4 As 112/2025 – Nejvyšší správní soud

4 As 112/2025- 33 - text  4 As 112/2025-36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: obec Brzkov, IČO 00285676, se sídlem Brzkov 68, Polná, zast. Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem, se sídlem Ždírec 99, Polná, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, za účasti osoby zúčastněné na řízení: DIAMO, státní podnik, IČO 00002739, se sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem, o žalobě proti rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 10. 6. 2024, č. j. MZP/2024/290/861, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2025, č. j. 8 A 67/202449, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Shrnutí předcházejícího řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 20. 12. 2023, č. j. MZP/2023/240/2504, sp. zn. ZN/MZP/2019/560/439 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle § 4a zákona č. 62/1988 Sb., o geologických pracích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o geologických pracích“), na žádost osoby zúčastněné na řízení k vyhledávání a průzkumu ložiska radioaktivních nerostů stanovil průzkumné území Brzkov s platností jednoho roku ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. [2] Ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 10. 6. 2024, č. j. MZP/2024/290/861, zamítl rozklad žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. [3] Proti rozhodnutí o rozkladu brojila žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 23. 4. 2025, č. j. 8 A 67/202449, zamítl jako nedůvodnou. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti tomuto rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů, které podřadila pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). [5] Stěžovatelka namítla, že městský soud pochybil, pokud bez dalšího akceptoval závěr žalovaného, podle něhož geologický průzkum v dané lokalitě je v souladu se surovinovou politikou, přestože lokalita nespadá do vládou výslovně preferovaných oblastí (severočeská křída). Tím došlo k popření aplikační závaznosti surovinové politiky jakožto vodítka pro správní uvážení. Městský soud zlehčil také žalobní námitku, že průzkum znemožní obnovu kůrovcem zničených lesů. Dále je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, neboť městský soud nedostatečně odůvodnil, proč považoval rozhodnutí o rozkladu za přezkoumatelné. Ministr životního prostředí totiž ve své argumentaci v podstatě odkázal na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, aniž by se konkrétně a samostatně vypořádal s rozkladovými námitkami. Dále bagatelizoval námitky stěžovatelky s odůvodněním, že těžba není aktuální. Nesprávně posoudil rovněž otázku existence a povahu zásahu do veřejných subjektivních práv, a to kvůli nesprávné interpretaci judikatury Nejvyššího správního soudu. Nakonec podcenil ústavní rovinu problematiky, kdy stát prostřednictvím státního podniku zasahuje do prostoru obce v rozporu s jejím územním plánem, státní politikou životního prostředí a při absenci veřejné diskuse. [6] Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení. [7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že námitka nesouladu průzkumného území se surovinovou politikou vyplývá ze stěžovatelčiny nesprávné interpretace surovinové politiky. V předmětném průzkumném území nejsou plánovány žádné terénní práce, ale pouze práce kamerální, které nebudou mít dopad na obnovu lesů a na životní prostředí. Městský soud dále náležitě zdůvodnil, proč považuje žalobou napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Stěžovatelka nikde v předchozích námitkách neuvedla, čím konkrétně byla její práva dotčena. Ložisko výhradního nerostu již existuje bez ohledu na stanovení průzkumného území a obě ložiska jsou situována v dostatečné vzdálenosti od zastavěné oblasti obce. Námitku souladu stanovení průzkumného území se surovinovou politikou vypořádal jak žalovaný, tak městský soud přezkoumatelným způsobem. Stanovením průzkumného území nemohlo být zasaženo do veřejných subjektivních práv stěžovatelky, přičemž neabsentovala adekvátní veřejná diskuse, neboť správní řízení má zákonem daná pravidla, která byla podle městského soudu dodržena. Žalovaný proto navrhl kasační stížnost zamítnout. [8] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila. III. Posouzení kasační stížnosti [9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom neshledal vady uvedené v § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatelka v kasační stížnosti označila důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., ačkoliv jí podala pouze podle písmen a) a d) téhož ustanovení, neboť v ní nenamítla žádné vady správního řízení, nýbrž pouze řízení žalobního. [10] Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohlali mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. [11] Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že řízení před správními soudy, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno zásadou dispoziční. Jak vyplývá z konstantní judikatury, obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/201470, či ze dne 18. 6. 2020, č. j. 1 Afs 47/202037). Je na stěžovateli, aby v kasační stížnosti specifikoval zcela konkrétní skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Pokud, jako v tomto případě, stěžovatel své výtky formuluje pouze obecně a nekonkrétně, postačí jejich vypořádání na obdobné úrovni obecnosti. [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/200352, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/200473, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/200544, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/200764, a ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005245) vyplývá, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché, mylné nebo vyvrácené, či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy. Nejvyšší správní soud dodává, že pouhý nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/201330, a ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010163). Nepřezkoumatelnost není ani projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by mu měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/201624, a ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/201735). Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dále vyplývá povinnost soudů odpovědět především na klíčové a důležité argumenty procesních stran (viz např. rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 2007 ve věci Krasulya proti Rusku, č. 12365/03, bod 50). [13] Městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul skutkový stav věci, podřadil jej pod právní normy na věc dopadající a jeho závěry o stěžejních sporných otázkách jsou jasné, srozumitelné a vnitřně bezrozporné. Konkrétně nelze přisvědčit námitce, že městský soud nedostatečně odůvodnil, proč považuje rozhodnutí o rozkladu za přezkoumatelné. Závěry o jeho přezkoumatelnosti jsou totiž obsaženy v bodech 49 a 50 napadeného rozsudku a odpovídají uvedené judikatuře, z níž dále vyplývá, že jeli rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodujíli se žalobní námitky s námitkami odvolacími a ned