Rada ERÚ svým rozhodnutím ze dne 8. 3. 2022, č. j. 0252411/2021ERU (dále též jen „napadené rozhodnutí“), žalobkyní podaný rozklad směřující proti prvostupňovému rozhodnutí zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. [3] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí Rady ERÚ žalobu u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 24. 5. 2024, č. j. 62 A 40/202254, zamítl. [4] Krajský soud označil za podstatu sporu otázku, zda žalobkyně spáchala přestupek ve smyslu § 91 odst. 4 písm. r) energetického zákona. Skutkový základ posuzovaného případu vymezil tak, že dne 2. 12. 2003 žalobkyně uzavřela s příslušným zákazníkem smlouvu o připojení k distribuční soustavě a téhož dne od zákazníka obdržela žádost o uzavření smlouvy o dodávce elektřiny, mimo jiné se specifikací hlavního jističe 3 x 32 A. Při kontrole předmětného odběrného místa dne 13. 6. 2019 bylo zjištěno, že instalovaný hlavní jistič je přeznačen a že jde o jistič, který byl vyroben s vypínací hodnotou 3 x 40 A. Žalobkyně téhož dne zákazníka odpojila od elektřiny. Důvodem pro přerušení dodávky elektřiny bylo výše uvedené zjištění, které žalobkyně vyhodnotila jako neoprávněnou distribuci elektřiny ve smyslu § 53 odst. 1 písm. c) energetického zákona. [5] Krajský soud v nynější věci považoval za zásadní posoudit otázku, zda za výše popsané situace šlo u zákazníka žalobkyně skutečně o neoprávněnou distribuci ve smyslu § 53 odst. 1 písm. c) energetického zákona, která by žalobkyni opravňovala k přerušení dodávky elektřiny dle § 25 odst. 3 písm. c) bodu 3 energetického zákona. Krajský soud neshledal důvodnou námitku, že by se Rada ERÚ nedostatečně zabývala výkladem pojmu neoprávněná distribuce ve světle skutkových okolností posuzované věci. Souhlasil s posouzením Rady ERÚ, podle kterého odběr elektřiny přes hlavní jistič s vyšším než smluveným rozsahem nelze považovat za využití služby distribuční soustavy bez právního důvodu, neboť uzavřená smlouva zde představuje platný právní titul. Ze strany zákazníka sice došlo k porušení smlouvy, nicméně žalobkyně měla zvolit jiný postup než okamžité přerušení dodávky elektřiny, neboť pro takový postup neměla oporu v energetickém zákoně. [6] Krajský soud konstatoval, že energetický zákon v otázce přerušení dodávek elektřiny v § 25 odst. 3 písm. c) taxativně vymezuje případy opravňující provozovatele distribuční soustavy omezit nebo přerušit v nezbytném rozsahu dodávku elektřiny účastníkům trhu s elektřinou. Jde o formu regulace kogentní právní normou, a to právě z důvodu, že uvedené oprávnění provozovatele distribuční soustavy může významnou měrou zasáhnout do práva na soukromí odběratelů elektřiny, a stejně tak se v dané regulaci promítá veřejný zájem na stabilitě rozvodné soustavy. Není možné, aby si účastníci právních vztahů sami určovali, co je a co není neoprávněným odběrem (krajský soud v dané souvislosti odkázal na komentářovou literaturu a na judikaturu Nejvyššího soudu ČR). [7] Podle krajského soudu je třeba neoprávněnou distribucí ve smyslu 53 odst. 1 písm. c) energetického zákona rozumět pouze případy, kdy dochází k distribuci bez právního důvodu nebo pokud tento právní důvod odpadl. Energetickým zákonem uváděný neexistující právní důvod zahrnuje situace, kdy právní důvod (smlouva o dodávce elektřiny) neexistoval již od počátku, nebo později zanikl. Právním důvodem je přitom skutečnost zakládající závazek v oblasti právní; ten vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (§ 1723 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Zákonodárce přitom jednoznačně stanovil, v jakých případech jde o neoprávněnou distribuci, a mezi tyto případy porušení závazku plynoucího z platné smlouvy zahrnout nelze. [8] Krajský soud rovněž poukázal na novelizaci § 53 energetického zákona provedenou zákonem č. 131/2015 Sb. (účinnost od 1. 1. 2016), v rámci které došlo k redefinici pojmu neoprávněná distribuce, za kterou se nadále již nepovažují dosavadní případy dopravy elektřiny v rozporu s uzavřenou smlouvou o distribuci elektřiny [§ 53 odst. 1 písm. d) energetického zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2015]. Krajský soud přitom zdůraznil, že je třeba vždy vycházet z platné právní úpravy účinné ke dni spáchání přestupku, anebo z pozdější, jeli to pro pachatele přestupku příznivější (§ 2 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.). [9] Krajský soud poté neshledal důvodnou ani námitku zpochybňující materiální stránku přestupku. Poukázal na ustálenou rozhodovací praxi správních soudů, podle níž může být přestupkem i takové zaviněné jednání, které porušuje či ohrožuje určitý zájem společnosti pouze v nepatrné míře, přičemž se vychází z předpokladu, že již naplněním formálních znaků skutkové podstaty konkrétního přestupku bude v běžně se vyskytujících případech dosaženo intenzity společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrné. Krajský soud v posuzovaném případě neshledal žádné okolnosti snižující míru nebezpečnosti jednání pod hranici typickou pro běžně se vyskytující případy, přičemž poznamenal, že žalobkyně žádné takové specifické okolnosti v žalobě nezmínila a ani v řízení o přestupku je ničím nedokládala. Žalovaný se otázkou materiální stránky zabýval a krajský soud jeho hodnocení měl za zcela dostačující. [10] Krajský soud k námitkám o nutnosti zohlednit okolnosti týkající se přeznačení jističe a doby trvání daného stavu poukázal na argumentaci Rady ERÚ, že neoprávněným zásahem do zařízení by bylo namístě se zabývat např. tehdy, došloli by zároveň v odběrném místě v souvislosti s takovým zásahem k neoprávněnému odběru, což ale nebyl tento případ, neboť elektřinu zákazník odebíral na základě smlouvy a její dodávka byla měřena. K námitkám žalobkyně, že bylo třeba dále zkoumat i jiné důvody, které by pro přerušení dodávek elektřiny svědčily, krajský soud konstatoval, že žalobkyně v řízení o přestupku uvedla, jaký důvod ji vedl k přerušení dodávky elektřiny zákazníkovi, a mělali jiné důvody pro své jednání, které snad správní orgány přehlédly a které by byly pro přerušení dodávky elektřiny relevantní, pak je měla sama uvést. Žalobkyní tvrzené bezprostřední ohrožení distribuční sítě ve smyslu § 25 odst. 3 písm. c) bodu 1. energetického zákona správní orgány neshledaly a ani žalobkyně takové riziko nijak nedoložila. II. Kasační stížnost [11] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost, a to z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). [12] Stěžovatelka úvodem označuje za klíčové správné posouzení právní otázky, zda využívání smlouvou nesjednaného rezervovaného příkonu (i když pouze částečně, v rozsahu přesahujícím smluvní ujednání) představuje užívání služby distribuční soustavy bez právního důvodu, anebo se jedná o pouhé porušení smlouvy. Podle stěžovatelky k nesprávnému právnímu posouzení krajským soudem i správními orgány došlo právě v otázce (ne)existence právního důvodu pro užití služby distribuční soustavy zákazníkem v řešeném případě. Stěžovatelka na druhou stranu souhlasí s hodnocením krajského soudu ve věci nemožnosti rozšiřovat výčet případů, ve kterých je dis